„Udělat si malou sochu a vystavit ji v galerii, je moc prima. Ale ve chvíli, kdy ji dáte do veřejného prostoru, musíte počítat s tím, že ne každému se bude líbit. Každý má názor,“ říká sochař Václav Fiala. Je jedním z desítek umělců, kteří se zapojili do některé z aktuálních venkovních výstav. Uměním pod širým nebem kolemjdoucí oslovují v Praze, Plzni, Opavě, Písku, Krnově i ve Vratislavicích nad Nisou. Většina z nich trvá přes prázdniny.
Sculpture Line vede do Prahy i Rýmařova
Téměř devadesát instalací od padesátky umělců a umělkyň, nejen těch českých, je podepsáno pod exponáty letošního ročníku Sculpture Line. K vidění jsou nebo během léta budou na náměstích, v parcích nebo nárožích několika měst, na nejvíce objektů narazí lidé v Praze.
Například na nábřeží přibyla Věž od Václava Fialy. Žlutá, více než sedmimetrová konstrukce odkazuje k Janu Palachovi. Vznikla před dvěma lety k výročí studentova sebeupálení. Poté stála na australském útesu, nyní shlíží na Vltavu. „Můžete udělat úžasnou sochu a dát ji na špatné místo a ona vyšumí. A naopak i špatná, ale dobře umístěná socha to místo pozvedne,“ podotýká Fiala.
V Praze přibude také socha od Jiřího Davida, na objektu s názvem -273,15 °C, tedy absolutní nula, ale ještě pracuje. Tvořena je z plastového odpadu a recyklátu a kolemjdoucí by měl inspirovat k úvahám o budoucnosti a smysluplnosti umění.
„Když pracuju v ateliéru na obrazech, je to o větší intimitě. Vztah k veřejnému prostoru je jiný, v něm se s uměním setkávají i lidé, kteří do galerií a muzeí nechodí, a musí se střetnout s něčím, co je jim třeba nepříjemné nebo si s tím nevědí rady. To je další rozměr, který mě zajímá: oslovovat lidi, kteří nejsou insideři, ale jsou zároveň chápaví a citliví,“ říká David.
Sculpture Line letos zasahuje i do dalších tuzemských měst, byť třeba jen jednou instalací. Hned několik děl má po Česku rozmístěné Alexandra Koláčková, její barevné keramické ruce stojí třeba v Ústí nad Orlicí. Další umění lze najít v Dolních Břežanech, Ostravě, Plzni, Liberci, Olomouci, Pardubicích Broumově, Vratislavi nad Nisou i Rýmařově.
Festival m³ ukazují místa na Praze 6 a 7
Jen na hlavní město se omezuje festival m³, s podtitulem Umění v prostoru. V každém ročníku si ale vybírá jinou část Prahy, kterou doplní uměleckými díly. V roce 2021 ozvláštňuje veřejný prostor na Praze 6 a 7. Téma zní „terapie města“, tedy zkoumání možností, jakými umělecké dílo může pomoci dané lokalitě nebo komunitě.
„Uvědomujeme si, že město není neživou kulisou našich životů, ale jedním z jeho hlavních aktérů. Dynamický puls a názorový pohyb města se nás všech dotýká – někdy více, někdy méně. Jeho fyzické i psychické funkce bezprostředně ovlivňují míru naší individuální kondice,“ vysvětlují kurátoři Jitka Hlaváčková a Ludvík Hlaváček. A dodávají, že umění může do diskuse o městském prostoru vstupovat zpochybněním, kritikou, ale i inspirací.
Oslovili čtrnáct autorů, kteří mají k letos vybrané lokalitě osobní vztah, kteří svými díly upozorňují na místní „neuralgické body“. Kupříkladu Milena Dopitová svým objektem upomíná na zapomenutou industriální pražskou část – Zátory, Veronika Zapletalová se zaměřila na zanedbané vodní prvky ve zpustlé přírodě u zámku Veleslavín a Richard Wiesner instaloval na Letenské pláni řečnickou tribunu s vestavěnou aparaturou. Dává tak každému možnost vyslat vzkaz do světa.
Landscape zamířil do Krnova
Festival Landscape přináší podeváté témata krajinářské architektury a umění ve veřejném prostoru. Ani tento projekt se nedrží jen jednoho místa. Letos se poprvé koná v Krnově. Na tamní městskou zeleň i architektonický či rekreační potenciál upozorňují umělecké instalace i doprovodný program.
„Je to další místo s bohatou, ale komplikovanou historií, která se odráží ve veřejném prostoru, kam se snažíme vstoupit a trochu čeřit vody,“ přitakává organizátor festivalu Jakub Hepp. Landscape už dříve přinesl jiný pohled na veřejný prostor v Praze, Opavě, Ostravě a Plzni.
Ten krnovský obohatilo více než třicet instalací. Například prostor před radnicí proměnil opavský Ateliér 38 v bludiště z plastových přepravek. Nazval ho Cesta na úřad. „Chtěli jsme demonstrovat, jak těžká může být cesta ke kýženému razítku, případně jak komplikované mohou být bariéry mezi běžným občanem a úředníkem,“ vysvětluje Hepp.
V zahradě městské knihovny postavila Veronika Richterová domek pro uprchlíky. Osm metrů čtverečních je větší plocha než stan, ve kterém lidé v řeckých uprchlických táborech žijí. „Vše je udělané z odpadů toho, co se dá sehnat, jako palety, střecha je z plachty, kterou uprchlíci fasují od OSN,“ popisuje výtvarnice, která při tvorbě recykluje zejména PET lahve.
Hned naproti vytvořil Patrik Hábl na fasádě činžovního domu u rušné cesty směrem do centra Krnova murál. Domovní zeď vypadá, jako by na ní zůstaly brzdné stopy po pneumatikách. „Je to o pohybu v prostoru. Můžete si klást otázky, jak tam to auto mohlo projekt, kam směřuje,“ radí umělec.
Na zelené ploše před poliklinikou vyrostl sloup od Jana Nálepy a Dávida Sivého, na vrchu Cvilín je možné posedět na netradičním mobiliáři od Lukáše Výtiska. U řeky instaloval Jan Tyrpek obří houpačku. „Je to herní prvek, ale i zajímavá architektura,“ upozorňuje Jan Hepp.
Landscape trvá do konce září. Ne všechny instalace ale poté z Krnova zmizí. Například u jezu zůstane lavička architektů Martina Gsadntnera a Ondřeje Pokoje.
Sedněte si k mazlíkům
Pojď si ke mně sednout, vyzývá do konce listopadu výstava sochaře, architekta a malíře Michala Trpáka v Opavě. Svá díla shromáždil pod širým nebem v okolí Obecního domu v Ostrožné ulici.
„Neobvyklá díla mají provokovat představivost procházejících diváků a nutit je k zastavení. Zájemci si mohou sochy nejen v klidu prohlédnout, ale také si sednout k nim nebo na jejich hřbet a v klidu přemýšlet,“ uvedla ředitelka pořádající Opavské kulturní organizace Marcela Mrózková Heříková.
Trpák mimo jiné do Opavy dovezl svůj soubor Mazlíci, v němž jinak pouhým okem neviditelné bakterie mnohonásobně zvětšil. Sousoší Velký dialog má zase podobu posezení se stolem a čtyřmi židlemi ve tvaru lidských postav, takže lidé jim vlastně sedí na klíně. U Obecního domu je umístěn i Myslitel, nadživotní socha osoby sedící zamyšleně na vysoké židli odkazuje k soše Augusta Rodina.
Na jihu Čech čeká trpafontána i sochy z písku
Michal Trpák je také iniciátorem projektu Umění ve městě v jižních Čechách. Na umělecká díla lze narazit v Českých Budějovicích, Hluboké nad Vltavou, Lipně nad Vltavou, Veselí nad Lužnicí, Vodňanech a Volyni. Kolemjdoucí potěší nebo dovede k zamyšlení třeba trpafontána od Evy Roučkové, hliníkový Printree od Ondřeje Olivy, utržený kabel od Milana Caise či hlavy v kašně od Ellen Jilemnické. Některá díla budou teprve instalována.
A na jihu Čech se lze stavit ještě v Písku na už tradičním sochaření z písku. Autory děl jsou i letos Josef Faltus a Marian Maršálek. „Umělci na pět zhruba třímetrových soch spotřebovali kolem 60 tun jemného štukového písku a na vytvoření každé z nich potřebovali zhruba čtyři dny,“ prozradila starostka města Eva Vanžurová (Jihočeši 2012).
Jednotlivé sochy zpodobňují vždy jedno písmeno z názvu města. Lidé na nich mohou rozpoznávat motivy, které na dané písmeno začínají. Umístění děl na hraně náplavky si pohrává také s jejich odrazem v hladině Otavy, zrcadlení napomáhá ještě večerní nasvícení. V Písku zůstanou sochy z písku do podzimních měsíců, záleží, jak dlouho je dovolí zachovat počasí.
