Autoškoly a školy neumí učit první pomoc. Shodují se na tom školící organizace i samotní lektoři. U základních a středních škol kritizují nesystematičnost výuky. U autoškol je podle nich nejčastější chybou nedostatečný nebo úplně chybějící praktický nácvik. Potvrzuje to i průzkum centra první pomoci PrPom – podle něj zanedbává praktický nácvik nadpoloviční většina autoškol. Školitelé zároveň upozorňují, že se Češi stále bojí a první pomoc u nehod a kolapsů raději neposkytují.
„Každý, kdo má řidičák, by měl umět i první pomoc. Ale není to tak,“ říká vedoucí školicího střediska WorkMed Martin Smolík. Podobně to vidí i zakladatel centra první pomoci PrPom Ondřej Koudela. „U autoškol provádíme průzkum a výsledky jsou alarmující. Podle výzkumu nadpoloviční většina nedodržuje povinnosti vyplývající ze zákona. A to nemluvím o kvalitě, tu ale vyhláška radši neřeší vůbec.“
Kvalitu výuky první pomoci organizace PrPom zkoumala u více než 550 řidičů, kteří se zúčastnili řidičských kurzů v posledních pěti letech. Ze zákona by autoškoly měly vyučovat 2 hodiny teoretického a 4 hodiny praktického nácviku. Podle Koudely jsou nejhorší výsledky právě u praktické zkoušky první pomoci. Ta je buď nedostatečná, nebo chybí úplně.
S kritikou nesouhlasí předseda Asociace autoškol ČR Ondřej Horázný. Podle něj autoškola ani nemůže fungovat, pokud nemá na výuku první pomoci kvalifikovaného lektora. Sám ale přiznává, že kontrola této výuky není ideální. „Dozor ze strany státu probíhá, byť jenom papírově,“ uvedl Horázný.
Chybují i základní a střední školy
Kritika ze strany lektorů se snáší i na školy. „Ve školách je to neštěstí, které se jmenuje Rámcové vzdělávací programy. Jsou výborně napsané, ale školy je často nedokážou naplnit. Nepovedla se implementace, je to moc náročné a vyžaduje to složité zásahy do osnov,“ popisuje problém Koudela.
Národní ústav pro vzdělávání (NÚV) uvádí, že úrazová prevence je začleněna především v oblastech, kde hrozí zranění, a to například u tělesné výchovy nebo při manipulaci s nebezpečnými látkami. První pomoc je tak začleněna napříč jednotlivými předměty. „Učitelé by měli před každou novou činností, u které je riziko poranění, předat informace o daném nebezpečí a o preventivních způsobech chování,“ řekl Jan Tupý, garant problematiky zdraví a bezpečí v NÚV.
Právě neucelenost výuky první pomoci školitelé neschvalují. „První pomoc je sice v Rámcových programech MŠMT zmíněna téměř v každém předmětu, ale na školách se systematicky neučí a učitelé sami se v této problematice také neorientují,“ vysvětluje Tereza Vojtová, lektorka první pomoci. „Téma první pomoci se tam rozprsklo do několika kapitol, nevybízí pedagoga, aby to uchopil systematicky a dobře s tím pracoval jako s celkem,“ doplňuje ji Ondřej Koudela.
I v zaměstnání musí ze zákona každý člověk projít kurzem první pomoci. „Pravidla pro školení první pomoci ve firmách jsou naprosto bezzubá. Umožňují zaměstnavatelům, aby školili způsoby, které jsou naprosto neefektivní a nefunkční – jako je e-learning, promítání videa nebo přednáška,“ uvádí Koudela.
Teoretická přednáška první pomoc nenaučí
Školitelé se shodují, že teoretické přednášky a e-learning jsou u první pomoci nejhorší způsob výuky. „Bez praktického nácviku se první pomoc nenaučíte,“ varuje lektorka Tereza Vojtová.
Lektoři uvádí, že nejlepší přípravou je takzvaný zážitkový kurz, kdy se člověk první pomoc učí v modelových situacích. Například v takových, kdy je realisticky napodobena dopravní nehoda. „Vy v téhle situaci jednáte, jako kdyby to bylo doopravdy. Jdete hledat autolékarničku, zatahujete ruční brzdu, vytahujete klíčky ze zapalování a pomáháte lidem, kteří křičí a jsou od krve,“ vysvětluje Koudela.
„Asi 80 % absolventů našeho kurzu uvádí, že tenhle nácvik v nich odblokoval strach,“ vypráví Martin Smolík ze střediska WorkMed. A právě strach je podle lektorů stále největší problém v situacích, kdy někdo potřebuje první pomoc.
Lidé se bojí poskytovat první pomoc
„Lidi neposkytují první pomoc. Moc nevědí jak, jdou radši pryč nebo stojí a koukají,“ stěžuje si Smolík. „Lidé se často bojí, že budou muset resuscitovat a že to bude náročné nebo že to zkazí. Ale resuscitace je nutná u minima případů. Většina kolapsů je banálnější povahy, kdy toho postiženého potřebujeme jenom vyhodnotit,“ dodává Smolík.
A školitelé dodávají, že většina lidí počítá s rychlou dostupností zdravotní záchranné služby. „Bojíme se cokoli udělat, abychom to ještě nezhoršili. Dost se spoléhá na to, že ,stačí zavolat a oni poradí‘. Ve stresu však komunikace s operátorem může být tak dlouhá, že zraněný na místě nehody zemře dřív, než se stihnu zorientovat,“ říká Vojtová.
