Jubilejní výstava Jana Švankmajera Disegno interno, již k jeho devadesátinám připravila Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře (GASK), připomíná jak mnohofasetovost Švankmajerovy tvorby a úvah, tak skládá poctu Evě Švankmajerové. Z celé expozice jsou zároveň zřejmé charakteristiky Švankmajerovy tvorby.
Název výstavy Disegno interno si Jan Švankmajer vypůjčil z manýrismu, a jak říká, „doslovný překlad zní vnitřní kresba, přičemž právě v manýrismu začala revoluce, která přecházela přes romantismus až do surrealismu – a její podstatou byla změna vnějšího modelu ve vnitřní, přičemž to lze připodobnit k rozdílu mezi realitou a snem, mezi kopírováním reality a imaginací. Výstava je tedy pojatá jako malá pocta manýrismu, který já beru jako předstupeň k surrealismu.“
Surrealismus není umění, ale duchovní cesta
Ve dvou větách se zde předjímají některé z charakteristik Švankmajerovy tvorby.
Především je třeba zmínit úžasnou Švankmajerovu pracovitost. Některé exponáty vznikly pár měsíců před otevřením výstavy, přičemž rozhodně nelze mluvit o nějakém vysychání inspirace, jež je jednoznačně živena surrealismem – dalším základem Švankmajerovy tvorby. Švankmajer se k surrealismu hlásí víceméně celoživotně, k tomu pravověrnému, tedy Andrého Bretona, a k tomu, jak jej u nás průběžně definoval a osvětloval teoretik Vratislav Effenberger.
Sám o tom v knize Síla imaginace (2001), sdružující rozhovory, studie i deníkové zápisy a reflexe týkající se filmařiny, říká: „Především: surrealismus není umění. Surrealismus je určitá duchovní cesta, cesta, která nezačala ani prvním surrealistickým manifestem z r. 1924, ani neskončila druhou světovou válkou (nebo Bretonovou smrtí). Surrealismus je cesta do hlubin duše podobně jako alchymie nebo psychoanalýza. Na rozdíl od nich to však není cesta individuální, je to kolektivní dobrodružství.“
Víc než „ta manželka“ Eva Švankmajerová
Společná tvorba, další důležitý znak, Švankmajera pojí především s jeho manželkou, malířkou Evou. Nejenom že se podílela na manželových filmech coby výtvarnice, společně též malovali, ostatně v Kutné Hoře je jejich společné dílo hned ve vstupu do expozice. Sbližovalo je nejenom oslovení surrealismem, lze mluvit o jasné duchovní symbióze. Díla Evy Švankmajerové Švankmajer přibíral do svých výstav a rozhodně ji nikdy neupozaďoval, nebyla „tou manželkou“.
V GASK je Eva Švankmajerová mimo jiné zastoupena mimořádně zajímavými mediumními kresbami, ale také oleji, na nichž v cyklu „dodělávaných starých mistrů“ transformuje kanonická díla světového malířství, jako třeba dva Rembrandtovy obrazy. Jak řekl Jan Švankmajer, jsou na nich „přimalované drobné detaily, takže třeba na portrétu Rembrandta se Saskií si všimla, že malíř má pootevřená ústa a nejsou mu vidět zuby. Usoudila tedy, že vzhledem k tomu, že si ji bral v již pokročilém věku, neměl zřejmě žádné zuby. A tak mu je přimalovala umělé a dala je do skleničky.“
Podobně – opět s velkým humorem – pojala emancipační cyklus z 60. let. „Eva strašně trpěla tím, že je žena,“ říká její manžel, „a nikdy se s tím nesmířila. Proto vytvořila tento emancipační cyklus, mně z něj zůstal už jen jediný obraz, Boticelliho Zrození Venuše, kdy má místo ženy spícího Venouše.“
Malby, kresby, koláže, literatura i film
Další charakteristikou Švankmajerovy tvorby je výrazná nadžánrovost. Švankmajer maluje, kreslí, dělá koláže, vytváří různé objekty, vše v úzkém propojení s literaturou, točí filmy. Princip koláže, s níž pracovali i surrealisté, jeho různé používání a aplikování patří mezi nejcharakterističtější znaky moderního umění.
Vše je pak nesené mimořádně nespoutanou fantazií. Jak píše kurátor výstavy Richard Drury, „Švankmajerovu tvorbu lze rozdělit do tematických skupin, které jsou podmíněny jeho inspiračními nebo přímo obsesivními zdroji“. Patří sem rudolfinský manýrismus, loutkové divadlo, art-brut, erotismus, umění přírodních národů i tvorba některých světových literátů, třeba Edgara Allana Poea či Lewise Carrolla.
„Cosi jako sekundární, ‚užitkovou‘ část Švankmajerovy tvorby představuje jeho scénografie pro divadlo a triková práce pro československý film,“ pokračuje výklad kurátora. „Naopak, jako zcela regulérní součást tvorby je nutno chápat jeho knižní ilustrace, neboť se týkají literatury úzce spřízněné s jeho vnímáním světa a s jeho obsesemi. V posledních letech vznikají autorské knihy, které Švankmajer nazývá ‚romány‘, žánrově jde však o těžko postižitelný formát, obsahující prvky beletrie kombinované s esejistikou, vzpomínkovými a deníkovými texty či úryvky ze scénářů.“
Švankmajer o své výstavě říká, že se v žádném případě – byť je otevřena k jeho devadesátinám – nejedná o retrospektivní, ale tematickou výstavu. Osm výstavních místností má tedy vždy nějaké téma, „takže se zde mohou klidně setkat díla, mezi kterými leží padesát let“.
Fetiše krmené krví
Mezi vystavená díla patří například relikviáře a fetiše, ovšem nečekejme něco obvyklého – surrealistovy relikviáře nemohou skrývat prst světce či mučedníka, ale například vepřové uši a rypáky, které se prodávají jako žrádlo pro psy.
„Jako políček antropocentrismu,“ říká Švankamjer a vysvětluje: „K relikviářům se chováme vlastně servilně, modlíme se k nim, uctíváme je a je to vlastně mystika, kdežto fetiš, to je magie. Tam je ten vztah aktivní. Afričani svým fetišům poroučejí, ale aby měly sílu, tak je krmí. A třeba v Kongu do fetišů tlučou hřebíky, jakožto jistou smlouvu, že onen fetiš splní jejich přání. A krmí je kaší, zbytky jídla, krví, to všechno na fetiš kydají. Jeden fetiš z mé sbírky měl málo hřebíků, tak jsem ho začal úkolovat a začal zatloukat další hřebíky. Ovšem ten fetiš mě nepřijal a děly se přesně opačné věci, než jsem mu zadával. Takže asi po měsíci, kdy už to hrozilo katastrofou, jsem z toho všechny ty hřebíky pokorně vytahal."
V GASKu jsou vystaveny i „inovativní fetiše“, kdy Švankmajer poléval krví a zbytky jídla různé odložené věci v šuplíku. Ovšem jak řekl, „po pár dnech to všechno začalo smrdět. Slétly se masařky, nakladly vajíčka a larvy pak začaly se kaší a zbytky jídla prožírat.“ Ale jak dodává, líbí se mu, když do tvůrčího procesu zasahuje příroda a formuje ho. Zde jistě pramení i nápad vkládat do karlovarského zřídla různé předměty, které získaly punc fosilií.
Dokladem zmíněné nespoutané fantazie je dílo, kde Švankmajer k motorové pile přidal místo lišty s řetězem rostrum pilouna mnohozubého – smysl pro humor je dalším typickým znakem jeho tvorby.
Filmy jako autoterapie
Navzdory své bohaté výtvarné činnosti je Jan Švankmajer nejznámější svými filmy a některé z nich jsou v Kutné Hoře k vidění. Desetiminutovou morbidní Kostnici (1970) točil při normálních prohlídkách, je tedy slyšet, jak průvodkyně okřikuje školní výpravy a prokládá to neuvěřitelnými větami o kráse celého díla, které zjevně miluje. Patologie se zde snoubí s absurdním humorem a otec surrealismu André Breton by jistě jásal. Podobně svérázné je uchopení Carrolovy Alenky v třináctiminutovém filmu Žvahlav aneb šatičky slaměného Huberta (1971).
V Desateru, jež si Švankmajer sepsal jako rukověť filmaře, čteme: „Pěstuj si tvorbu jako prostředek autoterapie. Tento antiestetický postoj totiž přibližuje k branám svobody. Jestliže má tvorba vůbec nějaký smysl, tak jedině ten, že nás osvobozuje. [...] Tvorba jako permanentní osvobozování.“ A přesně to lze vztáhnout na Žvahlava, filmu o dětství a jeho konci, jak přechází v dospívání se všemi průvodními zmatky, erotikou. Příznačně černá kočka vždy celou scénu, například postavené kostky, rozbije, vždy je tam nějaká vnější síla, zlá žehlička vše převálcuje, mlýnek rozemele.
Švankmajer zde jistě vycházel se svých vzpomínek, ostatně si také zapsal: „Cele se poddej svým obsesím. Stejně nic lepšího nemáš. Obsese jsou relikty dětství. A právě z hlubin dětství pocházejí ty největší poklady. Tím směrem je třeba mít stále bránu otevřenu. Nejde o vzpomínky, jde o pocity. Nejde o vědomí, jde o nevědomí. Nech tuto podzemní řeku volně protékat svými nitrem. Soustřeď se na ni, zároveň se ale maximálně uvolni.“
Imaginace, imaginace, imaginace...
Pěkně krutý je i snímek Možnosti dialogu (1982), který by se měl spíše jmenovat Nemožnosti dialogu. Však se také mocipánům nelíbil a ideologické komisi ÚV KSČ byl promítnut jako odstrašující příklad. A to ještě soudruzi při svém znechucení neznali tento provokativní zápis: „Imaginace je subverzivní, protože staví možné proti skutečnému. Proto používej vždy tu nejzběsilejší imaginaci. Imaginace je největší dar, který lidstvo dostalo. Imaginace polidštila člověka, ne práce. Imaginace, imaginace, imaginace...“
Jak dokládá kutnohorská výstava, jež bude otevřena až do 4. srpna, právě imaginace, pořádně nespoutaná, je další, možná nejdůležitější z charakteristik celoživotní tvorby Evy a Jana Švankmajerových, a zjevně zakládá přitažlivost Švankmajerovy tvorby. A to je fenomén, nad kterým je dobré se zamyslet, umělec to totiž publiku nijak neusnadňuje, nepodbízí se, a přesto jsou návštěvníci výstav zcela fascinováni fantaskním světem jeho umění.
