Jako velký třesk či historickou sázku, která není bez rizik, označovala evropská média před dvaceti lety do té doby největší rozšíření EU. Neobešlo se to bez obav či skeptických hlasů, a to jak ze strany občanů, tak i stávajících států. Hovořilo se o ztrátách národní identity i rozkolísané ekonomice. Sama EU se musela připravit na přijetí velkého počtu nových zemí, které měly zcela odlišnou kulturu a socio-ekonomické nastavení. Zastánci naopak argumentovali politickou stabilitou a největším jednotným trhem.
Proces vstupu do EU započal prakticky ihned po rozpadu Československa v roce 1993. V říjnu byla v Lucemburku podepsána Evropská dohoda o přidružení Česka k Evropskému společenství (ES). Za Česko smlouvu podepsal ministr zahraničních věcí Jozef Zieleniec. Stejný dokument podepsal za Slovensko premiér Vladimír Mečiar.
V roce 1996 pak šéf české vlády Václav Klaus předal v Římě do rukou tehdejšího nejvyššího představitele EU, předsedy italské vlády Lamberta Diniho, žádost o členství v EU. Proces vyjednávání měl tehdy na starosti vyjednavač Pavel Telička.
- Evropská unie (EU) vznikla v roce 1993 poté, co vešla v platnost Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva). Pro předchůdce Unie, jejíž základy byly položeny na začátku padesátých let 20. století, se používá název Evropská společenství (ES).
„Řeknu zcela otevřeně, že to bylo možná nejzajímavější období mého profesního života s nejzajímavějšími lidmi,“ zavzpomínal Telička pro ČTK. Vyjednávací tým tehdy tvořilo asi dvanáct lidí. „Byla radost s nimi pracovat,“ dodal. Pro úspěšné vyjednávání museli mít Češi podle něj velmi dobře postavené pozice a všechno pečlivě vyargumentované.
Česká republika byla v roce 1996 jedinou zemí, která ke krátké přihlášce připojila i memorandum o několika stranách, ve kterém uvedla historické, politické a ekonomické důvody, které ji k tomuto kroku vedly.
„Vysvětlovali jsme důvody, pro které chceme vstoupit, co od nás mohou očekávat, jaké ambice máme a co je pro nás podstatné. Zároveň jsme to vysvětlovali i české veřejnosti a české politické reprezentaci, která začala přešlapovat na místě. Tehdy to memorandum bylo relativně kriticky vnímané v evropských společenstvích, ale i na české politické scéně, z čehož mi vyplývá, že asi bylo docela dobře napsané,“ podotkl pro ČT24 Telička.
Často mu také někteří partneři říkali, že Česko ještě ani není v Unii a už říká, co chce přinést a jakou chce mít Evropskou unii. „A já jim řekl: Ano, to je přesně to, co od nás musíte očekávat. Chceme být aktivním členem,“ vzpomínal Telička.
Nejednoduché začátky
Situace nebyla zpočátku jednoduchá ani pro Evropskou unii jako celek. Na začátku devadesátých let se nacházela v turbulentním období změn – ustanovování nových pravidel, což zahrnovalo ratifikace nových smluv či zavádění společné měny. Unie se také musela připravit na přijetí velkého počtu nových zemí se zcela odlišnou sociálně-ekonomickou strukturou či historií.
Do té doby nezahrnovala jednání o rozšíření Evropského společenství nebo EU také dohromady více než čtyři státy, zatímco najednou se jednalo o vstupu až dvanácti zemí a navíc šlo o země, které měly zcela jiné podmínky než ty stávající. Objevovaly se také obavy z rozmělnění integrace.
Na summitu v Madridu v roce 1995 pak Evropská rada rozhodla o dodatečné podmínce pro vstup do EU, podle které musely státy disponovat připravenou administrativní strukturou, aby dokázaly přijmout velké množství evropské legislativy, a vytvořit tak stabilní hospodářské a měnové prostředí.
Kritérium přispělo ke zpřísnění podmínek a EU měla možnost kandidáty lépe porovnávat a popřípadě je podle jejich připravenosti rozdělit na skupiny lepších a horších.
Zástupci zemí v Madridu debatovali také o možnostech, jak se vypořádat s takto velkým počtem kandidátů. Nabízelo se například vyjednávání se všemi, rozdělení do skupin podle jejich připravenosti nebo rozdělení podle doby trvání jejich asociačních smluv.
Různé postoje
Členské státy se k této problematice stavěly různě, přičemž většina z nich zastávala takzvanou strategii regaty – tedy že by EU zahájila předvstupní jednání se všemi kandidáty a dále je ponechala volnému soutěžení.
Od počátku se totiž mezi stávajícími státy ohledně přijetí nových členů objevoval jak kladný postoj, tak ale i určitá skepse či zdrženlivost. Většina států, které podporovaly strategii regaty, měla z rozšíření EU obavy a domnívala se, že tento postup bude zdlouhavější a země se tak stihnou lépe připravit. Podle nich by totiž rychlé přijetí daných zemí mohlo narušit rovnováhu v Unii.
Skoro všichni kandidáti na členství rovněž patřili do skupiny takzvaných čistých příjemců. Tedy že EU bude těmto zemím více přispívat, než budou samy platit do společného rozpočtu.
Hodnocení jednotlivých zemí byla vytvořena na základě bilaterálních rozhovorů, hodnocení členských států, zpráv a rezolucí Evropského parlamentu nebo hodnocení různých vládních i nevládních organizací či mezinárodních organizací.
„Měl jsem jeden pracovní oběd s tehdy nejvýznamnějším francouzským diplomatem. Působil jako zástupce generálního sekretáře Rady a poté byl generální sekretář Rady – Pierre de Boissieu. Řekl, že Česko je jedna z několika mála zemí, které mohou legitimizovat v očích Západoevropanů samotné rozšíření,“ vzpomínal Telička.
„On tehdy coby znalejší člověk sám připouštěl, že nevěděl úplně přesně, co očekávat od těchto zemí, jaká bude jejich evropská politika. Myslím si, že dnes by mi asi řekl, že jsme ten potenciál do jisté míry promarnili, že jsme možná v něčem malí byli, byť jsme být nemuseli. Ale myslím, že to byl poznávací proces, ať už v samotných jednáních o členství, nebo pak v prvních letech, kdy jsme lépe poznávali Unii, to uskupení, jehož součástí jsme se chtěli stát, stali a že jsme ty důvody postupně vstřebávali,“ podotýká Telička s tím, že to bylo naprosto logické. „Stejně tak Evropa, která už byla integrovaná, poznávala nás. Tomu poznávání můžete jít naproti, nebo se můžete chovat obstrukčně, (...) já myslím, že postupně volíme to první a to je podstatné.“
Kritika za pomalý proces přibližování
Evropská komise doporučila zahájit přístupové rozhovory na jaře 1998. V roce 1999 bylo Česko ze strany EU nejednou kritizováno zejména za pomalý proces přibližování. Podle Bruselu se téměř celý rok potýkalo s některými základními požadavky EU: chyběla politická vůle urychlit legislativní proces, zákony se zadrhávaly jak ve vládě, tak v parlamentu a slibované termíny byly stále častěji překračovány. Sociálnědemokratická vláda tehdejšího premiéra Miloše Zemana nedokázala svoji proevropskou rétoriku a postoj převést účinně do praxe.
Podle Teličky byl tým vyjednavačů natolik kvalitní, že „politickou reprezentaci ztratil někde na cestě“. „Když se dnes podíváme na některé názory související s Evropskou unií, na tu povrchnost, zahleděnost do české kotliny, tak to do jisté míry přisuzuju tomu, že byť jsme se jako vyjednavači snažili, tak část vlády a část politické reprezentace jsme ztratili,“ dodal bývalý místopředseda Evropského parlamentu.
Pokrok v legislativě a její aplikaci byl tehdy Bruselem označen za kusý a nahodilý, stav v justici za bídný a reforma státní správy nevalná. Na druhé straně Komise vyzdvihla výrazný pokrok v některých oblastech (standardizace, certifikace, hospodářská soutěž). Zároveň je nutno zmínit, že nedostatek pokroku v jiných oblastech byl spíše odrazem dobrého nastavení již na počátku než důkazem zaostávání.
- Unie sice může kandidáta na členství odmítnout nebo zdržet jeho vstup, nemá ale podle všeho pravomoc stávající členský stát zcela vyloučit.
- Když se ale v roce 2000 dostali v Rakousku do vlády Svobodní, země EU reagovaly zmrazením bilaterálních diplomatických vztahů s Rakouskem, zmínila BBC.
- Později téhož roku Unie diplomatickou izolaci ukončila.
Praha se následně vyznamenala rychlým sledem odpovědí na dotazy a připomínky Komise stran řady otevřených kapitol. Dokázala předběžně ukončit jednání nejen o „hospodářské a měnové unii“, ale zejména jako jediná o důležité oblasti „volný pohyb zboží“, což byl legislativní pilíř jednotného vnitřního trhu EU. Dobré vyhlídky měla pak i v několika dalších kapitolách.
Po mnoha složitých jednáních, kdy tedy Česko muselo splnit řadu podmínek týkajících se mimo jiné sladění legislativy, navrhla v roce 2002 Evropská komise rozšířit Evropskou unii o Českou republiku a devět dalších států k roku 2004.
Rozšíření v evropském tisku
Blížící se největší rozšíření v historii EU neuniklo evropskému tisku. Belgický politolog Jean-Michel De Wael v roce 2002 ČTK například řekl, že bude třeba ujít notný kus cesty, než se desítka kandidátských zemí doporučených Evropskou komisí k dokončení jednání ocitne skutečně na prahu Evropské unie.
Přitom vyslovil názor, že znepokojení a obavy zemědělců, dopravců, důchodců a různých dalších skupin ze ztráty peněz, jistot, výhod či trhů kvůli rozšíření mohou bez řádné informační kampaně přerůst ve výrazné společenské jevy. Varoval, že by to mohlo prospět populistům a krajní pravici, oživit nacionalismy a vyvolat mezi obyvateli stávajících a vstupujících států nepřátelské pocity.
„Dobrý úmysl Komise však nezaplaší dojem, že Evropská unie otvírá své brány záplavě korupce a kšeftování,“ napsal tehdy také francouzský deník Le Figaro. Jiný francouzský list Libération soudil, že kandidátské země především zajímá, „jaké bude jejich místo v Evropě pětadvaceti, neboť se obávají toho, že by mohly být považovány za druhořadé členy“.
„Velký třesk“
Za ambiciózní „velký třesk, který zcela změní Evropu třináct let po pádu berlínské zdi“, považoval plánované rozšíření britský tisk. The Independent psal o problémech na straně kandidátských zemí, The Times uvedly, že zpráva Evropské komise by byla smutným čtením, kdyby vedle kandidátů hodnotila také připravenost nynějších členů na rozšíření.
Německý list považoval hluboké reformy Evropské unie za jedinou možnost, jak neohrozit akceschopnost společenství po jeho chystaném rozšíření o reformní země střední a východní Evropy. Rakouské listy napsaly, že rozšíření bude mít také stinné stránky, doporučení Evropské komise uzavřít brzy vstupní jednání s deseti kandidáty ale vesměs vítaly.
Belgický deník La Libre Belgique například napsal: „Těžko se budeme přesvědčovat o tom, že se Unie neřítí přímo proti zdi.“ „Je to případ šíleného vlaku, který se řítí kupředu a nikdo se ho neodvažuje zastavit. Nebylo by správné říci, že nepřipravenost je ve skutečnosti na obou stranách?“ táže se jiný belgický list Le Soir.
Španělský El País soudil, že jde o „historickou sázku, která není bez rizik“ a barcelonský La Vanguardia psal, že rozšíření ukazuje „naléhavou potřebu změnit pravidla fungování klubu“.
Přechodná období i zemědělské přetahování
Příznivci přistoupení států vyzdvihovali politickou stabilitu budoucí jednotné Evropy a vznik největšího jednotného trhu na světě, který bude schopný konkurovat ostatním gigantům (především USA). Naopak odpůrci namítali, že rozšíření povede ke značnému napětí mezi těmi, kdo z evropského rozpočtu spíše těží, a těmi, kdo do něj více přispívají. Členské státy měli také obavy z levné pracovní síly z východu, která by brala místním práci.
Evropská unie tak kvůli obavám některých stávajících členů zavedla přechodná období, například dočasné omezení volného pohybu pracovních sil. Toto přechodné období navíc mohlo trvat maximálně sedm let. V případě Česka této možnosti využilo Německo nebo Rakousko. Pokud ovšem některý členský stát vůči nově příchozím zemím přechodné období pro volný pohyb pracovníků uplatňoval, neznamenalo to, že by občané dané země nemohli na jeho území pracovat. K legálnímu výkonu práce ale potřebovali pracovní povolení.
Velké diskuze se rovněž točily kolem zemědělských dotací, jichž se týkala největší a mnohdy nejsložitější část evropské legislativy. Když byly totiž zveřejněny podmínky EU pro finanční podporu zemědělského sektoru, začala revolta, kterou vedl největší kandidát – Polsko. Některé země totiž považovaly nabídku EU na dotování zemědělců za neadekvátní. Šlo totiž pouze o čtvrtinu toho, co čerpaly stávající země. Evropská komise následně zlepšila svou nabídku o několik miliard eur. Odpůrci na kritice trvali a nakonec po dalších kolech jednání dosáhli dalšího navýšení částky.
Zástupci patnácti členských států EU a tehdy deseti kandidátských zemí pak podepsali 16. dubna 2003 na summitu v Athénách smlouvu o přistoupení. O rok později, 1. května 2004, se tak EU z patnácti členů rozšířila na pětadvacet, kdy kromě Česka přistoupilo také Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.
Bývalý eurokomisař: Největší úspěch EU v tomto století
„Když se ohlédnu zpět, tak jsem více než kdy jindy přesvědčen, že rozšíření EU v letech 2004 a 2007 bylo dosud tím nejvýznamnějším úspěchem Evropské unie v tomto století,“ prohlásil v březnu pro ČTK bývalý eurokomisař pro rozšíření Günter Verheugen, který tehdy u přijetí nových členských zemí byl.
„Politického cíle rozšíření bylo dosaženo. (...) Nikde nedošlo k návratu starých komunistických struktur. Samozřejmě byly a jsou problémy, především v Polsku a Maďarsku. Tyto problémy mohou a také budou demokraticky korigovány volbami, jak právě ukázalo Polsko,“ uvedl bývalý eurokomisař.
Podle něj se také z ekonomického hlediska naplnilo slibované vítězství obou stran, z rozšíření podle něj měli užitek všichni. „V neposlední řadě se jako špatná ukázala předpověď, že EU nebude po rozšíření možné řídit,“ uvedl.
Uplynulých dvacet let přitom považuje za dostatečně dlouhou dobu na to, aby nebylo nutné pokládat otázky, zda středo- a východoevropské země jsou dostatečně pevnou a integrovanou součástí evropského bloku. „To, že se tak děje, ukazuje, že ještě všechno není, jak by mělo být,“ řekl. „Mou nadějí je mladá generace po celé EU, neboť si s sebou nenese břímě minulosti. Ale takové procesy potřebují čas, což známe i z Německa,“ podotkl.
Pokud by Česko zůstalo mimo Evropskou unii, chyběla by bloku podle bývalého eurokomisaře významná část společné historie, kultury a také zkušeností. „Co se týká Čechů samotných, vy jste od počátku nastavili směr na EU. Tento úkol jste zvládli, a otevřeli si tak dveře novým šancím. Dnes jste vzor úspěchu,“ prohlásil.
