Zřízení mezinárodního soudu pro vyšetření válečných zločinů spáchaných na Ukrajině bude vyžadovat výjimečně silnou politickou shodu a ochotu financovat časově náročné procesy, myslí si bývalý vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu Vladimír Dzuro. Mezi Jugoslávií a Ukrajinou vidí paralely i v roli médií a propagandy, které podle něj často v důsledku tendenčního vykreslování napomáhají k odosobnění lidských příběhů. Uvedl to v pořadu Interview ČT24.
Vladimír Dzuro působil jako vyšetřovatel mezinárodního válečného tribunálu v případě války v Jugoslávii. Po zásadním konfliktu na evropské půdě podle svých slov nečekal, že se za jeho života na starém kontinentu bude válka znovu opakovat.
„Doufal jsem, že lidé potom, co viděli hrůzy, které se odehrávaly v bývalé Jugoslávii, což je v evropském pohledu sousedství naše i Ukrajiny, se do žádné války v Evropě už nepustí. Bohužel jsem se mýlil,“ říká. Nyní pracuje v New Yorku pro Organizaci spojených národů a hovoří o tom, že nabídku vyšetřovat zločiny spáchané na Ukrajině obdržel, bude ji ale kvůli stávajícímu zaměstnání ještě zvažovat.
„Je to velká výzva, na kterou musíte být připraveni odpovědět a nejenom na týden, ale i na delší dobu. Ještě si nejsem jistý, jestli se do toho chci znova pustit, ale nezahazuji tu myšlenku,“ uvedl s tím, že prošel i konflikty v Afghánistánu, v Iráku, v Pobřeží slonoviny, na Haiti a uvědomuje si, jak náročný proces ho případně čeká.
Politická shoda a peníze
V případě zřízení mezinárodního tribunálu ohledně válečných zločinů, které se odehrály a odehrávají po ruské invazi na Ukrajině, by podle něj byla potřeba hlavně politická shoda a ochota poskytnout velké množství finančních prostředků.
„Mezinárodní společenství se musí shodnout na tom, že takový tribunál chce založit. Bez toho to prostě nejde. Další věc, co potřebujete, jsou peníze. Rozhodnutí o tom, že něco takového založíme, je rozhodnutí o tom, že to budeme financovat a že to dotáhneme až do konce. Proto třeba jugoslávský tribunál trval tak dlouho. Protože státy s námi nespolupracovaly,“ říká.
Přestože kvůli zaměstnání v OSN nemůže dění na Ukrajině komentovat, myslí si, že mezi vyšetřováním jugoslávské války a současného konfliktu existují jasné paralely. „Vyšetřovalo se od roku 1993 do roku 2017 a minimálně první polovina života toho tribunálu byla taková, že jsme vyšetřovali, když byli pachatelé zločinů stále u moci a státy s námi odmítly spolupracovat. To se dalo vyřešit daleko rychleji v případě spolupráce. A to bude podobné i v současném konfliktu,“ dodal.
Ustavování tribunálu podle něj může trvat několik dalších let také kvůli složitému získávání a ověřování důkazů. „V době sofistikovaných technických nástrojů je možné velice sofistikovaně manipulovat s tím, co je nám předkládáno. Proto jako vyšetřovatel potřebujete získat informace od lidí, kteří to natáčeli a skutečně tam byli. Musíte je dohledat a zjistit, na jaké zařízení záznamy pořizovali,“ přiblížil dlouhý proces.
Ze souseda nepřítelem
Během soudu s viníky válečných zločinů v bývalé Jugoslávii se z jednotlivých kauz postupně vyšetřovatelé začali zabývat i otázkou, co vede ke krveprolití na sousedské a bratrské úrovni. Podle Dzura hrála v Jugoslávii velkou roli média a rámování zpráv, které do té doby běžné sousedské vztahy proměnily do protichůdných pozic kvůli vykreslování schematických osobností.
Srbská a chorvatská média podle něj v době předcházející válečnému konfliktu označovala příslušníky dalších národů názvy vyvolávajícími traumata z druhé světové války a pomáhala vymazávat rozměr osobních příběhů.
„Chorvaté se najednou stali Ustašovci, což byla vzpomínka na druhou světovou válku, když v Chorvatsku Ustašovci v koncentračním táboře Jasenovac vybili přes sto tisíc lidí. Strašili tak Srby, kteří žili mimo území Srbska právě s tím, že následnická chorvatská vláda jsou jejich následovníky. Samozřejmě chorvatská média nečekala dlouho a přišla s tím, že Srby nahradí Četnici. To zase byly paravojenské jednotky nebo skupiny Srbů, které pobíjely každého Nesrba,“ parafrázoval Dzuro.
Zvlášť s rozšířením propagandy a falešných zpráv v současných válečných konfliktech podle něj mechanismus odosobnění funguje prakticky identicky. „Pokud propaganda útočí na to, že vám někdo zabíjí děti nebo místo sousedů z někoho uděláte fašisty a živí se vzpomínka na druhou světovou válku, přirozeně to vyvolává velké emoce. Přestane fungovat rozum, začnou fungovat emoce, které nám umožní, abychom stiskli spoušť a zabili někoho, kdo předtím byl sousedem,“ doplňuje.
