Berlinale promítne čtrnáctihodinový dokument. Do stopáže nejdelšího filmu mu chybí ještě třicet pět dní

Festival Berlinale uvede v letošním ročníku jeden z nejdelších snímků, jaké kdy měl na programu. Řecký dokument z přehlídky současného umění Exergue – na Documentě 14 trvá 840 minut, tedy zhruba čtrnáct hodin. Není ale zdaleka tím nejdelším v historii kinematografie. Rekordmanem je road movie o krokoměru, která trvá necelých šestatřicet dní.

Dimitris Athiridis debutoval v roce 2009 jako dokumentarista portrétem zapomenutého řecko-amerického rockera Terryho Papadinase, o tři roky později s kamerou doprovázel vinaře, který se kandidaturou na starostu jednoho řeckého města staví proti politickému establishmentu. Jeho nejnovější, čtrnáctihodinový snímek zachycuje dlouhou cestu uměleckého ředitele Adama Szymczyka při přípravě prestižní výstavy současného umění Documenta v roce 2017.

Čtrnáct hodin je úctyhodná stopáž, nicméně zdaleka nedosahuje délky titulů považovaných v tomto ohledu za rekordmany. Byť některé z nich se k divákům nejprve dostaly v kratší verzi, prodloužil je až následně režisérský sestřih. Problém s určením jednoznačného stopážového prvenství tkví také v tom, zda odlišovat experimentální a neexperimentální snímky, případně do které z těchto dvou kategorií daný titul vlastně zařadit.

A pak jsou tu ještě počiny, jejichž části vznikly jako samostatné snímky, ale jsou součástí jednoho, nejlépe v nepříliš vzdálené době natočeného celku od stejného tvůrce. Ze známějších titulů by sem spadaly třeba Tolkienem inspirované trilogie Pán prstenů a Hobit, jejichž dobrodružství lze prožívat přes jedenáct, respektive téměř devět hodin.

Zakazovaný Hořící chrám rudého lotosu

Pokud bychom takové filmové série vzali na milost, pak za tu vůbec nejdelší je označován Hořící chrám červeného lotosu. Nedochovala se žádná kopie, pokud by se našla, je třeba si ke sledování vyhradit celý den v kuse a ještě tři hodiny z toho dalšího.

Na přelomu dvacátých a třicátých let tento opus vytvořil Čang Š'-čchuan, považovaný za průkopníka čínské kinematografie, protože byl spolurežisérem prvního čínského celovečerního filmu a ve své zemi vedl také největší filmovou produkční společnost. Po druhé světové válce byl obviněn ze zrady kvůli spolupráci s japonskými okupanty.

Hořící chrám rudého lotosu uvedl v sedmnácti dílech, jde o adaptaci úspěšné Legendy o podivuhodných šermířích spadající do akčního žánru wu-sia. Čínská Národní strana (Kuomintang) tento žánr ve třicátých letech zakázala, protože podle ní podporoval feudalismus a víru v nadpřirozeno, Čangův film k této cenzuře přispěl.

Reklama na film Hořící chrám rudého lotosu
Zdroj: Wikimedia Commons (public domain)

Čtrnáctihodinová Cesta

Z filmů neservírovaných po částech, ale předložených divákovi jako jeden kus délku Athiridisova snímku z Berlinale jen o pár minut přesahuje dokument Cesta, který je dílem režiséra Petera Watkinse.

V letech 1983 až 1985, tedy v době vrcholícího jaderného napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, procestoval Watkins více než tucet zemí na různých kontinentech a hovořil s lidmi o jaderných zbraních, výdajích na zbrojení či chudobě. „Jeho cílem bylo ukázat, že široká veřejnost nezná ani základní koncepty spojené s možnými následky a rostoucím nebezpečím a také, že média selhávají ve vzdělávání občanů,“ uvádí Fresh Film Fest, který část snímku promítl českým divákům.

Květina jako alternativa k binge-watchingu

Z hraných snímků se ke čtrnácti hodinám blíží nejdelší argentinský film La flor (Květina). Premiéru měla v roce 2018. Režisérovi Marianu Llinásovoi trvalo deset let, než snímek poskládal, se štábem točil po celém světě, od Buenos Aires přes Londýn či Paříž až po Rusko a Jižní Koreu. „Ideální by bylo něco jako zájezdní estráda, výstava, kam můžete jít a kousek vidět. Odehrávalo by se to v jakési neustálé kontinuitě,“ uvedl filmař pro argentinský deník La Nación. Ani on prý neočekává, že by divák zvládl jeho monumentální dílo sledovat najednou, škodilo by to i samotnému filmu, míní.

Květina se tak promítala vždy rozdělena na několik částí, pomohlo, že ji tvoří šest uzavřených podfilmů. Vystřídat se v nich stihne béčkový horor o mumiích, melodrama z prostředí zpěváků, špionážní drama i němý film.

Podle recenze v La Nación společné sledování tak dlouhého filmu, byť po částech, upomíná na sdílený zážitek z umělecké produkce, jaký se z konzumování kinematografie už vytratil. Umožňuje tak divákům vracet se k těmto kořenům, na rozdíl od neproduktivního binge-watchingu, tedy třeba celodenního pouštění si seriálu na streamovací platformě. Článek ovšem zmiňuje i praktické háčky takového zážitku –⁠⁠⁠ je dobré donést si do sálu svačinu a počítat s tím, že občas někdo usne. V případě Llinásova filmového monumentu ale prý není těžké se po schrupnutí zase do příběhů ponořit.

Road movie krokoměru v reálném čase

Třicet pět dní a sedmnáct hodin trvá dokument Logistics Art Project, označovaný za vůbec nejdelší film nejen mezi experimentálními tituly. Stojí za ním dvojice švédských tvůrců – výtvarnice a scénografka Erika Magnussonová a světelný designér Daniel Andersson, jenž se věnuje i videoartu.

„Začali jsme přemýšlet, jak se sem všechno dostane. Kinder vajíčka, obvody mobilních telefonů, kávovary?“ píší autoři na webu projektu, co je přivedlo k myšlence sledovat trasu jednoho výrobku na jeho pouti skrze globální svět. A to od konce k začátku. Vybrali si krokoměr, který nabízel obchod ve Stockholmu, a retrospektivně se ho rozhodli stopovat až do továrny v Číně, která ho vyrobila. Stejně jako krokoměr se filmaři přepravovali kontejnerovou lodí, kamionem i nákladním vlakem.

Svou road movie v reálném čase nejen zaznamenali (odtud stopáž filmu), ale i nonstop promítali ve výloze jedné ze stockholmských galerií. Konkrétně od 1. prosince 2012 až do Tří králů následující rok. „Je to dílo o čase a spotřebě. Upozorňujeme na to, na co se v našem digitálním, zdánlivě zrychleném světě často zapomíná –⁠⁠⁠ na pomalou, fyzickou dopravu, která je základem naší ekonomické reality,“ vysvětlili. 

Berlinale s českou stopou

Prostor filmům dá Berlinale od 15. do 25 února, kompletní program včetně titulů ucházejících se o hlavní cenu – Zlatého medvěda – si zatím nechává pro sebe. Mezi už zveřejněnými snímky, které festival uvede, se najdou i české stopy.

Dokumentaristka Klára Tasovská v Berlíně představí snímek Ještě nejsem, kým chci být. Má být portrétem fotografky Libuše Jarcovjákové, jež hledala a dokumentovala ostrůvky svobody mezi návštěvníky pololegálních gay klubů, romské, vietnamské a kubánské přistěhovalecké komunity v normalizačním Československu.

Z dokumentu Ještě nejsem, kým chci být
Zdroj: Institut dokumentárního filmu

V české (a také slovenské, německé a ukrajinské) koprodukci vznikl hraný snímek Redakce. „Sleduje příběh přírodovědce, který se při svém bádání stane náhodným svědkem zločinu. S důkazy v podobě fotek dorazí do redakce místních novin, ale nikdo nemá zájem cokoliv vyřešit. V zemi se schyluje k válce a naivní pohled na svět hlavního hrdiny se v bouři událostí začíná tříštit,“ přibližuje film Státní fond kinematografie. Surrealistickou satiru na média a politiku natočil ukrajinský režisér Roman Bondarčuk ještě před ruskou invazí v únoru 2022, dokončil ji ale až za války.

Na trhu Berlinale Co-Production Market zastoupí Česko a Slovensko slovenská režisérka Mira Fornay s dramatem z blízké budoucnosti Otoč králíka! V celovečerním hraném filmu líčí svět, v němž jsou za plnoprávné občany uznáni pouze lidé, kteří mají děti. Scénografka Stella Šonková, producentka Kamila Dohnalová a režisér a střihač Jiří Žák byli vybráni jako účastníci programu Berlinale Talents, platformy podporující rozvoj talentovaných filmařů z celého světa.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zlatou palmu v Cannes získalo drama Fjord, Velkou cenu poroty má Minotaur

Zlatou palmu, hlavní cenu 79. ročníku filmového festivalu v Cannes, získalo drama rumunského režiséra Cristiana Mungia Fjord, informují agentury AFP a DPA. Velkou cenu poroty si odnesl Minotaur Andreje Zvjaginceva, ruského tvůrce žijícího v exilu.
včeraAktualizovánopřed 20 hhodinami

VideoNedostatek herců z řad menšin v Česku trápí filmaře. Lákají je proto příplatky

V Česku vzniká stále více seriálů pro globální publikum, které točí streamovací platformy jako Netflix nebo Amazon. Ty vyžadují diverzitu v obsazení, jenže sehnat různá etnika třeba do komparzu bývá v Česku problém. Agentury tak motivují možné kandidáty takzvaným etnickým příplatkem. „Myslím, že není úplně dobré tomu říkat etnický příplatek, to je nešťastné. Zavdává to podnět k diskuzím, zda se nejedná o diskriminační jednání, ale obecně vzato si myslím, že ne,“ komentuje to právník Petr Ostrouchov. Agentura Casting – Barrandov poznamenala, že nejde o český vynález, ale o globální průmyslový standard, který reaguje na místní demografii.
22. 5. 2026

Kdože? Do názvů kapel se dostala dědova známá, tělocvikář i pes

Zpráva o tom, že ve věku devadesáti pěti let zemřela Gretna Van Fleetová, by si místo v agentuře AP nejspíš nevysloužila, kdyby se podobně jako nebohá dáma nejmenovala i americká kapela. Rockeři z Greta Van Fleet (oproti nebožce bez „n“) jméno ničím slavné seniorky prostě jen zaslechli a přišlo jim jako dobrý nápad pro název. Obdobným způsobem se jména skutečných osob ocitla na plakátech i dalších hudebních skupin.
22. 5. 2026

Video„Lidé se nemění,“ říká Radůza k singlu o současné době

Ikonické postavy popkultury i nadčasové hodnoty víry, naděje a lásky mohou posluchači najít v novém singlu písničkářky Radůzy Jako bych žil v traileru. Má být osobní výpovědí o době, v níž žijeme. „Zaměřuju se na to, co mi připadá – mírně řečeno – zvláštní. Povrchnost, to, že zlo má krátkodobě mnohem větší efektivitu než dobro, které dlouho na něčem pracuje. Že se lidé stále honí za pozlátkem. Ale to tak bylo vždycky, lidé se nemění,“ uvedla Radůza ve Studiu 6 k nové písni. Kromě silného textu zaujme i videoklipem vytvořeným pomocí umělé inteligence.
22. 5. 2026

„Zlato, jak to rozvinout?“ Polská nobelistka překvapila přiznáním, že se radí s AI

Do debat o využívání umělé inteligence (AI) v psané tvorbě nečekaně přispěla nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuková. Polská spisovatelka totiž prozradila, že se při psaní radí s generativním modelem umělé inteligence.
21. 5. 2026

Mandalorian a Grogu vrací po letech do kin Hvězdné války

Filmová sága Hvězdné války se po sedmi letech vrací na plátna kin. Tentokrát v podobě dobrodružství maskovaného lovce odměn Mandaloriana a jeho zeleného společníka Grogua, tedy bez rytířů Jedi a světelných mečů. Nový snímek oddělený od hlavní dějové linie série cílí především na mladší diváky.
21. 5. 2026

VideoFilmové premiéry: Návrat Shreka a Hvězdných válek i hororový Pasažér

Po pětadvaceti letech se do kin vrací Shrek. Animovaný pohádkový příběh o zeleném zlobrovi získal Oscara a odstartoval úspěšnou filmovou sérii. Přichází také další dobrodružství ze světa Hvězdných válek. Na seriál o vesmírném lovci odměn navazuje celovečerní snímek Mandalorian a Grogu. Příznivci napětí mohou do kina vyrazit na snímek Pasažér. V něm se bezstarostná jízda po americkém venkově pro mladý pár změní v horor poté, co uprostřed noci zastaví u autonehody. Od tohoto týdne je také volně ke zhlédnutí na internetu dokument o vzniku české videohry Phonopolis, kterou studio Amanita Design vytvořilo z papíru.
21. 5. 2026

V Knihovně Václava Havla gradují spory s vedením

Knihovna Václava Havla je v ohrožení – odcházejí klíčoví lidé i sponzoři. Důvodem jsou spory s vedením instituce, včetně ředitele Tomáše Sedláčka. Knihovna funguje 22 let, spravuje odkaz a dílo Václava Havla, publikuje a pořádá i akce pro veřejnost. Pro veřejnost je tu zatím stále otevřeno. V Knihovně totiž chtějí skončit všichni její pracovníci – sedmnáct lidí ze sedmnácti, včetně dramaturga Jáchyma Topola.
20. 5. 2026
Načítání...