Snímek Emilia Pérez s úspěchem prochází sezonou filmových cen směrem k blížícím se Oscarům. V Mexiku, kde se příběh drogového bosse, který touží po změně pohlaví, odehrává, by z takové pozornosti měli mít radost. Ale nemají. Nepovažují totiž muzikálovou krimi francouzského režiséra Jacquese Audiarda za zrovna dobrou reklamu.
Emilia Pérez figuruje snad ve všech nejsledovanějších oceněních. Je vítězem Evropských filmových cen, Zlatých glóbů, a vede nominace na Oscara. Navíc třináct šancí na oscarovou sošku ustanovilo nový rekord mezi neanglicky mluvenými hranými tituly. Kromě ceny za nejlepší film si Emilia Pérez může pomýšlet třeba také na trofej za scénář a režii, obojí je dílem zkušeného francouzského filmaře Audiarda.
Žánrový mix krimi a muzikálu zasadil ovšem do současné reality Mexika. Právnička Rita dostane nabídku od šéfa drogového kartelu, aby mu pomohla skoncovat s krvavým byznysem. Narkobaron se totiž touží vymanit z mafiánského prostředí a stát se tím, čím se cítí být – ženou. Představitelka hlavní role Karla Sofía Gascónová může jako vůbec první otevřeně transgender herečka získat Oscara.
Parodie na Hollywood i Francii
Úspěch filmu přitáhl pozornost k Mexiku, což není všem v této zemi milé. Virálním se stal příspěvek, který na Twitteru zveřejnil po úspěchu snímku na Zlatých glóbech mexický kameraman Héctor Guillén. Vytvořil plakát parodující hollywoodskou propagaci filmů. „Skoro pět set tisíc mrtvých a Francie se rozhodla natočit muzikál,“ hlásal jeden ze sloganů. Jiný „láká“ na „rasistický eurocentrický výsměch“.
„Chtěl jsem přinést jinou vizi toho, co je Emilia Pérez pro mnoho z nás Mexičanů,“ vysvětlil následně serveru BBC.
Guillén se scenáristicky podílel také na parodii, kterou natočila mexická trans filmařka Camila D. Aurora, aby poukázala na nepatřičnost Audiardova snímku. V půlhodinovém videu s názvem Johanne Sacreblu, který je dostupný na internetu, si utahuje z francouzských stereotypů. Herci v pruhovaných tričkách, baretech a s falešnými kníry mají bavit příběhem o románku mezi transgender dědici z konkurenčních pekařských rodin. Nechybí bagety a muzikálová čísla.
Násilí jako „suvenýr“
Kritické mexické hlasy se ohrazují proti způsobu, jakým je jejich vlast ve filmovém hitu vyobrazena. Audiardovi vyčítají povrchní ztvárnění citlivých témat. Především těch spojených s násilím, které Mexiko dlouhodobě sužuje. Emilia Pérez vykresluje prostředí drogového kartelu a jedna z linek se také zaobírá pátráním po zavražděných nebo nezvěstných lidech, kteří se stali oběťmi násilností spojených s drogami a zločinem.
Mexická filmová kritička Gaby Mezaová míní, že Emilia Peréz je filmem „na export“. Přirovnala ho k suvenýrům, které si turisté v Mexiku kupují v domnění, že jsou autentickým dokladem tamní kultury – jenže nejsou.
Podle jejího názoru jsou drogy a únosy použity v příběhu jako „přísada na oslazení“. Ve skutečnosti ale s následky takového násilí musí žít mnoho Mexičanů, pro něž jde o traumatickou zkušenost. Agentura AP s odvoláním na údaje mexické federální vlády uvádí, že se v tamní drogové válce pohřešuje více než 121 tisíc lidí. Rodiny ve snaze své blízké najít často riskují vlastní životy.
Mezi nimi je i Artemisa Belmonteová, která založila internetovou petici, aby se film v Mexiku nepromítal. Žena, která usilovala o spravedlnost pro pohřešovanou matku a strýce, považuje muzikál o nejen pro ni tak bolestivém tématu za urážlivý.
Snímek se nakonec sice začal v mexických kinech promítat, nicméně navzdory oscarovým ambicím a hereckým hvězdám přilákalo premiérové uvedení filmu jen dvacet tisíc diváků.
Selena Gomezová schytala výsměch za španělštinu
Vedle scénáře se terčem kritiky koneckonců stalo i obsazení větších rolí a místo natáčení. Lokace latinskoamerické země zastoupila Francie a skutečnou Mexičankou je jen Adriana Pazová, představitelka ženy, do níž se hlavní hrdinka zamiluje. Ještě Selena Gomezová, která hraje mafiánovu bývalou manželku, má mexické kořeny po otci, nicméně je rodilou Američankou.
Ve Spojených státech se narodila rovněž Zoe Saldanaová, byť má rodinné vazby na Dominikánskou republiku. Ve filmu ztvárnila právničku. A představitelka trangender drogového bosse Karla Sofía Gascónová pochází z Madridu.
Rozhodnutí producentů upřednostnit známější jména před méně známými, byť mexickými herci, má z komerčního pohledu svou logiku. Nicméně španělština, která ve filmu zní, zní mexickým divákům rušivě kvůli různým přízvukům. Zejména Gomezová schytala spoustu výtek. Herečka si navíc musela plynulost španělštiny kvůli roli znovu osvojovat.
„Je mi to líto, udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla s časem, který jsem dostala,“ reagovala na kritiku svého výkonu od mexického herce Eugenia Derbeze. Ten v populárním podcastu Hablando de Cine označil výkon Gomezové, včetně její španělštiny, za „neomluvitelný“. Později se za svůj komentář omluvil.
Nechci nic zlehčovat, kál se režisér
Sám Audiard při představování filmu v Mexiku tamní diváky ujistil, že k tématu se snažil přistupovat uvážlivě. „Pokud se vám zdá, že to příliš zlehčuju, omlouvám se,“ dodal ale směrem k těm, kterých se svým pojetím dotkl. Zdůraznil, že film je muzikál, proto ho nelze brát jako „realistický“. Původně si dokonce pohrával s nápadem připravit Emilii Pérez jako operu.
Na výtky, že Mexiko dobře nezná, nicméně reagoval řečnickou otázkou, jestli William Shakespeare musel jež až do Verony, aby napsal příběh z tohoto italského města.
Mezi uražené nepatří oscarový režisér Guillermo del Toro. Mexický tvůrce, jenž se zdárně prosadil i v Hollywoodu, film Emilia Pérez podpořil. Mimo jiné vyjádřil – z pohledu své kultury – pochopení pro muzikálové uchopení příběhu o násilí.
„Vyjadřování emocí prostřednictvím písně je srozumitelné. A já jako Mexičan zbožňuji melodrama a zbožňuji telenovelu, hřiště melodramatu,“ vysvětloval v rozhovoru, který s Audiardem vedl při uvedení snímku pro členy Asociace amerických filmových režisérů.
Také herečka Adriana Pazová, kterou Audiard do kritiky ceněného titulu obsadil, se vyjádřila, že na filmu nic urážlivého pro Mexiko neshledává.
Muzikálová krimi Emilia Pérez se tak stala součástí širší debaty, jak by měli zejména západní filmaři – a potažmo libovolní tvůrci – přistupovat k příběhům z jiných zemí a kultur.
