„Palach byl především bojovník. A současně byl citlivým mladíkem. Je to zvláštní kombinace, okolí ho vnímalo jako citlivého, čistého kluka, ale zároveň podle vzpomínek přátel ze základní školy měl rád zbraně, dělal s kamarády různé lotroviny, měl u sebe zbraň svého otce,“ říká historik Petr Blažek, který spolu s dalšími osobnostmi, které se zabývaly životem Jana Palacha, odpověděl na otázky webu ČT24. Existují témata, která zůstávají ve stínu? A jaký je dnes Palachův odkaz?
1) Existuje téma spojené s Janem Palachem, které zůstává skryté a měla by mu být věnována větší pozornost? Mohou se objevit nové archivní dokumenty?
2) Je odkaz Jana Palacha pevně spojen s rokem 1969, nebo může promlouvat i dnes? V čem může být aktuální?
Petr Blažekhistorik, spoluautor sborníku Jan Palach 69 a portálu janpalach.cz
1) I když se v posledních letech podařilo zjistit některé nové věci, například informace o zbrani, kterou měl v roce 1968 k dispozici, myslím, že zapadají do životopisu Jana Palacha, který byl popsán již dříve. Týká se to nejen jeho činu, ale i dalších věcí souvisejících s rodinou, včetně strašného nátlaku na jeho maminku a bratra, aby byl zlikvidován hrob na Olšanech. Ale to, co nám chybí, je podrobně zpracovat ohlasy jeho činu, ať už doma v roce 1969 nebo ve světě. To by si zasloužilo samostatnou knihu. Věřím, že v následujících letech vzniknou další publikace. Pěkná by byla kniha o ohlasu činu Jana Palacha v umění, to je zpracované jen částečně. V češtině nyní vychází francouzský esej Krátký život Jana Palacha od Anthonyho Sitruka, který ukazuje, jak Palacha dnes vnímají někteří Francouzi.
Chybí nám ovšem sovětské prameny, zejména z provenience KGB. A chybí nám také dokumentace Státní bezpečnosti z období do smrti Jana Palacha, která se v archivu buď nedochovala či nebyla nalezena. Podle mého názoru se týkala aktivit Státní bezpečnosti například v nemocnici, o tom nevíme skoro nic. Víme, co tam dělala Veřejná bezpečnost, ale o StB toho víme velmi málo.
2) Pro mne je odkaz Jana Palacha spojen také s Palachovým týdnem. Je to symbol, který uzavírá takzvanou normalizaci. Jan Palach je současně symbolem radikálního odporu v extrémních podmínkách, které nastaly po srpnové okupaci. Proti okupaci vystupoval již v prvních dnech, dokonce první den měl podle svědectví jeho spolužáka u sebe zbraň. Víme, že se účastnil demonstrací na podzim 1968, známe také plán na obsazení budovy Československého rozhlasu z počátku ledna 1969. Zdá se mi, že jeho odkaz je trochu poznamenán spíše zbožným přáním studentského vůdce Lubomíra Holečka, který si Palachův poslední vzkaz z velké části domyslel. Nemyslím si, že slova o tom, aby se lidé přičinili živí v boji, jsou Palachova, jejich autorem je Holeček.
Domnívám se, že Palach byl především bojovník. A současně byl citlivým mladíkem. Je to zvláštní kombinace, okolí ho vnímalo jako citlivého, čistého kluka, ale zároveň podle vzpomínek přátel ze základní školy měl rád zbraně, dělal s kamarády různé lotroviny, měl u sebe zbraň svého otce. Je to dvacetiletý mladík, který nemá ucelený politický program, ale cítí velkou nespravedlnost a rozhodne se jednat podle svých nejčistších úmyslů. Není to sebevrah, který odchází, protože už to tady nemůže vydržet. On se obětuje, aby situaci tady na zemi zlepšil.
Eva Kantůrkováspisovatelka, scenáristka, autorka scénáře filmu Jan Palach
1) I po podrobném policejním vyšetřování věcně zůstalo nevysvětleno Palachovo tvrzení, že připravených pochodní je deset a on si vylosoval být pochodní první. Je možné se domnívat, že počet připravených pochodní Jan Palach použil pouze jako jistý nátlak a že taková skupina neexistovala, ale z druhé strany, když v nemocnici umíral, vzkázal těm možným pochodním, „ať už to nedělají“. Pravdu o této tajené okolnosti se už asi nikdy nedozvíme.
Skutečné Palachovo tajemství je ale obsaženo v jeho samém činu: ten nás nutí přemýšlet, z jakých duchovních hlubin vyvřelo Janovo rozhodnutí obětovat život pro změnu společenských poměrů. Jiří Lederer shromáždil všechny dostupné informace o Palachově povaze, zvycích, jeho výjimečnosti, duchovním a etickém založení. Jan Palach byl vášnivý diskutér, byl hloubavý a jeho nadosobní myšlení vysoko přesahovalo jeho nejbližší svět a existenci.
Mě zaujalo téma Palachovy seminární práce, s níž se hlásil na filozofickou fakultu: nezabýval se ničím menším než významem lidského vědomí pro proměny lidstva a světa. V době tehdejších válečných konfliktů a nepřátelských velmocenských pnutí si dvacetiletý student klade otázku, jestli je možné, aby lidstvo pomocí společně vypěstovaného vědomí dosáhlo sbratření. A na konci roku 68, kdy zcela odumírá naděje v jakoukoli možnost demokratické přeměny, se sám sebe ptá, jaká je úloha odpovědného jednotlivce, když selžou elity a zemdlí masy.
Sklon k nadosobnímu myšlení a taky vliv evangelického prostředí a příklad Jana Husa nepochybně motivovaly Palachovo rozhodování; čin je to ale tak dalekosáhlý a tak přesahující běžnou lidskou hranici instinktivní sebezáchovy a rozumového vybavení, že skutečnou hloubku Palachovy duše, odkud rozhodnutí vyvěralo, lze jen tušit. Tím spíš, že pro nás je jeho čin Umění, slovo nebo filmový obraz může to tajemství aspoň naznačit.
2) Palach svůj čin chápal jako výzvu, v nemocnici se lékařů a sestřiček ptá, „a co vláda? Už koná?“, jeho smrt zapůsobila jako úder, ale skluz k normalizaci spíš urychlila. V lednu roku 69 už nebylo, kdo by se tak naléhavého odkazu ujal. Žádný mimořádný čin však ze společenského povědomí nezmizí, a odkaz vzdorné oběti vybuchl po dvaceti letech v masových demonstracích v lednu 89: Palachův týden se stal počátkem protitotalitního převratu.
Skutek tak naléhavý, tak zcela mimořádný a v běžném chodu lidských rozhodování nedosažitelný, může na společenské poměry působit také jen v situacích mimořádných. V dnešním demokratickém poklidu je brán jako důvod k zamyšlení, jako výrazná historická událost, která osvětluje složitost poměrů, ze kterých vzešel, jako symptom převratové doby, čin, který můžeme obdivovat a ctít, ale který nemá v současnosti důvod být zopakován. Aktuálním by se, nedejbože, mohl stát zase jen v situaci hluboké společenské krize a nesnesitelného napětí.
Dost mě tedy zneklidnila zpráva, že si jako svůj symbol Jana Palacha přivlastňují italští neofašisté. Podle italského listu La Repubblica se k 50. výročí Palachovy smrti má pod názvem Půda a svoboda ve Veroně konat koncert pro Jana Palacha, na němž mají vystoupit skupiny populární v kruzích krajní pravice a mezi skinheady neonacistického ražení. Že koncert zaštítí provincie Verona, v tisku oznámil jeden z členů místního zastupitelství, blízký jednomu neonacistickému uskupení. Těžko mohu posuzovat poměry v Itálii, konkrétně ve Veroně, a mohu si jen smutně pomyslet, že do budoucna je zneužitelný i ten nejetičtěji míněný, ale svým vyzněním přece jen vyzývavý čin.
Patrik Eichlernovinář, komentátor, spoluautor sborníku Jan Palach 69
1) Myslím, že palachovské téma je po faktografické stránce v zásadě zpracované. Zajímavá je ale otázka, jak se k Palachovi vztahovaly různé generace lidí, ať to byli jeho spolužáci, rodiče jeho spolužáků, jak se k němu vztahovali studenti třeba o deset let později. Dnes je pozoruhodný případ italské Verony, kde si najednou jeho postavu přivlastnilo fašistické prostředí. Prostor ke zkoumání, i když historik Petr Blažek k tomu připravil publikaci, nabízejí další živé pochodně, které se upálily v týdnech následujících po Palachově činu.
Zvláštní je postava Evžena Plocka jako někoho, kdo nebyl student, ale patřil mezi reformní komunisty. Byl členem komunistické strany a aktivním odborářem. Na konci osmdesátých let si ho objevilo prostředí bývalých reformních komunistů a nebýt Evy Kantůrkové, která o něm napsala rozsáhlý text v samizdatu, tak by asi jeho jméno zůstalo zapomenuto na úrovni Josefa Hlavatého nebo některých dalších lidí, kteří se upálili v regionech. V Jihlavě, kde Plocek strávil celý život, je živé regionální milieu, které se tomu tématu věnuje, a bylo by zajímavé popsat to prostředí, popsat jejich motivace a konečně popsat Plocka jako člověka, který byl z trochu jiného salonu. Myslím, že celostátní diskurz si ho neosvojil tolik jako Jana Palacha a Jana Zajíce prostě proto, že byl členem komunistické strany.
2) Odkaz Jana Palacha je nadčasový. Pokud ho máme dnes vykládat jako součást národního panteonu, pak jako člověka, který obětoval svůj život na podporu politického angažmá veřejnosti. On měl dva politické požadavky: zrušte cenzuru a zakažte šíření Zpráv, tehdejší propagandy. Pokud tyto požadavky nebudou splněny, tak vstupte do generální stávky. To znamená, že Palach neříká: Já se obětuji, abyste mne uctívali, ale říká: Vyzývám vás, abyste konali, a formuluji pro vás program, který máte prosazovat. Když si uvědomíme, co by znamenalo zrušení cenzury, tedy obnovu toho publicistického, reportážního a literárního kvasu, který začal mohutnět rok před tím, to by byla obrovská společenská a politická změna.
Palach vytvořil svou obětí prostor. Když se upálil, přivedl do ulic množství lidí, kteří však už neprosazovali politický program, který jim připravil. Bylo by zajímavé pokusit se odpovědět na otázku, proč se toho politického programu tehdy nikdo viditelně nechopil. Ze všech stran naopak přišla velmi silná iniciativa utlumit Palachovu výzvu, kromě jiného motivovaná obavou, že jsou tu skutečně další lidé, kteří se také mohou upálit.
Štěpán Hulíkfilmový historik, scenárista, autor scénáře série Hořící keř
1) Možná takové oblasti jsou. Nikdy nebudeme vědět všechno, vždycky uvidíme jen část obrazu, kterou se po svém budeme snažit interpretovat. Sám za sebe si ale myslím, že je to tak správně. Víme teď podle mého právě tolik, aby příběhu Jana Palacha mohlo zůstat tajemství, které k němu patří.
2) I zásluhou té nedořečenosti a neuchopitelnosti, o které jsem mluvil výše, zůstává Palachův čin pořád živý. Je to pořád otevřená a bolavá rána. Je to otázka, kterou Palach před padesáti lety položil každému z nás právě teď. Ta otázka má mnoho vrstev a v různých dějinných chvílích k nám každá z nich bude promlouvat s jinou intenzitou.
V téhle chvíli, v České republice roku 2019 rozdělené názorovými zákopy, by neměla zapadnout Palachova výzva k jednotě, k usilování o společný cíl. Možná právě vědomí společného směřování a programu je tím, co z různorodé skupiny lidí utváří něco, čemu říkáme národ, a z pouhého státu něco, co se dá nazvat vlastí. Nechci Janu Palachovi ubližovat svými interpretacemi, ale mám pocit, že tohle všechno on podvědomě vnímal a věděl.
