Lidstvo ohrožují nejen přírodní katastrofy, ale také krátká paměť a neschopnost použít znalosti, které má k dispozici. V pořadu Fokus Václava Moravce na téma Člověk a živly se na tom shodla většina pozvaných hostů. Společnost, která nebere ohled na místo, ve kterém žije, se stává hrozbou nejen pro přírodu, ale také sama pro sebe.
I když Česká republika patří k zemím s nižším výskytem přírodních katastrof, přesáhly přímé škody na majetku způsobené deseti nejničivějšími přírodními katastrofami za posledních dvacet let hranici 113 miliard korun. Mezi živly, kterých se lidé obávají nejvíc, patří podle průzkumů vichřice a úder blesku. Hosté pořadu Fokus VM ale upozorňují na to, že existují nenápadnější hrozby, které mohou napáchat mnohem větší škody.
„Existují takové mediálně vděčné katastrofy. Ale potom jsou ještě takové hrozby, které jsou trošku plíživé, nejsou tak medializované, a sem bych zařadil třeba působení člověka v oblasti obhospodařování krajiny. My, co se zabýváme svahovými procesy, vidíme problematiku plošné eroze, která nám způsobuje čím dál větší problémy tím, že nám ničí úrodnou půdu,“ upozorňuje geolog Josef Stemberk.
Jednou z příčin nebezpečného úbytku úrodné půdy může být „extremizace počasí“, tedy kupříkladu výrazné výkyvy teplot nebo lokální přívalové deště. Druhou příčinou je ztráta povědomí o souvislostech v české krajině. Problémy způsobilo scelování polí, meliorace, odvodňování nebo pěstování určitých preferovaných plodin, například kukuřice nebo řepky. „Důsledky tohoto se začínají objevovat,“ upozorňuje Stemberk.
Předkové pražskou kotlinu upravovali, aby odolala záplavám. Teď se tam staví podzemní garáže
Tato „ztráta paměti“, která nebere ohled na strukturu místa, se podle hostů Fokusu VM projevuje v mnoha dalších oblastech. Příkladem mohou být necitlivé stavební úpravy. Archeolog Jan Klápště zmiňuje situaci Starého Města pražského, které se nachází v jedinečném krajinném kontextu, ale zároveň v místě, jež bylo postihováno povodněmi.
„Pražská kotlina byla upravována, aby protipovodňové podmínky byly výhodnější. Kdybychom si stoupli před dům U Kamenného zvonu (na Staroměstském náměstí), tak pod námi by byly asi tři metry nadloží nad prvotním historickým terénem a z půlky to nadloží je tvořeno vrstvami, které tam zřejmě byly uloženy záměrně, aby byl zvýšen terén a tím zlepšena protipovodňová ochrana,“ popisuje archeolog Jan Klápště
„Jsme přesvědčeni, že to je jeden z příkladů aktivní obrany proti povodním,“ zdůrazňuje archeolog. Současný člověk ale ve vrstvách, které předci navezli, aby se vyhnuli povodním, buduje podzemní garáže. „Když se postaví podzemní garáže před Filozofickou fakultou na náměstí Jana Palacha, tak je to čin šílence. To je neuvěřitelné. Tím se proud spodní vody zarazí a zvedne nahoru,“ říká Jan Klápště.
Podle něj se jedná o paradox, kdy lidé sice mají technologie, které podobné stavby umožňují, ale nerespektují přitom staleté znalosti předků.
„Ve vztahu k povodním jsme vypadli z obrazu. To je velikánský problém,“ shrnuje Jan Klápště. S tím souhlasí také hydroprognostička Martina Kimlová. „Náplavky jsme zastavěli, zastavěli jsme ty plochy a zapomněli jsme, proč tam naši předci před sto lety ty zábrany postavili,“ dává další příklad.
Podle ní je „krátká paměť“, způsobena i tím, že se v historii střídají období povodňově klidnější a povodňově neklidná. Během klidných let pak lidé rychle zapomínají to, co se během povodní o souvislostech v krajině naučili. Kimlová upozorňuje, že za poslední povodňově neklidné dekády se nahromadilo mnoho znalostí o průběhu velké vody. Ale obává se, že během dalšího povodňového cyklu mohou být tyto vědomosti zapomenuty.
Podle geologa Josefa Stemberka je lidská paměť ještě kratší. „Příklad z roku 1997, velké povodně na severní Moravě, tehdy to bylo provázeno tisíci a tisíci sesuvů, ve Vsetínských vrších, v Moravskoslezských Beskydech a podobně. To ponaučení pro lidi, ta paměť, vymizela během pěti, deseti let, protože deset let po tom už se v sesuvných územích stavěly nové domy,“ říká Stemberk. Kde už jednou vznikl sesuv, můžeme očekávat vznik nového sesuvu, připomíná geolog.
K sesuvu na D8 vůbec nemuselo dojít, už dlouho se ví, jak v takových oblastech stavět
Příkladem ztráty historické paměti a znalostí o struktuře krajiny může být podle hostů Fokusu VM výstavba dálnice D8, která protíná geologicky aktivní, sesuvné území Českého středohoří. Nejvýraznějším problémem, který se v souvislosti se stavbou objevil, byl obří sesuv zeminy, který v roce 2013 část dálnice zavalil. Obce nacházející se v blízkosti dálnice se s následky jejího budování potýkají dodnes. Některé svahy v oblasti jsou stále v pohybu, na některých místech se zcela změnilo proudění podzemních vod.
„Tahle událost, to je neštěstí, k čemu tam došlo, a přitom k tomu vůbec dojít nemuselo. Kdyby se tam nezanedbaly záležitosti spojené s lomovou těžbou, kdyby se nezanedbala vlastní výstavba té dálnice a stavěla se tak, jak se má stavět v sesuvných územích, tak bychom se možná o tom dnes už nemuseli bavit,“ říká geolog Stemberk.
„Je to ironie, když tahle země světu dala největší odborníky v oboru stability svahů a vzniku sesuvů a dneska jejich potomci řeší takovéto fatální selhání,“ pokračuje Stemberk. Stavby v podobných podmínkách přitom podle něj nemusí být problém. „Už mnoho desítek let se ví, jak si v těchto územích počínat. Tam jde hlavně o to, donutit projektanty a stavebníky, aby dodržovali základní pravidla, která jsou známa už padesát, šedesát let.“
„Každá katastrofa je šance“
Cílem je umět se z katastrof poučit a využít získané znalosti. „Každá katastrofa je šancí pro změnu, pro nějaký růst, ať už na té psychologické stránce jako posttraumatický růst, nebo se zlepšuje infrastruktura, dělají se úpravy, opravy, systémy varování a tak dále. Dá se říct, že katastrofy nás provázejí historií a na základě nich, když máme tu možnost, tak se učíme, zlepšujeme své postupy,“ říká psycholog Štěpán Vymětal.
Podle Vymětala, který se zabývá psychologií katastrof, je technická a informační připravenost společnosti stále lepší. Lidstvo zároveň zvyšuje svou odolnost a schopnost reagovat. „Samozřejmě někdy selháváme, když do toho vstupuje ekonomická stránka, jak tady zaznělo, ohledně výstavby domů v záplavových oblastech nebo v oblastech, kde jsou sesuvy půdy, tam pochopitelně paměť může být potlačována zcela záměrně, aby se zkrátka ty pozemky prodaly a stavělo se na nich,“ uvažuje psycholog.
I když podle něj lidstvo někdy působí jako nepoučitelné, celkově se stává odolnějším a dělá pokroky. „Určitě jde o historickou zkušenost, o naši schopnost předvídat, ale také o občanskou angažovanost. Stát za nějakými postoji a za zdravým rozumem. Ve výstavbě i někde jinde,“ shrnuje psycholog Vymětal recept do budoucnosti.
Řešení: Vzdělání a veřejná správa
Geolog Josef Stemberk, který je zároveň garantem dlouhodobého projektu Přírodní hrozby Akademie věd ČR, který má snižovat rizika přírodních katastrof, upozorňuje, že zlepšení lidské schopnosti předcházet hrozbám má několik rovin.
„Jednak je to obecná vzdělanost, aby lidé, kteří žijí v oblastech, které jsou postižitelné povodněmi nebo svahovými pohyby, o té problematice aspoň trošku věděli. A když už tam chtějí stavět, tak aby si třeba objednali nějaký průzkum, jestli náhodou nestaví přímo v sesuvu,“ říká Stemberk.
„Druhou rovinou je samospráva a státní správa, které nám koneckonců povolují, jestli si tam dům můžeme postavit, nebo ne. I na této úrovni by měli rozhodovat lidé, kteří o tom mají povědomí,“ pokračuje. Tyto znalosti, včetně schopnosti využívat specializované mapy a dokumenty, je podle něj třeba rozšiřovat především ve veřejné správě.
Páka v politické rovině
Realita nás totiž podle Stemberka usvědčuje, že znalosti, které má společnost k dispozici, stále nedokáže vhodně využít. „Můžeme říct, že dnešní věda dokáže řadu jevů dobře popsat, dokáže říct, v jakém prostředí ten jev vzniká. Víme, v jakých horninách vzniká sesuv, víme, jak vznikají povodně, a dokážeme je popsat. To znamená, že A, ze kterého dokážeme vyjít, a obyvatelstvo a jeho majetek tak více ochránit, tady máme,“ vysvětluje.
Podle něj tedy zbývá B, ve kterém se musí spojit zdravý rozum, podle něhož se chováme adekvátně danému území, a zároveň správně fungující regulace ze strany státu. „V té vyšší, politické rovině je páka na to, jak donutit lidi, jak například budeme do budoucna obhospodařovat krajinu, abychom se zbavili hrozeb, které na nás číhají,“ říká Stemberk.
„Snaha zachovat se lépe následuje každou povodeň, každou katastrofu, ale teď je otázka, jak se to předsevzetí naplní. A to je otázka státních systémů,“ souhlasí archeolog Jan Klápště. „My historikové rádi mluvíme o historii dlouhého trvání a takovou historii velmi dlouhého trvání, doufejme, s námi vede matka příroda, my nad ní můžeme čas od času vítězit, ale zvítězit nikdy. To je celý problém,“ uzavírá.
Hosty pořadu Fokus VM na téma Člověk a živly, který se natáčel na prostranství Ondřejovské hvězdárny, byli také sluneční fyzik Michal Švanda a astronom Petr Pravec. Celý pořad najdete ve videu v čele článku.
