Ať žije Československo, pryč s monarchií – ústřední heslo říjnových dní roku 1918 se záhy začalo promítat do reality běžného dne. Hrdí Čechoslováci se chtěli co nejdříve zbavit všech symbolů, které jim připomínaly život v Rakousku-Uhersku, kde nebyli rovnocenným národem. Zamalovat německé nápisy nebo strhávat z budov rakouské orlice šlo téměř na počkání, vytvořit novou měnu, vybrat hymnu nebo vlastní vlajku ale trvalo několik let.
Na vlajku bylo třeba dodat třetí barvu, návrh se osvědčil na parníku na Vltavě
Se vznikem nového státu bylo třeba vybrat i novou vlajku, která by ho měla reprezentovat. Už za první světové války se v souvislosti s exilovou vládou ve Washingtonu používala provizorní bílo-červená vlajka v podobě dvou horizontálních pruhů, bílý nahoře, červený dole. Bílá a červená tradičně patřily k českým zemím, už podle erbu českého království, ve kterém byl stříbrný lev v červeném poli.
Ale tento barevný motiv se příliš podobal vlajkám Polska i Rakouska. A 28. říjen 1918 přišel se vznikem nového státu poměrně nečekaně, takže žádná náhradní varianta nebyla připravena.
„Byla to trochu jiná situace, než když se osamostatňovaly koloniální státy v šedesátých letech, které si symboly předchystaly. U nás probíhal 28. říjen poněkud nečekaně. Do toho řádila španělská chřipka. Republika se potýkala s jinými problémy. Zkrátka nebylo to prvořadé. Vláda si navíc uvědomovala finanční náklady spojené s tím, že bude potřeba například ušít nové vlajky a vyrobit další státní symboly,“ vysvětloval v roce 2020 ve vysílání České televize vexilolog (odborník na historii a vznik vlajek, poz. aut) Aleš Brožek.
Vznikla tedy odborná komise, která měla podobu nové vlajky vybrat. Bílou a červenou barvu ale používaly i sousední státy. „Barvy tyto jsou užívány i ve státech sousedních, například v Polsku a v republice Rakouské, takže není vyloučeno, že by tu došlo snadno k nepříjemným záměnám zvláště tehdy, když by barev těchto – jak přirozeno – bylo užíváno na státních vlajkách, k označení státních hranic a tak dále. Již z příčiny této zdá se nezbytnou přijmouti k těmto dvěma barvám ještě barvu třetí, a to ovšem barvu modrou, takže státními barvami republiky Československé byly by barvy červená, bílá a modrá, tudíž takzvaná slovanská trikolora,“ stojí ve vládním návrhu zákona z 30. října 1919.
Tuto kombinaci barev navíc zákonodárci předem „vyzkoušeli“. „Podle sdělení ministerstva národní obrany byla navržená vlajka nesena dne 28. a 29. září 1919 na zkoušku dvěma parníky pražské paroplavební společnosti na řece Vltavě, a shledáno, že vyhovuje úplně praktické potřebě jak seskupením barev, tak i celkovou úpravou a rozměry,“ stojí v odůvodnění vládního návrhu.
Tuto trikolóru navíc používali na svých státních symbolech i spojenci Československa – Francie, Velká Británie i Spojené státy. Otázkou bylo, jak modrou barvu do vlajky zakomponovat.
Řešení navrhnul archivář tehdejšího ministerstva vnitra Josef Kursa. „Byl pečlivý a pracovitý. Když se v červnu 1919 rozhodlo, že vlajka musí mít i modrou barvu, tak rozpracoval různé kombinace těchto barev. Zprvu to byly jednoduché kombinace pruhů, ale pak začal zkoušet i méně běžné trojúhelníky a klíny. Ten sahal do třetiny, do dvou třetin délky vlajky a podobně,“ připomněl vexilolog Brožek.
Komise, kterou tvořili zástupci ministerstev, politici i odborná veřejnost, nakonec zvolila právě variantu s modrým klínem, který sahá do poloviny vlajky. Dne 30. března 1920 tak prezident Masaryk podepsal zákon o nové státní vlajce, o standartě prezidenta, malém a velkém státním znaku a státní pečeti.
Bory šuměly po skalinách nad nuselským údolím, konkurz na novou hymnu byl odložen
V případě hymny nebylo nutné skládat novou melodii. Píseň Kde domov můj zazněla poprvé už 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle při premiéře hry Josefa Kajetána Tyla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Píseň o domově tu zpívá slepý houslista Mareš. Tylova slova hudebně doplnil skladatel František Škroup, který údajně melodii vytvořil „za tiché noci u lože chorobné manželky“, jak se píše ve Studentských listech z roku 1883.
Píseň brzy po svém uvedení zlidověla – také proto, že v době habsburské nadvlády otevřeně odkazovala k české zemi jako ke svébytnému území obývanému českým národem – „To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj!“ – jak se zpívá ve druhé sloce písně, která už ale není oficiální součástí hymny.
Text podrobně rozebral literární historik Ferdinand Strejček. „Tylovi šlo hlavně o to, aby svou písní, aspoň první její slokou, hrdě zdůraznil, že Čechové jsou doma i v Praze, že také Praha jest domovem Čechů, neboť právo na Prahu a její okolí bylo tehdy Čechům upíráno jejími dočasnými držiteli, kteří viděli v domácích obyvatelích jen zbytky nevzdělaného národa odsouzeného k smrti,“ vysvětloval Strejček v časopise Naše řeč v roce 1934.
A jaká pražská místa se tedy podle něj v hymně objevují? „Dějištěm posledního (čtvrtého) obrazu Tylovy frašky je nuselské údolí a k němu se vztahují další verše písně o vodě hučící po lučinách (nuselskou loukou, jak známo, protékal Botič), o borech, tedy borovicích, šumících po skalinách (nad nuselským údolím bývala pod hradbami skaliska porostlá borovicemi ještě v dobách nedávných), o sadě, v němž se v době Fidlovačky skvěl jara (jarní) květ a jímž jsou míněny proslulé sady Wimmrovy neboli wimmrovské, rozložené od Koňské a Žitné brány až k Nuslím,“ domníval se Strejček.
Jakmile se píseň stala neoficiální hymnou, našli se samozřejmě kromě nadšenců i její kritici. Například Jan Neruda vytýkal textu přílišnou lyričnost a vybídl Bedřicha Smetanu, aby složil něco nového. Ten však odmítl.
Po vzniku Československa dokonce první prezident Tomáš Garrigue Masaryk uvažoval o vyhlášení soutěže na výběr hymny pro nový stát. Nakonec od tohoto návrhu ale upustil, protože píseň Kde domov můj byla i téměř po století od své premiéry prý velmi oblíbená mezi vlastenci a zněla údajně i v zákopech první světové války.
Oficiálně se tak píseň Kde domov můj stala státní hymnou usnesením vlády č. 19300 v roce 1920. Používat se měla pouze první sloka, na kterou přímo navazovala slovenská část hymny písní Nad Tatrou sa blýská.
Na nové bankovky Mucha namaloval svoji dceru Jaroslavu
Nový stát potřeboval také vlastní měnu. Ani to ovšem nešlo zařídit ze dne na den. Bezprostředně po 28. říjnu 1918 tedy zůstávaly na území Československa v platnosti rakousko-uherské koruny.
Začátkem března 1919 pak vojsko uzavřelo státní hranice a proběhlo kolkování bankovek. To mělo odlišit dosavadní bankovky od nových, československých, přestože pouze prozatímních. Kolkovaly se bankovky o hodnotě 10, 20, 50, 100 a 1000 korun. Bankovky 25- a 200korunové byly nadále přijímány, ale nebyly nadále vraceny do oběhu.
Přes toto provizorní řešení ale rychle rostla potřeba vlastní měny – i proto, že kolky nebyly příliš kvalitní, což lákalo různé padělatele, především v Rakousku a v Maďarsku. Na měnové reformě, respektive odluce od rakousko-uherské měny, se tehdy podílelo zhruba 15 tisíc pracovníků bank, spořitelen a pošt.
Současně s kolkováním bankovek vznikla komise, která měla připravit vznik vlastních bankovek s českou a slovenskou tematikou. Mezi autory grafických návrhů byli tehdy například umělci Alfons Mucha a Max Švabinský.
Nové emise bankovek byly vydány po dlouhých přípravách až v letech 1926 až 1934. Komise se také shodla na zachování názvu koruna, přestože padaly například návrhy, že by se v nově vzniklé republice mělo platit „sokolem československým“. Na desetikoruně byla vyobrazena dcera Alfonse Muchy Jaroslava coby secesní dívka, na dvacetikoruně byl portrét Milana Rastislava Štefánika a Aloise Rašína. Na stokoruně pak portrét prezidenta Masaryka.
Vlastní mince se podařilo do oběhu dostat dřív. Od 18. února 1922 mohli lidé už platit československým dvacetihaléřem a padesátihaléřem.
Rakouské známky se doprodávaly ještě deset let po zániku mocnářství. Nikdo je nechtěl
Po 28. říjnu 1918 muselo všechno rakouské pryč – alespoň tak to vypadalo v ulicích, kde lidé živelně zamalovávali německé nápisy a z budov strhávali rakouské orlice. A Čechoslováci chtěli samozřejmě i vlastní dopisní známky.
Ty první vyšly už 18. prosince 1918. Byly na nich vyobrazeny Hradčany, pětihaléřová známka byla zelená a desetihaléřová červená. Zajímavostí bylo, že známky měly netradičně rovné okraje bez charakteristických zoubků a byl na nich nápis POŠTA ČESKO-SLOVENSKÁ.
Až do konce února 1919 ale zůstaly v platnosti i rakouské známky. Na poštách jich ale i v této době stále zůstávalo velké množství. Československé ministerstvo pošt a telegrafů se proto rozhodlo, že přes rakouské známky natiskne nápis POŠTA ČESKOSLOVENSKÁ 1919. Původně měly tyto známky platit do konce roku 1919, nakonec se ale používaly ještě celých devět let. V nové republice o ně nebyl zájem, a tak ubývaly pouze pomalu.
V prvních letech byly mezi autory motivů na známkách Alfons Mucha nebo Max Švabinský, Jakub Obrovský a Jaroslav Benda. Vznikaly výroční známky k různým příležitostem, například v roce 1929 známka k výročí svatováclavského milénia nebo v roce 1937 známka ke 20. výročí bitvy u Zborova.
Na známkách se pak kromě krajiny, hradů a památek objevovaly i významné osobnosti – Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš nebo Milan Rastislav Štefánik.
Legionáři se stali elitou národa a chránili Masaryka
S proměnou v nový stát přišla i výrazná proměna společnosti. Především se do popředí dostali ti, kteří sloužili v legiích, ať už na východní, nebo na západní frontě. Podle údajů Ministerstva obrany sloužilo v Rusku 60 tisíc Čechů, ve Francii 10 tisíc a na italské frontě asi 20 tisíc českých vojáků v legiích.
Domů se jich nevrátilo zhruba pět tisíc, přestože všechna tato čísla jsou pouze přibližná a odhady se různí. Ti, kteří se vrátili do nové republiky, ale mohli počítat s určitou podporou. Při mírové konferenci ve Versailles řekl tehdejší francouzský prezident Raymond Poincaré: „Čechoslováci si vydobyli na Sibiři, ve Francii a v Itálii práva na nezávislost.“ A tak se k nim tedy nyní přistupovalo. Sám Masaryk tvrdil, že bez legií by republika nevznikla.
Legionáři netvořili pouze vojenskou formaci, ale stali se mocnou politicky-kulturně-intelektuální složkou společnosti, která je oslavovala. Po skončení války vznikla Evidenční kancelář československých legií, která pomáhala vojákům se začleněním zpět do života a podporovala i válečné invalidy a rodiny padlých. Zákon navíc nově vyhrazoval legionářům polovinu volných míst ve státní a jiné veřejné službě.
Část z nich se stala pochopitelně také jádrem československé armády, obsadili téměř všechny důstojnické a generálské posty a sloužili jako stráž Pražského hradu. Společně s významem legionářů rostl také význam Sokola, jehož byla část legionářů členy. Legionáři, kteří zamlada v tělocvičné jednotě cvičili, totiž přebrali od Sokola povelovou techniku, organizační členění i oslovení „bratře“, které se v legiích používalo. Masaryk v roce 1918 tvrdil, že „bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa“.
Postupně se legionáři dostali i do politiky, například generál Jan Syrový nebo generál Alois Eliáš. Mnozí z nich také poznali nebezpečí blížící se druhé světové války. Někteří tak odešli opět bojovat za hranice, jiní zůstali a vytvořili domácí odboj, především vojenskou odbojovou organizaci Obrana národa. Velká část z nich tak za války padla – například zmíněny Eliáš, generál Josef Bílý nebo generálmajor Josef Mašín.
Ti, kteří válku přežili a zapojili se často i do osvobozování země, pak byli souzeni komunisty a často „odstraňováni“ z cesty jako relikty imperialistické první republiky, například velitel Pražského povstání Karel Kutlvašr.
Konec hrabat a knížat. Pozemková reforma zabavila šlechtě kus půdy
Některé skupiny obyvatel si vznikem nové republiky polepšily, u jiných to bylo naopak. Šlechta byla vnímána jako opora rakouského mocnářství, přestože ne všichni čeští šlechtici podporovali Habsbursko-Lotrinský rod, někteří naopak vznik republiky vítali.
V rámci uplatňování rovnosti byli ovšem zákonem z 10. prosince 1918 šlechtici zbaveni všech svých titulů, které už dále nesměli používat. „My staletí odvykli jsme mít krále (...) Habsburkové nám byli vždy cizí; také aristokracie se národu odcizila, protože se přimkla k cizím Habsburkům,“ napsal Masaryk v roce 1918 v díle Nová Evropa.
Už před vyhlášením samostatné republiky se také začalo mluvit o pozemkové reformě, která by přerozdělila panskou půdu menším rolníkům. Takzvaný záborový zákon byl přijat v dubnu 1919. Podléhaly mu přes čtyři miliony hektarů půdy (skoro třetina veškeré půdy v Československu). Mezi vlastníky nejrozsáhlejších pozemků patřili například Schwarzenbergové, Černínové, Lichtenštejnové nebo Colloredo-Mannsfeldové.
Na pozemkovou reformu pak navázal začátkem roku 1920 takzvaný přídělový zákon, podle kterého se zabraná půda přerozdělovala menším rolníkům, kteří si ji mohli odkoupit za úředně stanovené ceny – podle cen půdy z let 1913–1915, tedy zhruba jen za třetinu tržní ceny. Pozemkový úřad pak se zpožděním utržené peníze předával původním vlastníkům – ovšem po odečtení různých poplatků a daní. Některým šlechtickým rodům tak místo rozsáhlých pozemků zůstalo často jen rodové sídlo s parkem.
Pozemková reforma ale nebyla nikdy plně dokončena. Ze zadržené půdy se menším rolníkům přerozdělila zhruba polovina, zbytek se nakonec vrátil po letech původním majitelům.
Odluka státu a církve se nekonala, katolíky ale naštval Hus
Nejen šlechta se stala pomyslným komplicem poražených Habsburků. Hněv některých obyvatel se obracel také proti římskokatolické církvi, která byla vnímána jako pevná opora do té doby vládnoucího rodu. Jedním z takových prvních nejviditelnějších výpadů bylo i stržení Mariánského morového sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, ke kterému došlo už 3. listopadu 1918.
Po vzniku Československa se také počítalo s odlukou státu od církve a v únoru 1920 vláda projednávala návrh ústavy v tomto duchu. K odluce ale nakonec kvůli silným protestům některých poslanců, zvláště slovenských, nedošlo. Stát tak i nadále platil duchovní a poskytoval státní dotace registrovaným církvím.
Část věřících dle statistik ale skutečně římskokatolickou církev opustila a přidala se do nově vzniklé církve československé, která byla v pozdějších letech známá pod přídomkem husitská. Byli to především věřící, kteří u katolíků kritizovali latinskou liturgii a požadovali používání češtiny a navrhovali dobrovolný celibát. V roce 1921 měla československá církev dle sčítání lidu přes 500 tisíc členů.
Římskokatolická církev také patřila mezi výrazné kritiky pozemkové reformy. A v dubnu 1925 byl v parlamentu přijat zákon o svátcích a památných dnech, který mezi významné dny poprvé zařadil 6. červenec – den upálení mistra Jana Husa. O tři měsíce později při prvních manifestačních oslavách tohoto dne, kterých se zúčastnil i prezident Masaryk, pak apoštolský nuncius Francesco Marmaggi na protest opustil Prahu.
Diplomatické vztahy mezi Československem a Vatikánem nebyly plně přerušeny, ale trvalo ještě několik let, než došlo k jejich napravení.
