Všechny bez rozdílu věku, pohlaví, vzdělání či sociálního postavení spojuje v této době jedna věc. Neodmyslitelnou součástí našich životů se stala rouška. Práce, soukromí, výuka dětí nebo obyčejný nákup má jiná pravidla, na která nebyl skoro nikdo připravený. Naopak pro někoho se současný stav stal novou výzvou. Unikátním projektem „Životy pod rouškou“ vám dáváme možnost nahlédnout do soukromí osob, které by v běžné situaci zůstalo utajeno. Lidé v něm mohou takříkajíc nalézt svého souseda, kolegu v práci, člena rodiny nebo sami sebe.
Jan K. je dramaturg městské kulturní instituce a otec půlročního dítěte. Respirátor mu koupila prozíravá žena, když byl virus ještě v Číně. Po vyhlášení nouzového stavu nasadil navíc plátěnou roušku a přidal gumové rukavice, což tvoří nyní každodenní součást jeho dresscodu.
Oblečení po příchodu domů se ženou okamžitě perou. Ruce si podle svých slov myjí mnohokrát za den, používají dezinfekci na věci a obaly od potravin. Kvůli vládním opatřením musel Jan zrušit všechny smluvené akce na několik měsíců dopředu a omezit také osobní aktivity na poli hudebním a uměleckém. Kultura prozatím skončila. Tedy určitě ta pro veřejnost. Podobně padly také plánované cestovatelské projekty. Jako pozitivní Jan hodnotí nově vzniklý čas a prostor pro rodinu.
Katka P. je psychoterapeutka. Ve své praxi musela přijmout změny, které nejsou v oboru obyklé. S klienty se pravidelně setkává v terapeutickém centru, které je nyní zavřené. Katka nabízela klientům společné procházky do přírody, kde by mohli řešit otázky jejich psychického stavu. Klienti tuto možnost zpravidla odmítají z důvodu strachu o přenos onemocnění COVID-19.
Komplikovaná situace se však částečně vyřešila využitím digitálních technologií a jednotlivá sezení se nyní odehrávají prostřednictvím videohovoru. Katka si původně myslela, že tato metoda bude komplikovaná, ale realita je spíše pozitivní. Psychoterapeut má nyní možnost nahlédnout téměř do „kuchyně“ lidí, kteří potřebují pomoci. Navíc v domácím prostředí se často odváží mluvit o svém psychickém stavu hlouběji, než tomu je v centru.
Odbornice upozorňuje, že dlouhodobá izolace může způsobovat odchylky od duševní rovnováhy, na které veřejnost není zvyklá. Sama říká, „že by lidé měli více dbát na duševní hygienu“. Pandemie jako celkového stavu společnosti se nebojí. Trápí ji ale situace rodičů, s kterými se nyní stýká jen přes sklo jejich bytu.
Andrea B. nedávno nastoupila po rodičovské dovolené zpět do firmy, kde se stará o vozový park. Již před vyhlášením nouzového stavu pracovala částečně z domova a nyní se nachází zcela v režimu home office. Práci kombinuje s péčí o malou dceru Karolínu a se svými zájmy. Tím je ruční tvoření a šití tašek, což dočasně změnila na šití roušek. Zásobila tak nejen část rodiny, ale i své sousedy.
Několikadenní nápor intenzivního šití roušek však vyústil v blokaci zad. Andrea má mimo své dcery a přítele ještě jednu velkou lásku a tou je zpěv. Komplikací pro ni je rušení a přesouvání koncertů a nemožnost jezdit na zkoušky kapely, kde má přátele. Protože žije v rodinném domku se zahradou, je ráda, že může s rodinou trávit čas třeba při opékání špekáčků.
Filip H. je žák 6. třídy základní školy. Koronavirové prázdniny mu zatím nevadí. Doma se nenudí, úkolů od učitelů má i tak dost, většinu výuky absolvuje on-line. Přesto má teď více času na to, co ho opravdu baví. Třeba na hru na kytaru. Chybí mu ale kontakt s kamarády a to, že s nimi nemůže ven.
Jeho otec mu položil podobnou otázku jako nedávno ekonom Tomáš Sedláček svému synovi: Kdyby se měl (třeba kvůli virtuálnímu viru) výrazně omezit svět internetu, dalo by se to lépe snést, než když platí omezení ve fyzickém světě? Jeho odpověď byla: ano, hrozba v reálném světě je horší, protože internet vždycky někdo nahodí, zatímco lidské životy už nikdo nevrátí.
Argus je IT specialista, cizinec dlouhodobě žijící v České republice. Pracovní situace v nadnárodní firmě, kde působí, je stabilizovaná. Korporace ho ale donutila trávit čas ve své domácí kanceláři. Home office obvykle využívá ve chvíli, kdy děti chodí do školy. Se svojí ženou vychovávají tři potomky. Manželka dojíždí pravidelně za prací do města z vesnice, kde žijí.
Spojení práce a učení dětí je v tuto chvíli pro oba rodiče velmi komplikované. Často se musí potomkům věnovat v pozdních odpoledních hodinách. Vzhledem k tomu, že děti nemohou samy trávit čas venku, nejsou některé chvíle v rodině jednoduché.
Další komplikací pro Arguse je jeho španělská část příbuzných. Rodiče, které navštěvuje několikrát do roka, jsou v tuto chvíli v absolutní izolaci. Zprávy, které mu přicházejí ze Španělska, nejsou moc přívětivé. Snaží se proto matce a otci alespoň často telefonovat. Doufá, že opatření, která dopadla na řadu evropských zemí, nebudou dlouhodobá. Chtěl by po jejich ukončení co nejdříve navštívit rodiče, o jejichž zdraví má velké obavy.
Antonín T. je důchodce (85 let) a vdovec. Žije sám. Jeho dcera a zeť, kteří bydlí s dětmi nedaleko, se ho snaží aktivně zapojovat do rodinného života. Po vyhlášení karantény a uzavření škol mu však odpadly ty nejpříjemnější povinnosti: vyzvedávání vnuků ze školy a pravidelné návštěvy a nedělní obědy s rodinou.
Nákazy se však nebojí, dodnes si dobře pamatuje válku. Roušku nosí nerad. Když se ho mladí zeptají, co potřebuje nakoupit, je to především česnek a cibule, které snídá každé ráno při četbě Neviditelného psa.
Marie M. je matkou půlročního dítěte na rodičovské dovolené. Ochranné pomůcky sehnala už v týdnu, kdy se ve zprávách objevily první zmínky o koronaviru v Číně. „Šíleně mě ale ničilo zjištění, že v Česku skoro nikdo nenabízel roušky ani respirátory pro malé děti. Nakonec jsem jich pár sehnala, ale když přišly, tak jsem zjistila, že to malá nechce a ječí. Dokud jsem nebyla matkou, tak jsem snad nevěděla, co je to opravdový strach. Nakonec jsem to vyřešila dudlíkem pod roušku a oboustrannou fixační páskou, kterou jí tenkým proužkem zafixuji na nose, aby jí nelezla do očí,“ popisuje.
„Doma uklízíme, dezinfikujeme, ven nakoupit chodím v nanoroušce, přes ni buď šátek, nebo bavlněnou roušku od švagrové, aby ta spodní vydržela co možná nejdéle k použití. Dále mám rukavice, které pak ihned vyhodím, čepici, brýle a okamžitě dávám po návratu prádlo do pračky. Malá byla venku s rouškou a v kočárku pouze jednou, a to cestou k lékaři,“ uvádí.
„Na druhou stranu jsem ráda, že má partner díky karanténě prostor trávit s námi více času. Doufám, že vše ustojíme a brzy se vrátíme na zdravější planetu, která si teď díky celosvětovým omezením dává oddych. Byla bych nejšťastnější za zdraví svých příbuzných, milovaných i své vlastní. Myslím, že roušek se ješte hodně dlouho nezbavíme a budou součástí našich životů,“ dodala.
Peter S. je zubní lékař. Už z podstaty své profese je na změny situace zvyklý. Se svými kolegy ordinuje v rámci soukromé kliniky bez přerušení provozu. Po prvních dvou týdnech všeobecné paniky se režim ambulance pomalu vrací k normálu. Lékař uvádí, že vzhledem k nepřipravenosti jednotlivých státních složek si velkou část ochranných pomůcek pořídili sami.
Peter vnímá protipandemická opatření jako přehnaná. Myslí si, že v krátkodobém horizontu dojde k propadu životní úrovně. Z pohledu dlouhodobého ale podle něj k žádné velké změně nedojde.
Rovněž řeší otázky ve vztahu k vlastní rodině. V situaci, kdy děti nechodí do školy, se jeho žena musí plně věnovat čtyřem potomkům navštěvujícím základní stupeň. Nejednotný postup v rámci výuky celou situaci v rodině znepříjemňuje. Sám říká, že „všichni se učíme za pochodu a proč dělat věci jednoduše, když je můžeme dělat komplikovaně“.
Kristina N. je studentka práv. V současnosti kombinuje studium s prací právní asistentky. Škola vyšla studentům ve formě výuky vstříc a jediné, co je v tuto chvíli nejasné, je způsob, jakým budou probíhat ročníkové zkoušky.
Kristina žije sama v pronajatém bytě, a tak ji trápí nedostatek sociálních vazeb. Se svými přáteli je v kontaktu prostřednictvím internetu. Zjišťuje ale, že osobní setkání mají pro ni mnohem větší váhu. V právní kanceláři, kde pracuje, pociťuje větší nasazení než před vyhlášením nouzového stavu. Přičítá to skutečnosti, že mnoho společností nemá ve smlouvách zahrnuta rizika vyplývající ze současné situace. Přála by si, aby nouzový stav byl již ukončen. Zároveň ale říká, že svět po skončení globální pandemie bude vypadat trochu jinak.
Radek Š. se věnuje opravám a repasování počítačů. Z pohledu této profese je o jeho služby nyní velký zájem. Spousty domácností využívají výpočetní techniky více než jindy. Například rodiny, které mají více dětí ve školním věku, potřebují k výuce rovněž více počítačů.
Na druhé straně se začíná potýkat s nedostatkem dílů, které při opravách využívá. Jako důvod uvádí situaci v pomalém zásobování skladu s tímto typem elektroniky. Myslí si, že důvodem problému je zpomalení v kamionové přepravě, která přejíždí hranice. Mnoho přepravců přiváží zboží z Polska nebo Německa. Obává se, že by mohlo dojít i k úplnému zastavení dodávek v případě, že by došlo k uzavření továren, které jsou převážně v Číně a Indii.
I přesto, že má dceru školačku, se o zdraví své rodiny příliš neobává. Je názoru, který sdílí řada epidemiologů, že musí dojít k promoření obyvatelstva. Jaká bude společnost po skončení nouzového stavu, neví. Je ale přesvědčený, že by mohlo dojít ke změnám, které vyplývají ze současného stavu.
Dominika Z. je sociální pracovnice, která se chystala k veliké životní změně. V březnu se měla stěhovat do Nizozemska, kde má domluvenou práci jako pečovatelka, a snila o tom, že se tam usadí i se svým španělským přítelem. V Česku ukončila nájemní i pracovní smlouvu a se svými sny a letenkou čekala na den D. Ten však přišel o tři dny dříve a měl úplně jinou podobu: uzavření hranic a celostátní karanténu.
S velkými obtížemi hledala narychlo zpátky byt i práci, své životní rozhodnutí musela odložit na neurčito a dobu, po kterou nebude moci vidět svého přítele, odhaduje do Vánoc. „Asi to tak ale má být. Snažím se to brát s nadhledem. Každý pátek si namísto hospody s kamarádkami sedneme každá doma ke svému počítači a máme videovečírek.“
Michal K. pracuje v masném průmyslu. Řezničina je součástí jeho života od učňovských let. Michal kombinuje práci v malé uzenářské firmě a sám se snaží vydělat si „korunu navíc“ z pozice OSVČ. Ve společnosti, kde pracuje, panují obavy z přenesení viru na pracoviště. V takovém případě by musel zaměstnavatel přerušit výrobu. Navíc jsou navázáni na velké jídelny a školy, což způsobilo omezení objednávek a pokles tržeb.
Michal si přednedávnem zakoupil ke své podnikatelské činnosti speciální prodejní chladírenský vůz. Místa, kde pravidelně prodával, nyní zejí prázdnotou, a tak stagnuje i jeho byznys. Vzhledem k tomu, že podniká a pracuje dohromady, nenabízí mu stát v tuto chvíli příliš možností, aby se se situací mohl vyrovnat. Pokud by neměl finanční rezervy, jeho postavení by bylo kritické. Všechna opatření přijatá v souvislosti s nákazou COVID-19 si uvědomuje, ale kompenzace státu považuje za nedostatečné.
Kateřina H. je učitelkou na nižším stupni základní školy. Celostátní karanténu předpovídala den předtím, než opravdu přišla, a roušky koupila v době, kdy premiér Andrej Babiš ubezpečoval lidi, že jich nebude třeba.
Uzavření škol zásadně změnilo její dosavadní život. Musela si najít způsob, jak povede svoji třídu v dálkovém studiu. Na tohle osnovy nepamatují. Sama vyhledává doplňkový materiál na internetu, vymýšlí zadání i modely hodnocení, svou pracovní dobu přizpůsobuje potřebám rodičů svých žáků, kteří se na ni obracejí telefonicky nebo e-mailem i v pozdních hodinách.
Mezitím pomáhá synovi plnit úkoly jeho vyučujících, přičemž každý z nich pojímá alternativní výuku po svém. „Ale zase jsem se mnohému naučila a svým žákům jsem paradoxně blíže než kdy dříve. Musím přistupovat ke každému z nich individuálně a respektovat časové možnosti jejich rodin. Je to šílená doba. A co bude, až to skončí? No, jestli to vůbec kdy skončí…“
Honza K. se učí truhlařinu. Situaci kolem koronavirové epidemie nevnímá tak tragicky jako jeho okolí. Uvědomuje si, že následky onemocnění mohou být pro starší spoluobčany fatální. Sám má prarodiče, kteří se v této rizikové skupině nachází. Zároveň má ale pocit, že riziko není tak veliké, jaké jsou restrikce ze strany státu.
Učební obor, který Honza navštěvuje, vyžaduje zázemí pro práci. Naštěstí má k dispozici malou dílnu, kde může plnit praktické úlohy ze školního zadání. Jeho kamarádi jsou na tom ale hůře. Honza se cítí doma dobře. Rodina mu je schopná zabezpečit prostředky pro výuku i pro volný čas. Jako většina dospívajících v jeho věku má zájem o digitální technologie. Volný čas tak tráví hraním her, ke kterým by se jinak nedostal. Lituje jen, když se nemůže dostat ven mezi své kamarády.
Pavel P. se živí v kulturní sféře. Primárně jako píárista a copywriter v agentuře pořádající koncerty a festivaly v Česku a na Slovensku, ale též dělá agenta hudebním skupinám. Vzhledem k aktuální situaci, kdy veškeré kulturní dění ustalo, přišel o část příjmů. Finanční zátěž domácnosti, ve které žije s čtyřletou dcerkou a přítelkyní, ponese momentálně jeho partnerka.
Pavel nyní pracuje převážně z domova. Na druhou stranu nově nabytý volný čas věnuje údržbě domu, zahradě a hlavně své malé dceři. Ta si tuto situaci, mít tátu pořád po ruce, velmi užívá. Roušku Pavlovi ušila partnerka, která vedle své práce ještě po večerech roušky vyrábí a zásobuje jimi své okolí.
Zuzana T. je lékařka v psychiatrické nemocnici. Roušky se tam dostávají převážně šité od dobrovolníků, sestry je na některých odděleních vyvařují v hrncích a žehlí. Karanténní omezení proměnila léčebnu v uzavřený areál s omezeným příjmem. Separuje se personál, vycházky jsou zakázány a kantýna zavřena. Pacienti s lehčím průběhem psychické nemoci byli propuštěni, aby se uvolnila lůžka pro případ nutnosti izolace.
„Pacifikace psychotického pacienta s koronavirem by mohla být dost náročná… Nejvíce mě ovlivňuje ta všudypřítomná obava z nákazy, je to divný pocit. Na druhou stranu nás to doma s manželem semklo. Dny lepíme, jak se dá, oba pracujeme a střídáme se u dětí.“
Daniel V. je řidič kamionu a majitel přepravní společnosti. Roušky mu nakoupila žena, když byl na cestách a vešla v platnost povinnost je nosit. On sám si pořídil masku s uhlíkovým filtrem pro případ výskytu v rizikovém prostředí v zahraničí. To ještě nevěděl, že ji použije o pár týdnů později při nakládce v uzavřené oblasti Litovle.
Zakázky jeho firmy klesly celkově o 75 procent. Banka mu nabídla odložení splátek úvěrů o tři až šest měsíců, leasing však odsunout nepůjde. Naštěstí nemusí po návratu z cest pobývat v karanténě, aby nenakazil rodinu nebo sousedy v obci, jak slyšel od některých svých kolegů z branže. „Musíme doufat, že se to zlepší. Nic jiného nám nezbývá.“
Michal H. pracuje jako středoevropský zástupce nadnárodní firmy na prodej filtrů pro dieselové motory. V den, kdy začala platit povinnost nosit na veřejnosti ochranné pomůcky, a přitom nebyly nikde k mání, dostal roušky pro celou rodinu od ženy svého bratrance, který je automechanik a pro jejich domácí výrobu použil uhlíkové filtry.
Své zaměstnání vykonává z 50 procent z domu i za normálních podmínek. Zbytek úvazku plnily služební cesty po světě. Ty jsou teď zrušeny. Firma navíc zvažuje stažení svých zaměstnanců na poloviční úvazky, což by rodinný rozpočet značně poznamenalo. Kompenzací se nedočká. Michal si netroufá odhadnout budoucí vývoj, už teď si ale uvědomuje, že nikdy netrávil se svou rodinou tak intenzivně volný čas.
Tadeáš B. je student třetího ročníku gymnázia. Roušku mu ušila babička v době, kdy Čína uzavřela Wu-chan, a on se jí smál. Dnes pomáhá se zásobováním látek dobrovolným švadlenám, které po večerech šijí roušky. V jejich řadách jsou i patnáctileté dívky.
Omezení vyplývající z karantény zatím neprožívá nijak dramaticky. Školními úkoly netráví tolik času jako v lavici, zato se začal připravovat na vysokou. V kontaktu s přáteli se udržuje každodenním stykem přes videokonference, kde v kteroukoli dobu vždycky někoho potká, stačí se připojit. Osobní setkávání mu ale velmi chybí a byl to i jeden z důvodů, proč se zapojil do dobrovolné pomoci.
Petra G. je módní návrhářka na volné noze. S prvním dnem karantény odložila se svými kolegy práci na nové kolekci a začala šít roušky. „Považovali jsme to za povinnost, vzhledem k nařízení vlády a faktu, že roušky prostě najednou museli mít všichni, ale nebyl nikdo, kdo by je uměl dodat.“
Ve spolupráci s místním kulturním centrem a jejich programem rouskajecool.cz distribuovali ochranné pomůcky mezi širokou veřejnost za symbolickou cenu. „Nechtěla jsem čekat s čím vláda přijde. Mile mne překvapili lidé, jejich vzájemná pomoc, soudržnost a zodpovědnost. Ne však u všech. Celá tahle situace je zkouška charakteru lidí a v osobním životě mi pomohla trochu rozlišit, kdo je přítel a kdo ze vztahu se mnou jen profituje.“
Honza K. je restaurátor a zaměstnanec muzea. Respirátor nafasoval, mají ho ve výbavě kvůli práci v prašném prostředí. Momentálně pracuje napůl z domu a v zaměstnání se s kolegy střídají tak, aby se nepotkávali.
Koronavirová opatření mu nabourala plány na nové uspořádání osobního života. Před nedávnem poznal na seznamce konečně ženu svého srdce. Thajku z Bangkoku. Po prvním osobním setkání bylo jasné, že jde o lásku, která nezná hranic. Jenže jen do doby, než se zavřely. Jejich společné představy o tom, že se přistěhuje do Česka a otevře si masérský salon, na což se půl roku připravovali, šly k ledu. Honza by si přál, aby se co nejrychleji zase otevřely hranice.
Richard L. je úředníkem magistrátu. Roušku nafasoval na krizovém štábu, kde se podílí na jejich distribuci od oficiálních zdrojů i dobrovolníků všude tam, kde jsou potřeba. V rámci mimořádných nařízení funguje i radnice v jakémsi nouzovém režimu.
Richard má jako téměř všichni zaměstnanci nařízenou částečnou práci z domu a velkou část agendy obnáší koordinace krizových opatření. Situaci bere s nadhledem a nedovede si představit, jak by se choval svět, kdyby přišla epidemie rozměrů středověkého moru nebo španělské chřipky.
Karanténa je podle něj užitečná věc, ale nemůže trvat věčně. „Tou nemocí si stejně budeme muset projít. Ukazuje se ale, jak na takové věci už nejsme vůbec připraveni, jak křehká je stabilita moderní doby, jak hodnotná a důležitá je pro nás svoboda i jak samozřejmě vnímáme současnou zdravotní péči. Měli bychom si těchto věcí mnohem více vážit.“
