Je to přesně třicet let, co z Československa odjeli sovětší vojáci, kteří do země dorazili v roce 1968 v rámci srpnové okupace. Už v únoru 1990 byla podepsána dohoda, která odstartovala stahování sovětských vojsk z Československa. Jako poslední odletěl generál Eduard Vorobjov 27. června 1991. Znamenalo to odsunout více než sedmdesát tisíc sovětských vojáků, čtyřicet tisíc jejich rodinných příslušníků, tisíce tanků, bojových vozidel pěchoty, jejich vrtulníky a tuny munice. Jedním z center okupačních vojsk byly středočeské Milovice, kde sídlilo velitelství Střední skupiny sovětských vojsk.
„Milovice byly známé pobytem armád, hlavně tou sovětskou, která byla vlastně největší centrála středních sil u nás tady v České republice a hlavně v Evropě,“ připomněl současný starosta města Lukáš Pilc (ODS).
Popsal, že v Milovicích jsou stále vidět pozůstatky po sovětské armádě, občas se najde i stará munice. Podle starosty by ale město mělo být relativně čisté. Rusové měli v Milovicích nejen sídlo armády, ale také školy, obchody nebo například kulturní dům. Ten Milovice v současnosti opravují. „Bude tam divadelní sál, kinosál, muzeum vojenské historie Milovic a bude tam průřez všech armád. Nemůžeme se za historii stydět , tak to u nás bylo. Důležité je si to připomínat,“ řekl Pilc.
Třicet let po odchodu sovětské armády si Milovice připomenou o víkendu. Na náměstí bude vystavena vojenská technika. Bude se také promítat historický dokument, jak to vlastně v Milovicích vypadalo.
Vojáci byli překvapení, že je nikdo nepřemlouvá, aby zůstali
O odchodu sovětských vojsk bylo definitivně jasno při podpisu dohody 26. února 1990. „Původně československá strana tlačila na sovětské vedení, aby k tomu došlo do konce roku 1990, ale nakonec s ohledem na řadu problémů, které s tím byly spojené a na osobní prosbu Michaila Gorbačova byl ten termín ještě o půl roku posunut,“ vysvětlil historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Zmínil například technické problémy, jak přesunout vůbec takovou masu vojsk, nebo že země neměla byty v Sovětském svazu pro vojáky, chyběly také kapacity pro rodinné příslušníky. Problém byl také najít vojákům najednou práci.
O poměrně rychlém odchodu rozhodla nakonec podle Bárty řada věcí. „Sovětské vedení ještě na konci osmdesátých let uvažovalo o tom, že počet vojáků ve východní evropě a v Československu sníží o deset procent z ekonomických důvodů. Potom sovětští plánovači dospěli k tomu, že není možné ten prostor, který získali po druhé světové válce opustit úplně, ale rychlý pád komunistických režimů v Československu a v okolních státech a tlak veřejnosti i politiků na odchod vojsk vlastně donutil sovětskou stranu, aby to přehodnotila a nakonec ta vojska stáhla kompletně,“ popsal Bárta.
Podmínky byly různé. Někde odešli vojáci podle dohodnutých pravidel, jinde dokonce opustili základny o několik dní dřívě a pak místa obsadili rabovači. „Sovětší vojáci často byli překvapeni, že když odcházejí, že je nikdo nepřemlouvá, aby zůstali. Naopak všichni vítají odchod, protože oni samozřejmě byli v kasárnách izolováni a měli zkreslené informace, stále prostě věřili v bratrskou pomoc,“ dodal historik.
Základní informace o odchodu sovětských vojsk z Československa jsou známé. Bárta zmínil, že vyšly i chronologické seznamy a slovníky pamětníků, na druhou stranu žádná obsáhlá práce podle něj není k dispozici. Moskevské archivy jsou ale stále nepřístupné. „Je otázka, kdy se do nich a do jaké míry badatelé dostanou,“ doplnil Bárta.
Pomáhalo mi, že jsem žena a mluvím rusky, říká fotografka
Dana Kyndrová sledovala a dokumentovala odchod sovětských vojáků díky fotografii celou dobu. Nejsilnější zážitek měla poslední den, kdy odjížděl poslední transport. Vzpomněla si ale i na další dramatické okamžiky. „V květnu 1991, když se natřel tank narůžovo, tak jsem fotila v Milovicích na nádraží, jak tam nakládali a přišel důstojník a vedle sebe měl dva vojáky. A říkal, že musím odejít: ,To, co jste provedli s tím tankem, to se nedá odpustit, jednou toho budete litovat.ʻ Jsem se sebrala a vrátila pak druhou stranou,“ popsala Kyndrová.
Aby mohla fotit, musela nejdřív požádat o speciální povolení. „Nesmírně mi pomáhalo to, že jsem žena. Dneska by to možná bylo jiné. Ještě jsem měla ty foťáky ve staré tašce, to mi pomáhalo a potom taky, že mluvím rusky,“ dodala fotografka.
Kyndrová popsala, že nebyl problém ani vojáky fotit, protože jim byla celá situace jedno. „Byli takoví odevzdaní, samozřejmě nevěděli, co je čeká,“ dodala.
Popsala také, že bydleli v příšerných podmínkách. „Kasárny a ubytovny, tam byli namačkaní jak slanečci, nicméně i ty paneláky, kde žily rodiny, když odešly, byli jsme šokováni. Měli jsme dojem, že to bylo opuštěné před deseti lety. Například ve sklepích byly odpadky, oni to neodváželi,“ řekla. Vůbec jí ale nepřekvapilo, že se o ně Moskva lépe nepostarala. „Ten obyčejný ruský člověk není důležitý,“ dodala.
Odešli spolužáci
Na spolužití se sovětskými vojáky zavzpomínal i bývalý starosta Milovic Miloslav Müller. „Pro nás žáky bylo nejhorší v roce 1968, když odešli všichni našli spolužáci, protože to byly většinou děti důstojníků a zůstali jsme tady sami. Na jednu stranu byly problémy, když lítala letadla, tanky jezdily přes obec,“ uvedl.
Řada lidí ale podle Müllera využívala pobyt armády k vzájemnému obchodu. „Obzvláště důstojníci prodali, co mohli. Počínaje černým uhlím, rýží a konče samozřejmě benzínem,“ dodal bývalý starosta.
Město duchů
Soužití s vojáky v Milovicích nebylo podle Libuše Hlavsové vůbec jednoduché. Ve svých 93 letech si vzpomíná, jak k nim byli místní obyvatelé hodně studení.
Mezi místními a vojáky vznikaly podle ní problémy, a to například na sídlišti. „Rusové byli zvyklí na úplně jiný způsob života. Například dole bydlel náš člověk a nahoře měl nad sebou ruského důstojníka a ten přišel ze služby a štípal tam dříví,“ popsala.
Hlavsová stejně jako bývalý starosta Müller zavzpomínala na pověstné obchodování s vojáky. „Byli ochotní, měli na autě naložené uhlí a za dvě piva voják složil uhlí a bylo to hotové,“ řekla. Nebyl problém od nich získat třeba i kulomet. Milovice se ale po odchodu vojáků změnily na „město duchů“, dodala pamětnice.
