Tři mladí Finové plánovali cestu na Balkán, ale kvůli nedostatku času a peněz se nakonec rozhodli pro prázdninový road trip do střední Evropy. Cestu jim přeťaly tanky okupující Československo. Natočili první hodiny invaze vojsk Varšavské smlouvy, ale když se vrátili do Finska, žádný ze záznamů nesměli zveřejnit. Teď, po padesáti letech, už Alpo Collanus nemusí být poslušné dítě a rozhodl se všechny své záběry z okupovaného Československa publikovat. Na Balkán nikdy nedojeli a filmové snímky si popsali jako Balkanin.
„Nic z toho nezveřejníte!“ nařídil jim otec instruovaný ministrem spravedlnosti Aarre Simonenem. Nálada ve Finsku byla kvůli okupaci Československa nečekaně vyostřená. Demonstrovaly tisíce lidí a vláda se zalekla, že by Sověti mohli situace využít a přijít Finsku na pomoc.
Roztřesené barevné i černobílé záběry prvních hodin invaze si tři mladí Finové nechali pro sebe. Stejně jako zvukové nahrávky proseb o svobodu. Dnes už by hlasy nedokázali přiřadit k tvářím.
- Podívejte se na všechny unikátní záběry, které mladí Finové v Československu natočili. A poslechněte si celý rozhovor s jejich autorem.
Z prázdninového výletu si přivezli tehdy asi dvacetiletí Alpo Collanus, Anders Nykovin a Juha Koivisto neočekávané vzpomínky. Alpo Collanus zveřejnil záběry po padesáti letech.
Collanus, Nykovin a Koivisto chtěli jet do zemí střední Evropy, protože mimo jiné hledali způsob, jak cestovat a něco si přivydělat. „Říkali jsme si, že v Polsku, Československu, Maďarsku a NDR je černý trh se západní měnou. Ve skutečnosti jsme byli finančně motivovaní, když jsme jeli do střední Evropy,“ směje se po padesáti letech studentské cestě Collanus. Kromě toho je zajímal třeba i Švejk.
Když absolvovali všechny tehdejší byrokratické procedury, aby mohli do zemí východního bloku, nečekali, že se z výletu stane osudový zážitek.
Už ve východním Německu jsme měli něco tušit
Švédsko opustili 16. srpna, pak se přes Polsko dostali do východního Německa. Když nocovali z 18. na 19. srpna asi dvacet kilometrů od československých hranic s NDR, slyšeli těžké vozy, rachot naftových motorů a těžkého vybavení. Collanus vzpomíná, že viděli celkem hodně vojenského vybavení na hranicích.
„Mohlo nám dojít už dříve, že se k něčemu schyluje. Celý proces na hranicích mezi východním Německem a Československem byl poněkud zbyrokratizovaný, zdlouhavý a přísný.“
Hranici Československa překročili 19. srpna 1968. Unavení po cestě se ubytovali v kempu v Braníku, tedy v dojezdové vzdálenosti od centra Prahy, kam vyrazili na celý den 20. srpna. Večer se šli najíst do restaurace v Rybné ulici, kde zůstali asi do půlnoci. Když odcházeli, muž stojící u dveří je varoval: „Buďte opatrní, Rusové přijíždějí!“
Jakmile se dozvěděli, že první Čech byl zabit okupantskými silami, pochopili. „Skutečně nám došlo, že Rusové přicházejí. Ale tanky zatím nikde nebyly.“ Vzali si taxi a vyjeli do kempu pro svůj Volkswagen Beetle, kameru, magnetofon a všechny ostatní věci.
Zpátky do centra se dostali mezi jednou a druhou ráno. „Netrvalo dlouho, než první tanky vjely do centra. My jsme prostě točili, jak přijíždějí, a sledovali, jak jedou k rozhlasu.
V samotném srdci Prahy.“
Ve chvíli, kdy vyšli na ulici, jim došlo, že to nebyl nejapný československý žert. „Venku před restaurací jsme si všimli, že světla byla ztlumená. Zvonily všechny zvony po celém městě,“ popisuje zážitek Collanus. „Slyšeli jsme letouny Antonov, jak krouží nad městem.“
Měli pocit, že jsou ve filmu
Collanus se smíchem říká, že se nebáli: „Bylo to jak ve filmu. Nedělo se to nám. V šoku jsme tomu ihned nemohli uvěřit.“ K jejich klidu přispívalo i vědomí, že byli v určitém slova smyslu v bezpečí, že jakožto cizinci ze Západu se domů nějak dostanou. Zatímco se mrazivá scéna odehrávala před jejich očima, snažili se neprovokovat a co nejvíce toho natočit.
Lidé na ulici je zastavovali a chtěli jim sdělit své pocity a vzkazy Západu o tom, co se odehrává. Často na ně mluvili česky a Collanus s přáteli neměli ani tušení, co jim říkají. Ale spontánně je natáčeli a nahrávali na magnetofonové pásky. „Také jsme se chtěli dozvědět, co se to sakra děje,“ vysvětluje Collanus s tím, že nerozuměli ani slovo českému rádiu nebo novinám.
„Vypadali jsme dost profesionálně,“ myslí si Collanus s ohledem na to, že kromě osmimilimetrové kamery a foťáku měli právě i magnetofon s mikrofonem.
Všimli si, že vojákům vadí, že natáčejí. Rozhodli se proto být trochu nenápadní. Jeden z nich nadzvedl loket a druhý pod ním schovával kameru a snažil se pořídit záznam. Na snímcích je v některých okamžicích patrné, jak se snaží natáčecí zařízení schovat.
Češi pomohli zachránit kameru před zabavením sovětskou armádou. Sehnali nové filmy
V jednu chvíli jim kameru sebral voják z tanku. Protestovali a bránili se. Nakonec jim Češi pomohli dostat ji zpátky. Tankistovi se podařilo zničit část filmu, ale kameru i se zbytkem filmu nakonec vrátil v pořádku. „Vlastně máme tyto fotografie díky Čechům,“ vysvětluje Collanus.
„Musím říct, že velmi oceňuji, jak se Češi chovali na ulicích k vojákům. Neděly se žádné agresivní akce nebo provokace ze strany českých lidí. My jsme ani neviděli žádné provokace ze strany vojáků,“ vzpomíná Collanus s tím, že veřejnost byla v šoku a pasivní. „Trochu mi to připomínalo švejkovský styl,“ dodává.
Nakonec natočili deset minut záběrů. Část z nich je černobílá, k čemuž také přispěli Češi. Collanus s přáteli spotřebovávali film mnohem rychleji, než očekávali. Všechny obchody měly zavřeno, a tak jim někdo z ulice pomohl sehnat čtyři kazety černobílých filmů, které jim věnoval.
Ve světle u auta propašovali film domů přes půlku Evropy
Dobrodružství tří Finů natáčením neskočilo. Ještě se chtěli stavit v Maďarsku a museli se dostat domů. Cestou z Prahy k rakouským hranicím potkali asi pět nebo šest skupinek lidí, kteří měli připravené dopisy s nadepsanými adresami, ale bez známek. Prosili je, ať je pošlou ze zahraničí. „To jsme také udělali,“ říká Collanus.
Českoslovenští pohraničníci je po propité noci nechali projet hranice s propadlými vízy a slovy, aby celému světu řekli, co se v Československu stalo. Cestou do Maďarska se stavili ve Vídni na ambasádě, aby dali domů vědět, že jsou v pořádku. Finský velvyslanec je poslal za zahraničním zpravodajem Helsingin Sanomat Mattim Kontiem a ten o nich i o jejich filmování a nahrávání napsal jako první. Článek vyšel 24. srpna 1968.
Ovšem na hranicích s Maďarskem je vyhmátla hraniční kontrola. Skupinka Finů byla celkově podezřelá, nevěděla, kdy a kde opustila okupované Československo. Podle pasů nikdy a jeden z mladíků měl v pase fotku ve vojenské uniformě. „Můj kamarád byl tak hloupý, že si dal do pasu fotku z vojny,“ směje se Collanus. Tehdy jim ovšem do smíchu nebylo. Zabavili jim auto a všechny věci.
Museli čekat na příjezd vojenských specialistů, aby prohledali Volkswagen Beetle. Ti ani po pěti nebo šesti hodinách hledání nic nenašli a nechali mladé Finy vstoupit na maďarské území.
Vrátili se dospělejší a trochu jako hrdinové
Zprávy o dobrodružství cestovatele předběhly, než se stihli vrátit domů. Popularitu jim získal článek o jejich cestě do Československa v deníku Helsingin Sanomat.
Ve škole a mezi přáteli byli za hrdiny. Všechny studentské spolky chtěly, aby se k nim Alpo Collanus přidal. Považovali ho za osobnost a hrdinu. Studentské spolky vnímaly jako prestiž, kdyby se k nim výletník připojil.
Dobrodružný příběh si přečetl i finský ministr Arre Simonen, který se znal s otcem Alpa Collana. Záběry ani fotografie jim nepovolil zveřejnit. Okupace Československa už tak Finy dost emotivně zasáhla. Demonstrovaly tisíce lidí. Když se 31. srpna Alpo Collanus s přáteli vrátil, vládě už se podařilo situaci trochu zklidnit a nechtěla znovu jitřit rány.
„Řekl bych, že to změnilo trochu i nás, vrátili jsme se dospělejší,“ říká Collanus. Uvědomili si, že život není jen radost a zábava. Pochopili, že věci se mohou změnit velmi záhy. „Užij si tento den, který máš. Nemusíš mít další. To byla lekce, kterou jsme dostali v Praze,“ vzpomíná Collanus.
