Když lidé v minulém století získali více volného času, začali ho trávit mimo jiné na chatách. Tomuto fenoménu ve světě architektury se věnuje aktuální výstava v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Záliba v chataření v tuzemsku přetrvává i dnes – i když se dá očekávat, že chatařů bude spíše ubývat.
Chataření je důležitou součástí vývoje moderní společnosti dvacátého století, který přinesl rozvoj průmyslu a obecné bohatnutí zejména v meziválečné éře. „Souvisí s emancipací společnosti, s tím, že máme více volného času a můžeme vyrazit do přírody a užít si ten svůj vlastní svět, mimo práci, mimo ruch města. A design a architektura byly nástroji, jak toho docílit,“ upřesnil kurátor výstavy, historik architektury a publicista Adam Štěch.
Vznikaly víkendové domky s promyšlenou koncepcí, unikátním technickým řešením a originální estetikou. Rozptyl rekreační architektury je přitom velký – od prostých dřevěných domků až po poměrně luxusní příměstské vily.
„Architekt přemýšlí komplexně. Přemýšlí nad tou stavbou, ať už to je chata, nebo vila, v různých vztazích,“ upozorňuje Štěch. Chaty stavěli třeba František Cubr a Zdeněk Pokorný, spoluautoři československého pavilonu oceněného na světové výstavě Expo v roce 1958.
Chaty od známých architektů jsou rozptýlené po celém Česku. Někdy v osadách, jindy na samotách. Často se neví, kde přesně leží. Kromě map a archivů se tak občas musí hledat přímo v terénu. „Je to i o náhodných nálezech, zkrátka jít do oblastí, kde víte, že v té určité době chaty vznikaly, a rozhlížet se. Pak vás něco zaujme, ideálně v sezoně, kdy na chatě někdo je, a vy se ho zeptáte. ‚Jó, to si postavil děda a to mu navrhl ten a ten architekt,‘“ popisuje Štěch.
Svépomocí dle manuálu
Profesionální architektonické projekty se často staly inspirací pro stavby budované svépomocí. „Zajímavá je například chata Františka Kavalíra, což byla snaha vytvořit určitý ideální typ chaty, který by se mohl opakovat a který by si lidé mohli stavět,“ podotýká Štěch. Architekti ve třicátých letech také psali příručky a manuály, které si zájemci o chataření mohli koupit a inspirovat se. „Byly zajímavým zdrojem, jak chatu zakomponovat do přírody, jaké materiály použít, jestli je vhodná sedlová, nebo placatá střecha,“ přibližuje kurátor.
Význam chat v rozvoji moderní architektury a designu popisuje výstava od první republiky až po konec socialistické éry. Fotky i modely tak dokládají například trendy vycházející z lidové architektury či funkcionalismu. Zdůrazněný je hlavně vztah staveb ke krajině. Exponáty jsou umístěny v diorámatu připomínajícím české kopce.
K vidění je rovněž originální nábytek z některých objektů chat a letních domů či fragmenty jedné ze dvou chat navržených výtvarným umělcem Zdeňkem Pešánkem. „Byl to pionýr kinetického a světelného umění, vytvářel neonové reklamy a objekty v Praze,“ připomněl Štěch. „A i když nepoužil ve své chatě neon, měl rád světlo a byla tak osvětlována velkými, poměrně sofistikovanými okny,“ popsal. Ty jsou součástí zachovaných fragmentů, chata jako taková už nestojí.
Češi jsou pořád národ chatařů, říká sociolog
Podle sociologa Tomáše Kosteleckého pořád platí, že Češi jsou národem chatařů a chalupářů. „Odhaduje se, že zhruba třicet procent domácností ne že by vlastnilo vlastní chatu nebo chalupu, ale mají k ní přístup,“ uvedl v pořadu 90' ČT24. Což je neobvyklé, ale ne unikátní, podobný zájem mají třeba Francouzi, kde chataření umožňuje postupné vylidňování vesnic. Oproti tomu kupříkladu ve Velké Británii je druhá nemovitost znakem určitého luxusu, uvádí Kostelecký.
U Čechů chataření souvisí s obecnou zálibou chodit do přírody, ostatně Klub českých turistů má tradici sahající do devatenáctého století a systém tuzemského turistického značení bývá dáván za příklad. Chataření je dost spojeno se zahrádkařením, míní Kostelecký. „Když se dělaly výzkumy o zahrádkaření, byla překvapivá věc, i pro zahraniční kolegy, že tolik lidí, kteří bydlí ve velkých městech, si pěstují svoje potraviny,“ vypíchl.
Výhodný obchod za socialismu
Fenomén chataření a chalupaření se rozvinul zejména v době socialistického Československa. „Částečně to byla zábava, která komunistům připadala relativně neškodná, a když byli lidé naštvaní a frustrovaní, tak jim nechali aspoň zahrádky a chaty. A hodně lidí to tak dělalo, že si to v práci odkroutili a žili si svůj život trošku stranou,“ připomíná sociolog. „Byl to takový obchod mezi režimem a populací, vyhovovalo to oběma stranám,“ dodává.
K chataření a zahrádkaření se přidává i pověst Čechů coby kutilů. To Kostelecký vnímá jako pozitivní věc, která se projevuje i ve vědecké obci. „Třeba naše silná stránka v mezinárodních spolupracích je, že když se něco pokazí, my si nějak poradíme. Protože jsme zvyklí, že se to nějak musí udělat. Kreativita je dobrá vlastnost,“ nepochybuje.
Chataři mohou „dorůst“
Chataření přetrvává i dnes, i když méně než před revolucí, připouští Kostelecký. „Do jisté míry je to vidět i na tom, že část fondu chat a chalup se pronajímá. Pro někoho je to i byznys, ale je to také trochu otázka lokality. Když je chata poblíž velkého města, tak se z ní dá udělat přechodné, eventuálně úplné bydlení. I část chat se přestavuje na něco, co je obyvatelné celý rok. Je to někdy záložní způsob vyřešení bytové situace,“ domnívá se.
Pokud jde o vztah současné generace k chatám a chalupám, zmiňuje sociolog názory svých kolegů ohledně velkých generačních rozdílů, pokud jde o priority či chování. „Někdy to je ale tak, že lidé do toho dorostou. Třeba se myslelo, že lidé přestanou zahrádkařit, ale oni zahrádkaří, když je jim třicet čtyřicet a mají děti a chtějí zdravé jídlo. Takže je docela možné, že najdou kouzlo i v chataření. Ale někteří nenajdou – takže bych předpokládal pokles,“ uzavírá výhled do budoucnosti tohoto fenoménu.
