Česko i Evropská unie byly na rozšíření v roce 2004 solidně připraveny. Zaznělo to v pořadu 90', kde k výročí této události debatovali bývalí premiéři Mikuláš Dzurinda, Vladimír Špidla a Mirek Topolánek, bývalý eurokomisař Štefan Füle a bývalá pracovnice Světové banky Jana Matesová. Hovořili také o českém předsednictví Rady EU v roce 2009, evropské identitě, brexitu nebo dotacích.
Česká společnost byla na vstup do EU podle Matesové připravena mentálně, možná však nevěděla přesně, že to s sebou nese i povinnosti, závazky a nevýhody. Za jednu z hlavních nevýhod považuje zdlouhavost procesů, která je v tak obrovském organismu jako EU nezbytná.
Slovenský expremiér Dzurinda si myslí, že přistupující země byly v zásadě připravené. Slovensko dostalo pozvánku později, proto muselo více spěchat. „Byli jsme plní entuziasmu a šťastní, že jsme se vymanili z izolace, do které nás dostal režim mého předchůdce,“ zavzpomínal Dzurinda na dobu po vládě Vladimíra Mečiara.
Podle Špidly bylo Česko připraveno dobře hlavně díky dlouhému jednání, které vstupu předcházelo. A stejně dobře na tom byla i EU. „Úplně připravený však být nemůžete nikdy,“ řekl a přirovnal to k přípravě na expedici, která také nikdy nemůže být dokonalá.
Füle spatřuje hlavní nepřipravenost EU v podcenění schopnosti české společnosti skutečně implementovat zákony přijímané v souvislosti se vstupními vyjednáváními.
Předsednictví
V roce 2009 se Česko ujalo předsednictví Rady EU. Topolánek vzpomněl, že především Francie pochybovala o schopnosti nové členské země vést Radu. „Francouzi obecně mají trochu mesiášský komplex a touží velice po tom být supervelmocí,“ rýpnul si.
Ujišťoval je tehdy, že Česko má naopak výhodu díky dobrému vhledu do témat, jako je například energetická bezpečnost, která se nakonec ukázala kvůli rusko-ukrajinské plynové krizi jako zásadní.
Během předsednictví vyjádřila sněmovna nedůvěru vládě a kabinet padl. Takto odstavený premiér Topolánek připomněl, že vládu neshodil tehdejší lídr opozice Jiří Paroubek, který o nedůvěře hlasoval popáté. Za pád vlády podle něj mohli dva poslanci Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel, kteří předtím opustili ODS, a dvě poslankyně Strany Zelených Olga Zubová a Věra Jakubková.
Podle Špidly byla nedůvěra vládě v době předsednictví chybou. Upozornil však, že Česko nebylo jedinou zemí, v níž se v čele Rady odehrál politický otřes, takže zásadní problém to podle něj nezpůsobilo.
Füle ocenil předsednictví jako úspěšné. Mnoho úředníků podle něj bylo šokováno pádem vlády a ztráceli motivaci. Nakonec však převládla atmosféra odhodlání vše důstojně zvládnout. To se podařilo a zahořklost podle Füleho zůstala jen mezi některými českými politiky.
Evropská identita
V současnosti je slovenská společnost Unii nakloněna příznivěji než česká. Podle Dzurindy Slováci vnímají zásadní zlepšení životní úrovně po vstupu do EU. Vnímají také rozšíření možností. Sám pociťuje, že jeho identita se vstupem rozšířila. „Už jsem i Evropan,“ prohlásil. Důležité je podle něj také přijetí eura, které bere mimo jiné jako jakousi emancipaci Slovenska vůči Evropě.
Evropská identita existuje i podle Špidly, což pocítí při jakékoliv cestě mimo kontinent. Společné evropské principy a hodnoty však nejsou nové, nachází je už třeba v šíření revolučního étosu roku 1848.
Podobný pohled má i Matesová, která si ho formulovala během dlouhého období života ve Spojených státech při působení ve Světové bance. „My jako Evropané jsme se na většinu problémů dívali jedněma očima. Blízkost hodnot tady určitě je,“ domnívá se.
Füle vnímá evropskou identitu jako cosi, co se přidává k té národní, ale nenahrazuje ji. Stejně vidí i suverenitu, kterou jsme podle něj také neztratili, ale začali sdílet. „Využíváme tu část suverenity, kterou tam dalo Německo,“ podotkl.
Topolánek naopak evropskou identitu necítí. A myslí si, že ji necítí ani Slováci. Ekonomický úspěch Slovenska je podle něj důsledkem Dzurindových reforem, a nikoliv vstupu do EU.
