Obvykle vdechuje nový život nalezeným předmětům a vytváří s jejich pomocí vlastní mytologii. Po letech se František Skála rozhodl vyprávět své příběhy malbou na výstavě Obrazy ze mě v Galerii Václava Špály.
První tahy barvou z rezavého bahna udělal už v sedmdesátých letech. Tehdy si František Skála nasbíral materiál v mokřinách u obce Ruda. Před čtyřmi lety mu kamarád přinesl další. Rozbor ukázal, že se skládá z železitých nanoschránek mikroorganismů.
„Je to taková krásná rezavá barva, která má velikou monochromní škálu, takže potom je to spojeno ještě s tím zážitkem, že si tu barvu člověku utře a ví, odkud ji má,“ sděluje Skála.
Skála o sobě hovoří jako o krajináři s občasnou zálibou v estetice apokalyptických výjevů. Pohled na původně humornou nadsázku mění kontext současných událostí. Jeden z obrazů tak například nese název Lov kachen na ruský způsob. Tedy granátem.
Božstva, zvířata a rituály
Ve Skálových obrazech se postupně mění krajiny i jejich barevnost. Před pandemií procestoval Austrálii, kde poznal kulturu původních obyvatel. Vedle inspirace malbami božstev a zvířat ve skalách si přivezl také barevné linky, které Aboriginci používali ke svým rituálům.
Z nasbíraných pigmentů jsou i nejnovější malby leteckých pohledů na krajiny a imaginární mapy. „Moje věci nevycházejí moc z mojí fantazie, ony spíš vycházejí z nějaké databáze, která je mi dána za prvé znalostí té krajiny a za druhé možná z nějakých minulých životů nebo něčeho takového, co v sobě člověk má uchováno. A tady to vystupuje na povrch, stejně jako ty polodrahokamy, které se nějakým způsobem utvářely v zemi po tisíciletí a pak jsou objeveny,“ sděluje Skála.
