Cenzura korespondence, postavení politických vězňů nebo ideologie za mřížemi – nová studie Ústavu pro studium totalitních režimů se zaměřuje na vězeňství v době normalizace. Projekt nabízí pohled pamětníků, historiků, ale i psychologů.
Během normalizace se ve vězení ocitla řada odpůrců režimu. Mezi nimi byla i socioložka Jiřina Šiklová, která se podle komunistů provinila šířením nelegální literatury.
Za mříže ji režim poslal na začátku osmdesátých let. „V tom vězení jsem zjistila, že jsem velice odolná, že se dovedu nenaštvat, dovedu racionálně jednat a dovedu i tu facku odměřit,“ uvedla.
Političtí vězni přitom podle historičky Kláry Pinerové z Ústavu pro studium totalitních režimů postrádali psychologickou pomoc od ostatních. „Vězni svědomí v sedmdesátých, osmdesátých letech se tam nacházeli sami. To znamená, že neměli takovou tu psychologickou pomoc. Museli se hodně přizpůsobit kriminálním vězňům,“ popsala Pinerová.
Kontakt s okolním světem pro vězně představovaly dopisy, které ovšem podléhaly přísné cenzuře. „Píšete tak, aby to bylo relativně emočně neutrální, také proto, že si uvědomujete, že vaši slabost by mohli vyšetřovatelé proti vám využít,“ vysvětlila Šiklová.
V době normalizace se sice už ve věznicích objevovali psychologové a pedagogové, jejich počet byl ale nedostatečný. „Třeba ve věznici Mírov, kde bylo až dva tisíce vězňů, působili tři nebo čtyři psychologové, což znamená, že s nimi nemohli pracovat individuálně,“ uvedla Pinerová.
O dění ve věznicích informoval dozorce speciální časopis
Pro dozorce v době normalizace vycházel také speciální časopis. Zpravodaj informoval o dění ve věznicích a zároveň podporoval komunistickou ideologii. Podle Pinerové tak v plátku vycházely například články proti Amnesty International, články proti humanitě ve švédských věznicích nebo například rezoluce proti Chartě 77.
Dozorci ale ve zpravodaji našli i informace třeba o tom, proč se trestanci tetují, či doporučení, jak má vypadat správná vězeňská nástěnka.
