Prezident republiky čelí v posledních dnech ostré kritice. Souvisí s jeho vztahem k Číně, postojem vůči dalajlamovi i s údajně slíbeným vyznamenáním pro Jiřího Bradyho. V jeho stínu zůstávají ostatní, kteří by podle dosavadních informací měli ocenění od prezidenta republiky také obdržet. Tím obtížnější je jejich pozice. Herec a režisér Jan Kačer se už dlouho trápí otázkou, zda si pro vyznamenání na Hrad jít, nebo nejít.
Ačkoli prezidentská kancelář jména lidí, kteří dostanou 28. října vyznamenání, předem zpravidla nesděluje a letos to není jiné, o některých osobnostech už se ví. Jednou z nich je Jan Kačer – herec, režisér, spoluzakladatel Činoherního klubu a také porevoluční poslanec Federálního shromáždění za Občanské fórum.
Zda v pátek do Vladislavského sálu přijde, nebo ne, ještě neví. „Posledních deset dnů nejím a nespím,“ řekl ke svému rozhodování. Na jedné straně se mu nelíbí například vztah vrcholných státních představitelů k Číně, na druhé straně ale váhá šmahem je odsoudit.
„K jakémukoli servilnímu chování kohokoli jsem tvrdě zaujat. Naproti tomu, marná sláva, když řadu měsíců sleduji v našem tisku (…) napadání představitelů našeho státu, se kterými jsme do jisté míry na budování státu nějakým způsobem spolupracovali, kdy tyto představitele pokládáme za podvodníky, šašky, tak je mi to z duše protivné,“ řekl Jan Kačer, který byl hostem Událostí, komentářů. „Říkám si: Někdo mě pozval, tím dal najevo, že mně tím chce projevit nějakou vlídnost (…) a já tam nepůjdu. Tím dám najevo, že jeho pozvání ignoruji proto, že proti němu něco mám,“ dodal.
Pro ústavní činitele kritizované v současnosti za ústupky Číně ostatně má i pochopení. „Když je někdo namočen ve státním koloběhu a mimo jiné slibuje tomuto národu prosperitu, když prosperitu cítí u nějaké velmoci a když se musí rozhodovat, není to tak snadné, jako když se rozhoduje domácí občan, který jinou zodpovědnost nemá.“
Rozhodování ještě více zkomplikovala ostrá vystoupení některých politiků proti hlavě státu a jejich rozhodnutí projevit svůj odpor právě při státním svátku 28. října. Kačer má pocit, že je to, jako „bychom si jako malí kluci na písku vzájemně vyčítali a hráli hry“.
Jeho dilema nepomohli rozhodnout ani přátelé a blízcí lidé, na které se obrátil. Některé zná z divadelního světa, jiné z politiky, a každý mu poradil něco jiného. „Ptal jsem se třeba pana Rychetského, Josefa Somra, a zajímavé je, že všichni mi odpověděli tak, že jeden byl pro a jeden proti,“ popsal. Různá byla i doporučení, která Janu Kačerovi udělily jeho dcery.
