Před sedmdesáti lety, 1. září 1950, zřídil komunistický režim v rámci československé armády trestné pracovní jednotky. Příslušníci Pomocných technických praporů (PTP) se rekrutovali z řad údajných stranických nepřátel – a službou u pracovních útvarů tak prošli sedláci, umělci, kněží nebo příslušníci aristokracie. Kvůli černým výložkám se jim přezdívá Černí baroni.
PTP byly sice založeny v roce 1950, už ale o dva roky dříve u několika ženijních pluků fungovaly speciální silniční prapory, do nichž rukovali „politicky nespolehliví“ branci. Obdobnou funkci plnily i Vojenské báňské oddíly, které existovaly na Kladensku a Ostravsku.
První čtyři PTP vznikly v září 1950, dostaly pojmenování lehké a sloužily pro stavební práce. O měsíc později začaly vznikat i těžké prapory – a tomu odpovídalo nasazení jejich příslušníků. Služba u Černých baronů totiž v mnohém připomínala pobyt v táborech nucených prací.
Vojáci PTP nedostávali do rukou zbraně, zato byli „převychováváni prací“. Prakticky to znamenalo, že byli nasazováni na fyzicky namáhavou a nebezpečnou práci do dolů nebo na stavby, po níž ještě museli prodělávat pořadový výcvik. Trápil je hlad, zima, ale i nedostatečná hygiena.
Muži na otrockou práci
„Armáda, kterou Československo udržovalo z vůle Moskvy, byla předimenzovaná. Chybějící pracovní síly byly nahrazovány otrockou prací vojáků,“ dodává historik z Vojenského historického ústavu (VHÚ) Prokop Tomek. Právě podle VHÚ jednotkami Černých baronů prošlo za dobu jejich existence asi třicet tisíc mužů, jiné odhady mluví o čtyřiceti až šedesáti tisících.
Byli povoláváni na neomezenou dobu a bez ohledu na svůj zdravotní stav i věk – v PTP sloužily „politicky závadné a práce se štítící osoby“ od 17 do 60 let. Pobyt u nich svým životem zaplatilo na čtyři stovky z nich. „Ani ty podniky včetně dolů je nijak nešetřily, nasazovaly je na ty nejhorší a nejnebezpečnější úseky,“ doplňuje Tomek.
Kromě domnělých i skutečných odpůrců komunismu byli k PTP později zařazováni také lidé s kriminální minulostí, alkoholici, analfabeti a rovněž branci, kteří ze zdravotních důvodů nemohli absolvovat klasickou službu. Část příslušníků PTP tvořili i běžní odvedenci s kvalifikací pro práci v dolech a na stavbách, kteří plnili úlohu instruktorů.
Mnozí z členů PTP sloužili ve Vojenských táborech nucených prací (VTNP) až 40 měsíců, přičemž původně nastoupili na dvouletou základní vojenskou službu nebo mimořádné cvičení. Na mimořádná vojenská cvičení byli povoláváni vybraní muži ve věku od 17 do 60 let, a to včetně nevojáků. Často šlo o syny rolníků odmítajících vstoupit do JZD, a proto se praporům, kde byli nasazeni, říkalo „kulacké“.
Mlčení o černých výložkách
Už v průběhu roku 1953 se ale PTP začaly postupně transformovat na Technické prapory. Šlo o důsledek změn společenského klimatu, které nastaly po smrti Josifa Stalina a Klementa Gottwalda. Poslední čtyři PTP zanikly v dubnu 1954. Jejich příslušníci mohli odejít do civilu, v řadě případů se ale museli zavázat k práci v hornictví nebo stavebnictví.
O existenci Pomocných technických praporů a o podmínkách, jež v nich panovaly, se veřejně nemluvilo ještě řadu let po jejich zrušení. Zlom nastal až v souvislosti s uvolněním politických poměrů koncem šedesátých let. Pokus bývalých „pétépáků“ o založení sdružení, které by je reprezentovalo, ale ukončila invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Druhý ustavující sjezd svazu se konal v únoru 1990.
Alespoň částečné satisfakce za utrpěné křivdy se členové PTP dočkali po pádu komunismu. Kromě rehabilitace bývalí „pétépáci“ dostali také finanční odškodnění, založili dokonce vlastní svaz. Ten ale v roce 2017 rozpustili kvůli vysokému věku jeho členů.
Do širšího povědomí pak jejich služba vešla díky knize Miroslava Švandrlíka Černí baroni (poprvé vyšla v roce 1969, podruhé mohla vyjít až v roce 1990). Satirický román však podává zkreslený obraz reality, s níž se příslušníci těchto útvarů obvykle setkávali. Švandrlík sloužil u nástupnických Technických praporů, kde byly poměry již mnohem snesitelnější.
