Nová monografie Jsem malířka uceleně představuje dílo Evy Švankmajerové. Surrealistická umělkyně se věnovala malbě, kresbě, keramice i poezii. Navíc se podílela na filmech svého manžela Jana Švankmajera.
Na první pohled mohou obrazy Evy Švankmajerové působit naivně, obsahují ale humor, ironii i společenskou kritiku. Aktivního pozorovatele vyžadují třeba její rébusy, skládala je i z vět, které někde přečetla či zaslechla. „Tím ukazovala, že slova nemají žádný smysl,“ podotkl Jan Švankmajer. V těsné spolupráci s filmařem, který byl Eviným celoživotním partnerem v manželství i výtvarné tvorbě, monografie vznikala.
Eva Švankmajerová rozdělovala lidi na dva typy. „Jeden typ lidí potřebuje pravidla, a aby bylo na světě krásně, tak je musí krásně vyplňovat. A potom je druhý typ lidí, který nemá důvěru k pravidlům,“ vysvětlila pro pořad Alternativní kultura: Surrealismus za mřížemi.
Tvorba jako osobní vzpoura
Ona patřila k tomu druhému. Tvorba pro ni byla osobní vzpourou. Zabývala se tématy sexuality, rodiny, vztahu k vlastnímu tělu a ženské identity. Někdy až drásavě, někdy poťouchle, třeba když z Botticelliho Venuše udělala Venouše. „Brala to jako zbraň, bojovala tím proti nespravedlnosti osudu, že se narodila jako žena,“ vysvětlil Švankmajer.
Monografie ukazuje Evu Švankmajerovou podle nakladatele jako svébytnou malířku s vlastním hlasem, jejíž tvorba se nikomu a ničemu nepodbízí, nic nezkrášluje a nikomu nelichotí. „Rozdíl mezi jejím životem a tvorbou není. Ona tvorbou žije, i když to zní jako klišé, v jejím případě to platilo stoprocentně,“ upozorňuje básník a spoluautor knihy František Dryje.
Výběru výtvarných prací napříč tvorbou Evy Švankmajerové v publikaci dodávají kontext autorské komentáře, deníkové záznamy a vzpomínky jejího manžela. Zařazeny jsou i studie převážně od členů Skupiny českých a slovenských surrealistů, do níž umělkyně rovněž patřila.
U Švankmajerů panovala rovnoprávnost
Za normalizace vystavovala Eva Švankmajerová spíše pokoutně, v bytech a ateliérech. Veřejnosti se stala známější filmová tvorba jejího manžela. „Švankmajera jsem znal, protože jsem chodil do kina, ji jsem neznal. Ale když jsem se s nimi setkal, tak jsem zjistil, že tam panuje plná rovnoprávnost,“ podotkl Dryje.
Na filmech svého muže se Eva Švankmajerová podílela animací, scénografií, plakáty nebo kostýmy. S jejím přispěním vznikly filmy Spiklenci slasti, Otesánek či Šílení. Uvedení posledního zmíněného titulu se už nedožila, měsíc před premiérou podlehla rakovině.
Její dílo nepřipomíná jen monografie, v březnu má Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře otevřít společnou výstavu Švankmajerových.
