Uplynulo 82 let od noci, která na roky definovala zprvu samostnou existenci, a poté politiku Československa. Mnichovská dohoda, kterou se západní demokratické velmoci fakticky vzdaly nároku na vliv na dění ve střední Evropě, ponechala Hitlerovi volnou ruku ve vztahu k Československu. To nejenže přišlo o třetinu svého území, v jeho obyvatelstvu navíc vzklíčila nedůvěra, která se – svým způsobem – nevytratila dodnes.
Mnichov byl politickým triumfem dvou osob: Adolfa Hitlera, pro kterého ale – jak se později ukázalo – šlo jen o dílčí cíl před úplným obsazením českých zemí, a Konrada Henleina. Pro něj šlo skutečně o životní úspěch a období, kdy ve svých rukou koncentroval největší moc. Později jej v pozici nejmocnějšího sudetského Němce nahradil K. H. Frank.
Henlein počátkem 30. let založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, z níž poté vznikla Sudetoněmecká strana (SdP), aby mohli sudetští představitelé kandidovat ve volbách. Strana měla od počátku autokratické směřování, zprvu ale nebyla nacistická ani separatistická. Nacistické křídlo SdP získalo navrch až v roce 1937, a teprve tehdy se k němu přiklonil i Henlein.
Právě na Henleina se potom obrátil Hitler. Svoji „hru“ o Československo rozehrál bezprostředně po anšlusu Rakouska. „28. března 1938 Henlein dostal od Hitlera jasné zadání – musíte jednat s československou vládou tak, abyste nikdy nedošli k souladu s ní. Henlein tyto požadavky splnil tak dokonale, že Hitlerovi dal do rukou silné karty pro hru na mezinárodní scéně,“ shrnul Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd.
SdP se podařilo přenést na mezinárodní scénu vnitřní problém Československa, to jest jeho vztah k národnostním menšinám. „To byla zásadní věc, která přispěla k eskalaci vývoje,“ podotkl historik.
Československo bylo v roce 1938 připraveno i na variantu, že se situace vyřeší vojenskou cestou. Ke konfliktu de facto došlo, v září 1938 vypuklo sudetoněmecké povstání, které sice vládní síly zpacifikovaly, ale následně došlo na československém území i ke střetům vojska jednak s jednotkami Freikorps zformovanými v Německu, ale spolu s nimi přes hranice pronikly i jednotky SS a boje probíhaly až do podpisu mnichovské dohody.
Československá armáda se dokázala vypořádat s povstalci a průniky jednotlivých německých jednotek. Pro případ plnohodnotného konfliktu spoléhalo na spojenecké dohody, které měly garantovat, že se československá armáda dočká brzy pomoci, pokud Němci na republiku zaútočí. Západní velmoci ale byly rozhodnuty za každou cenu se další válce s Německem vyhnout.
Jak známo, po Mnichovu panovalo v Londýně a Paříži přesvědčení, že je krize zažehnána. „Tak to koneckonců formuloval britský premiér Chamberlain po návratu: mír pro naše časy. Bohužel, jak se ukázalo, byl to velmi krátký mír,“ uvedl Jan Němeček.
Na mnichovské dohodě jsou podpisy britského a francouzského premiéra Nevilla Chamberlaina a Edouarda Daladiera a italského a německého vůdce Benita Mussoliniho a Adolfa Hitlera. Z jejího úvodu vyplývá, že podstoupení pohraničních území Německu považují signatáři za jasnou věc, většina dokumentu se zabývá průběhem této akce.
„Vyklizení začne 1. října… provede se do 10. října, a to bez ničení jakýchkoli zařízení,“ stojí v textu.
Pro obyvatele Československa byl „Mnichov“ naprostým šokem. „Když se podíváme na reakce vojáků a důstojníků československé armády, mobilizované armády, která stála na hranicích a byla připravena bránit svoji vlast, tak to bylo zoufalství a beznaděj,“ charakterizoval historik.
Prezident Edvard Beneš rozhodnutí mnichovský diktát přijmout obhajoval slovy: „Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn.“
