V roce 1889 stoupl počet registrovaných lodí na Temži o padesát procent. Už tak oblíbenou zábavu projížděk po řece ještě posílil bestseller Tři muži ve člunu (s dodatkem – o psu nemluvě). Jeho autor Jerome Klapka Jerome se narodil 2. května před 165 lety a sláva této knihy zastínila jeho další tvorbu, v níž čerpá rovněž ze svého života, byť už méně radostných zkušeností první světové války. Knižní dobrodružství tří přátel a jednoho psa má jistou návaznost i na české reálie – ovšem ne díky jménu Klapka, jak by asi mnozí předpokládali, ale díky protektorátnímu prezidentovi Emilu Háchovi.
„Někteří kritici tvrdí, že úspěch knihy u čtenářů se dá vysvětlit jedině její vulgárností a naprostým nedostatkem humoru; ale člověk dnes cítí, že taková tvrzení záhadu nevysvětlují,“ podivuje se Jerome Klapka Jerome v úvodu k jednomu z vydání Tři muži ve člunu, jak se z jeho knihy mohl stát bestseller.
Hovorové dobrodružství bez exotiky zafungovalo
Spolu s autorem, jeho dvěma přáteli Georgem a Harrisem – o psu nemluvě – se angličtí čtenáři vydali na dobrodružnou cestu poprvé v roce 1889. Sjíždění Temže, které má kamarádům podle jejich soudu pomoci od pocitu přepracování, se navzdory plánům nevyvíjí jako příjemná dovolená.
Klapkův humor těží ze situační a jazykové komiky, mimo jiné se nerozpakoval používat hovorovou angličtinu. Zafungovalo rovněž, že Tři muži na člunu se sice vezou na dobové oblibě dobrodružných příběhů, jaké psal třeba Rudyard Kipling, na rozdíl od povídek z Indie od autora pozdější Knihy džunglí se však dobrodružství neodehrávala v daleké exotice, ale prožívali ho úplně obyčejní Britové.
A navíc se příběh opírá o Klapkovu skutečnou cestu. Tu ovšem neabsolvoval s Harrisem, Georgem (jejichž předobrazy jsou nicméně Klapkovi skuteční přátelé) a foxteriérem Montmorencym (ten je jediný smyšlený), ale inspirací se mu staly líbánky s jeho ženou Georginou. Novomanželka Jeromeho povzbuzovala, aby využil zážitky z rekreační plavby lodí, módní to zábavy v pozdně viktoriánské Anglii.
Bedekr z líbánek
Plavbu po Temži popsal Klapka do objednaného průvodce, nakladatel mu ale navrhl, ať z rukopisu vyškrtne nezáživné popisy a nechá historky jako základ humoristického románu, jehož stránky jsou, jak uvádí sám Jerome, záznamem „událostí, které se skutečně staly. Jenom jsem je přibarvil, za to jsem si však nic navíc nepočítal“.
Při čtení knihy se bavil nejen nakladatelský redaktor. V prvních dvaceti letech po vydání se Tři muži ve člunu prodávali v milionech kopií po celém světě (ačkoliv třeba z prodejů ve Spojených státech neměl autor nic, protože ještě neplatila mezinárodní úmluva o autorském právu). V Rusku se kniha dokonce stala povinnou školní četbou, pravděpodobně jako dokumentární popis života v srdci kapitalistického impéria, zamýšlí se britský list The Guardian.
Humoristický příběh se dočkal řady adaptací pro film (včetně sovětské komedie z roku 1979), televizní, rozhlasové i divadelní hry, a dokonce i muzikál. Její styl ovlivnil mnoho humoristů a satiriků v Anglii i jinde.
Z chudého sirotka slavným spisovatelem
Jeromovi navíc bestseller vynesl dost peněz na to, aby se mohl věnovat psaní na plný úvazek. Což bylo vítané zadostiučinění pro muže, který dětství prožil v chudobě. Nedostatek prostředků na živobytí byl důsledek otcových špatných investic do hornického průmyslu a dveře si u nich doma podávali vymahači dluhů. Jerome přišel poměrně krátce po sobě o oba rodiče a coby patnáctiletý sirotek si musel místo studií najít práci u dráhy. Pár dalších let byl učitelem, baličem či úředníkem.
Jako úředník v advokátní kanceláři se seznámil s bankovním úředníkem Georgem Wingravem, bydleli ve stejném londýnském domě. Přáteli zůstali i poté, co se z Jeromeho stal slavný literát a z George ředitel banky.
Třetí člen trojlístku proslaveného Klapkovým románem byl Carl Hentschel (v knize překřtěný na Harrise), do Anglie se dostal jako pětiletý se svými rodiči, emigranty z – tehdy ruské – Lodže. Spolu s otcem vedl firmu, která přišla s novou technikou barevného tisku novinových ilustrací. Za to si po smrti v roce 1930 vysloužil nekrolog v Timesech. Všechny tři spojovala záliba ve výletech po Temži a také zájem o divadlo.
Jerome postupně zkoušel také – ovšem poměrně dlouhý čas neúspěšně – sám prorazit ve světě múz. Pod jevištním jménem Harold Crichton se přidal k herecké společnosti, kde pokud chtěl hrát, musel nákup kostýmů často dotovat z vlastní kapsy. Záhy kočovný život komedianta vyměnil za literaturu. Většina jeho esejí, povídek či divadelních her se setkala s odmítnutím, a ty, co se dostaly ke čtenářům, slávu jejich autorovi nepřinesly.
Výchovu ve viktoriánské Anglii i snahu prorazit nepříliš přívětivými zákonitostmi nakladatelského světa vylíčil Klapka bez servítků ve vlastním životopise, který pod názvem Čas mého života vydal rok před svou smrtí v roce 1926.
Tři muži na toulkách i po Praze
V autobiografii zmiňuje i cesty po Americe a Evropě, které si mohl dovolit, když konečně prorazil a které ho inspirovaly k dalšímu psaní. A marně Klapku dopalovalo, když nakladatelé jeho další – nic naplat už méně úspěšné knihy – propagovali na obálkách sdělením „od autora Tří mužů ve člunu“.
Ostatně sám o deset let později posadil sebe a přátele na kolo ve volném pokračování Tři muži na toulkách. Do pedálů se opřel v éře, kdy se bicykly staly populárním způsobem rekreace střední střídy. Literární cyklistický výlet po Německu a Rakousku-Uhersku zahrnoval i zastávku v Praze.
O české metropoli píše jako o městě, jehož zdi prostupuje historie a romantika a v němž začala třicetiletá válka. Zmiňuje červotočem prožranou kazatelnu reformátora Jana Husa, špinavé zámecké uličky či židovské ghetto.
„V Drážďanech nám doporučili, abychom v Praze nemluvili německy,“ prozrazuje také autor s odkazem na údajnou nevraživost mezi Čechy a Němci. Nicméně rady se výletníci nedrželi, i proto, že čeština se nedá naučit dost rychle, cizinci připomíná čínštinu. Ostatně jazykových zádrhelů bylo více, jak se ukáže při líčení prohlídky Prahy s průvodcem, který tvrdil, že mluví se skotským přízvukem, ale přátelé měli dojem, že se dusí.
Překladatel Emil Hácha
K českým čtenářům Tři muži ve člunu dopluli poprvé v roce 1902 díky překladu Emila Háchy. Ano, toho Emila Háchy. Tehdy třicetiletý právník českého zemského místodržitelství netušil, že se do historie zapíše spíš jako kontroverzní osobnost české historie poté, co se uvolí zastávat funkci protektorátního prezidenta. Hácha pohybující se ve světě vymezeném paragrafy měl i skromné literární ambice. Ještě v roce 1939, už jako prezident, vydal sbírku milostné lyriky Omyly a přeludy. Byť jen jako bibliofilský výtisk pro úzký okruh přátel.
K překladu Tří mužů ve člunu ho nejspíše přivedlo i to, že byl milovníkem anglického humoru. Jeromeho humoristický příběh překládal spolu se svým bratrem. O dva roky mladší Theodor angličtinu dobře ovládal, protože vystudoval ve Spojených státech strojní inženýrství. Živil se ale pak právě i jako překladatel.
K české stopě zavádí nesprávně i Jeromeho česky znějící jméno Klapka. To ale odkazuje k rodinnému příteli, maďarskému generálovi Györgymu Klapkovi, mimo jiné účastníkovi maďarské revoluce za nezávislost v neklidném roce 1848. Byť tento pokus skončil potlačen, byl krokem na cestě končící vznikem Rakouska-Uherska. Po dosažení takové rovnosti toužili i Češi, ovšem marně. Spisovatelův otec, laický kazatel, se jmenoval Jerome Clapp Jerome, s Györgym Klapkou se potkal během generálova anglického exilu.
Po válce mu nebylo do humoru
Tři muži ve člunu zůstali Klapkovým nejúspěšnějším dílem, přestože seznam jeho tvorby čítá na padesát titulů, včetně divadelních her. Ne všechny jsou humoristické, mnohé zpracovávají i vážná témata. Třeba texty Malvína z Bretaně a Všechny cesty vedou na Kalvárii odráží Jeromeho zkušenosti z účasti v bojích první světové války. První z nich vypráví o válečném pilotovi, druhá o zdravotnici z frontové sanitky.
Právě první světový konflikt se dá v Klapkově tvorbě označit za zlom, po němž se z jeho textů začal více vytrácet humor. Po vypuknutí konfliktu chtěl pětapadesátiletý spisovatel dobrovolně narukovat, jenže armáda ho kvůli věku odmítla. Nabídl tedy svou pomoc Červenému kříži a z bojiště odvážel zraněné jako řidič ambulance.
„Lidstvo zůstává rasou nízké inteligence a ničemného puzení,“ napsal v úvaze, kterou zařadil do své autobiografie k místy ironickému líčení vlastních zkušeností z války. Potvrzení své teze hrůzami druhého světového konfliktu se naštěstí nedožil – zemřel v červnu roku 1927.
