Výstava Lucia Moholyová: Exposures v pražské Kunsthalle přibližuje tvorbu pražské rodačky, fotografky a teoretičky, umělkyně, jež se proslavila díky svému působení na slavném Bauhausu. Ovšem tato slova si okamžitě říkají o korekci.
Jak totiž zjistí návštěvník výstavy i čtenář obsáhlého katalogu, vše bylo až donedávna dosti jinak. A to, že dochází k pravdivějšímu pohledu na tvorbu, význam a odkaz Lucie Moholyové, je záležitostí pouze posledních dekád. Můžeme tak vnímat jak výstavu, tak výpravný katalog jako pozvání na detektivní pouť, v níž dojde na mnohé nešvary, jak lidské, tak profesní, ale přesně podle pojmenování výstavy i na mnohá odhalení. Hned však můžeme prozradit, že vše nakonec – víceméně – po všech těch letech dobře dopadne.
Pražské prostředí ji nudilo
Ovšem ještě než se pustíme do sledování slibované detektivky, je nutno zmínit důležitá biografická data. Lucia Moholyová se narodila 18. ledna 1894 (přesné datum přitom po celý život tajila) v pražském Karlíně jako Lucie Schulz v židovské rodině, rodiče však rozhodně nebyli ortodoxními Židy. Otec měl advokátní kancelář, matka se starala o domácnost a celkem tři děti, doma se mluvilo česky i německy.
Po absolvování německého dívčího lycea (s vynikajícím prospěchem) navštěvovala přednášky z filozofie a dějin umění na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě, dnešní Karlově. Studium však nedokončila a Prahu opustila, protože chtěla „zmizet za každou cenu, pražské prostředí ji nudilo a neměla žádné přátele“, napsala si v roce 1915 do deníku. Nejdříve do Lipska, poté do Berlína, pracuje ve věhlasných nakladatelstvích Hyperion či Rowohlt, angažuje se v hnutí Svobodné německé mládeže.
Do Bauhausu ji přivedl manžel
V Berlíně se seznamuje se svým budoucím manželem, maďarským fotografem a malířem Laszlóem Moholy-Nagyem, kterého si v roce 1921 bere. V roce 1923 se na pozvání Waltera Gropia, zakladatele a ředitele Bauhausu – jedné z nejvýznamnějších škol umění, designu a architektury moderní doby – přesunují do Výmaru, kde má její manžel vyučovat.
Lucia Moholyová začíná intenzivně fotografovat vše, co se týče Bauhausu – tedy produkty z tamních dílen, portrétuje, fotí ale i architekturu, především Gropiovu, zároveň se redakčně stará o vydávání bauhausovských publikací.
V roce 1925 absolvuje roční studium technologií fotografické reprodukce v Lipsku, o rok později se s manželem a celým kolektivem Bauhausu stěhují do Dessau, kde bydlí v jednom z Gropiem navržených domů. A stále fotografuje...
Vedle dokumentování bauhausovských aktivit vytvářela Moholyová i portréty jako třeba Inez Spenderové, Clary Zetkinové, Waltera Gropia a jeho ženy Ilse. Vždy z nich vyzařuje duše portrétovaného, jeho osobnost. Někdy nebyly fotograficky „čisté“, s neostrým pozadím, komponované mimo osu, s nezvyklými úhly záběru, vidíme tak spíše temeno nežli obličej – vše však bylo zcela promyšlené, funkční a jen přispívalo k celkovému vyznění.
Bydliště měnila, fotografování zůstalo
Manželství v roce 1929 končí odlukou, na Luciině uměleckém směřování se však nic nemění – cestuje, fotografuje, píše. V roce 1933, poté, co je její druh zatčen gestapem, prchá z Německa a přes Prahu a Paříž připlouvá v roce 1934 do Londýna. A opět, navzdory počátečním strádáním, se etabluje jako zdatná fotografka, zároveň vydává knihu Sto let fotografie, dodnes ceněný – protože jiný, neortodoxní – pohled.
Mimo jiné tvrdila, že fotografii lze interpretovat jako „historický klíč“ k dalekosáhlejšímu kulturnímu a sociálnímu vývoji, lze ji „klasifikovat jako historický organismus dějin... Navíc by se mělo zkoumat i to, nakolik fotografie přispěla ke změně kontextu“.
V Anglii se vedle fotografie věnuje i dokumentaci, uchovávání informací, jejich vyhledávání a distribuci, po válce – to již má britské občanství – cestuje. V roce 1959 se stěhuje do Curychu, fotografuje, píše. Zde také v roce 1989, ve věku pětadevadesáti let, umírá.
Ta manželka slavného umělce
Potud by to byl víceméně nepřekvapivý životopis. Ovšem jak ukazuje pražská expozice, skrývá mnoho překvapení. Především, navzdory vkladu a významu Moholyové, byla po celou dobu, tedy až do relativně nedávné doby, pouze manželkou slavného umělce Laszlóa Moholy-Nagye, její podíl na jeho tvorbě byl soustavně popírán, bagatelizován.
A to navzdory tomu, že fotografie, na nichž ve dvacátých letech zachytila budovy Bauhausu v Dessau, mistrovské domy a školní produkty, „představují zásadní část dokumentace Bauhausu“.
Jak příznačné, a běžné. Přitom, jak píše v katalogu Jordan Troellerová: pokaždé, když Lucia Moholyová něco takového četla, bylo to pro ni možná ještě palčivější, uvědomovala si totiž, že „moc, kterou si nad její reputací udržoval jak Lászlo Moholy-Nagy, tak Bauhaus, neutuchala...“
Proces vyzmizíkování fotografky byl tak důkladný, že sama kurátorka pražské výstavy Christelle Havranek byla zaskočena tím, že byť byla důvěrně obeznámena se vším kolem Bauhausu, tedy i s fotografiemi dokumentujícími Gropiovy stavby, o jejich autorce, Lucii Moholyové, neměla ani ponětí. A nebyla sama.
Negativy nemám, lhal Gropius
Vše přitom začalo zdánlivě nevinně a nenápadně. Negativy, většinou na velkoformátových skleněných deskách, si Lucia Moholyová po odchodu z Bauhausu vzala s sebou do Berlína. Ovšem po zatčení jejího druha, komunisty Theodora Neubauera, opustila narychlo Německo a negativy svěřila do péče bývalému manželovi Lászlovi Moholy-Nagymu. V londýnském exilu dál udržovala kontakt jak s ním, tak s Gropiem – oba emigrovali do USA.
Když se koncem války snažila získat negativy zpět, druhá žena Moholy-Nagye jí napsala, že zůstaly v Gropiově berlínském domě, který byl vybombardován. Nevěděla totiž, že je Gropius převezl do Ameriky. V roce 1950 mu tedy Lucia napsala, jestli nemá nějaké fotografie z doby Bauhausu, potřebovala je k londýnské přednášce.
Slavný architekt odepsal, že má pouze pár vzácných originálů a ty jí nepošle. S omluvami, že vše chápe, to Moholyová uzavřela. Pak se ovšem začaly v magazínech i publikacích objevovat velice kvalitní reprodukce jejích fotografií, které musely být pořizované pouze z originálních negativů, samozřejmě bez uvedení jejího autorství.
Bylo tedy jasné, že některé z negativů musely přežít, Gropius ale mlčel. Až v roce 1954 Moholyové sdělil, že negativy má, doufá však, že autorka jej o ně nepřipraví: „Nestačilo by, kdybych Vám poslal kontaktní otisky Vašich negativů?“ zkoušel. Po ostré reakci Moholyové a zapojení právníků jí po dalších třech letech přišla od Gropia bedna s negativy. Na účet adresáta.
„Utrpěla jsem značnou újmu“
Samozřejmě, že Walter Gropius celou tu dobu nejenže poskytoval její negativy k publikování, ale také za to pěkně kasíroval. A bylo mu jedno, že Moholyová žila v těžké finanční situaci.
Však mu to také napsala: „Všechny mé negativy, ať už jste je využíval hodně či málo, zůstávaly zcela mimo můj dosah. V důsledku toho jsem nemohla reagovat na žádosti, zakázky a objednávky, ani se účastnit projektů a dalších činností závislých na přístupu k negativům. Utrpěla jsem tím značnou újmu ve smyslu ztráty reputace, příjmů a potenciálních příjmů.“
A jak píše v katalogu historička umění Robin Schuldenfreiová, „celkový nepříznivý dopad na její kariéru představuje ostrý kontrast k významné úloze, jakou její snímky sehrály v rostoucím zájmu o Bauhaus“. A to nejen proto, že měly snímky Moholyové mimořádně vysokou fotografickou kvalitu, ale také byly víceméně výhradním obrazovým svědectvím.
Sama Moholyová celou nechutnou záležitost popsala v roce 1983 v dlouhém článku, kde vynechala – zřejmě ze slušnosti – všechna jména. Vše ale nakonec stejně vyšlo najevo.
Jen pěkně štrikujte
Bauhaus a svérázná pravidla, která zde platila, Moholyovou ovšem poškodila i jinak – již od vypuknutí druhé světové války opakovaně žádala o americké vízum, finančně dobře zajištěný bratr, který si v Hollywoodu udělal jméno coby vyhledávaný scenárista, se zaručoval, že ji může živit, Moholy-Nagy jí poslal pozvání k výuce fotografie na chicagské School of Design se smlouvou do roku 1943, měla i další doporučení – a přesto vízum nedostala s odůvodněním, že nemá pedagogickou praxi.
Na Bauhausu navzdory rozsáhlé práci fotografky totiž vyučovat nemohla – přestože se škola plná revolučně naladěných umělců hlásila k profesní rovnoprávnosti, byla to pouze prázdná fráze, přístup Bauhausu ke studentkám i vyučujícím byl jasně „nepřátelský“.
Jak se dočteme v katalogu, zařadit se do výlučně mužského profesorského sboru se podařilo pouze textilní návrhářce Guntě Stölzlové, „ovšem bez téhož titulu a platu, jaké měli její kolegové-muži“. Ženám bylo naznačováno, že by se měly maximálně věnovat vedení textilních dílen, pletení a podobně.
Uznání se jí nakonec dostalo
Lucia Moholyová tak byla poškozována hned několikrát – byla pouhou manželkou slavného umělce, po desetiletí jí bylo upíráno uznání za její dílo a v podstatě zmizela z dějin fotografie.
Bylo jí upíráno i spoluautorství na řadě fotografických projektů, například fotogramů Moholy-Nagye, a když, tak pouze v technické sféře, zkrátka, že mu například poradila, jaký má zvolit osvit – ale již nebyl uznán její zjevný umělecký vklad. Stejně tak se mimořádnou měrou podílela na přípravě jeho textů, neuměl totiž dobře německy a ani nebyl tak zběhlým stylistou. I tento přínos byl teoretiky a kritiky – muži – popírán, eventuálně bagatelizován. Vždyť přece byla jen ta manželka.
Poprvé se Moholyové uznání jako fotografce dostalo až díky výstavě Vor fünfzig Jahren pořádané v roce 1978 v Kolíně nad Rýnem. To jí bylo čtyřiaosmdesát a od stisknutí spouště u řady z jejích snímků uběhlo dobré půlstoletí, přičemž až kolem roku 1980 se teprve začal probouzet serióznější zájem o její dílo, postupně vycházely uznalé texty, publikace, přišly další výstavy, přičemž ta pražská, rozsáhlá, jistě není poslední. V Kunsthalle je k vidění do 28. října.
