Byl to plnokrevný mladý klučík, dívat se na něj, že to byl jenom student, by nebyla pravda, vzpomíná na Jana Palacha jeho kamarád Stanislav Hamr. Na základní škole se prý mladý Jan hodně pral a nikdy se nevzdal. Podle přátel z vysoké školy byl Palach také velmi aktivní v diskusích, vzpomínají na něj ale také jako na dobrého pracanta.
Stanislav Hamr se s Janem Palachem znal už od malička. Palach byl jen o čtyři měsíce mladší, a tak spolu chodili do stejné třídy ve školce i ve škole. Vzpomíná na něj jako na „veselého a nervního malého kluka“. „U všeho byl, lítali jsme spolu všude možně,“ vrátil se do dětství. Palach byl podle něj zcela normální. „Byl to plnokrevný mladý klučík,“ poznamenal. Později samozřejmě přišly na řadu Palachovy zájmy. „Ale dívat se na něj, jako že to byl jenom student, by nebyla pravda,“ zdůraznil Hamr.
Palach se prý na základní škole hodně pral. „Měl vlastní názory a byl velice razantní. Nebyl fyzicky zrovna nijak vyspělý, nepatřil mezi velké kluky, ale jak ho někdo rozčílil, tak byl první, kdo přestoupil hranici diskuse,“ vyprávěl Hamr. Palach prý také nesnášel jakékoliv ubližování živým tvorům. „Byla zábava Palacha rozčílit tím, že před ním někdo něco provedl – stačilo třeba honit mouchu ve třídě – a už to bylo. Byl velice nekompromisní,“ popsal.
Ve rvačkách se Palach prý nikdy nevzdal. „I kdyby měl být uškrcený, tak se nevzdal. A když ho dotyčný pustil, byl zničený, sotva dýchal, ale prohlásil, že neprohrál, a šel do toho zase,“ popsal Hamr. „Bolest ho prostě nezadržela.“
Na brigádu do Sovětského svazu
Jiří Mejstřík a Hubert Bystřičan poznali Jana Palacha v roce 1967. Tehdy byli všichni tři studenti Vysoké školy ekonomické v Praze – Mejstřík ve stejném ročníku jako Jan Palach, Bystřičan byl v té době už ve čtvrtém. Bystřičan tehdy vedl pracovní skupinu, která se setkala na nádraží a zamířila do Sovětského svazu, konkrétně do Kazachstánu, v rámci mezinárodní brigády.
„Ten zájezd jsem organizoval, protože jsem tam byl už rok předtím – zase s jinou skupinou na jiném místě. A protože jsem měl nějaké zkušenosti, tak jsem se ujal organizace tohoto zájezdu,“ popsal Bystřičan.
V Kazachstánu brigáda stavěla fabriku na zpracování slepic, ale také pomáhala dokončovat místní školu. „Když mluvíme o Janu Palachovi, poznali jsme ho také jako velice dobrého pracovníka. Jako jeden z mála byl odměněn za dobrou práci, která nebyla jednoduchá,“ popsal Mejstřík.
„V partě se neztratil“
Palach byl podle Mejstříka velmi slušným člověkem, což bylo dáno i rodinným zázemím, výchovou nebo členstvím v evangelické církvi. Také podle Hamra Palacha rodinné zázemí formovalo do velké míry. „Byla to normální rodina, měl o hodně staršího bratra, který pro něj zřejmě byl vzorem,“ podotkl. Připomněl, že Palachovi poměrně brzy zemřel otec. „Mně umřel, když mi bylo dvanáct, a jemu, když mu bylo čtrnáct. Jeho brácha už byl v té době pryč, takže byl s maminkou sám, ale v plné pohodě,“ řekl Hamr.
Mejstřík vnímal Palacha také jako velmi vzdělaného. „Tíhl k historii – i když byl dva roky studentem Vysoké školy ekonomické, měl přece jenom blíž k filozofii, na kterou potom přešel v roce 1968,“ poznamenal. Hamr připomněl Palachovo vlastenecké cítění; jeho vzorem byl Jan Hus.
Mejstřík se k Palachovi vrací také jako k tichému člověku, třebaže nikoliv introvertovi: „V naší společnosti, v naší partě se neztratil.“ Palach prý také vynikal tím, že když přišlo na vážná diskusní témata, byl velmi aktivní. „Jeho historické znalosti a schopnost formulovat myšlenky či názory byly skutečně výjimečné,“ ocenil. Bystřičan připomněl, že Palach také mluvil poměrně dobře rusky, a tak často diskutoval s ruskými studenty.
„Byl to velice silný člověk, jeho oběť byla vědomá“
Bystřičan se s Palachem setkal ještě v listopadu roku 1968. Tehdy se Palach zrovna vrátil z brigády ve Francii, kde byl na vinobraní. Svému kamarádovi říkal, že dostal nabídku přijet na vinice i příští rok. „A Honza mi říkal, že tam příští rok pojede, takže z toho usuzuji, že ještě na začátku listopadu vůbec nebyl rozhodnutý, že něco takového udělá,“ řekl Bystřičan.
O Palachově činu se Bystřičan dozvěděl z rozhlasu. „Zhruba dva dny po tom, co se upálil, mi přišel do fabriky na Kladno pohled od Honzy Palacha, kde mi posílal pozdrav z Prahy a podepsal se: ‚Tvůj Hus,‘“ vzpomínal.
Mejstřík se o činu dozvěděl na koleji. „Bylo to šokující, těžko jsme to nějak vstřebávali a skutečně bylo nelehké si to představit,“ popsal s tím, že pochopení přišlo až později. „Byl to velice silný člověk a jeho oběť, ač byla zcela absolutní, byla vědomá. Dovedu si představit, že skutečně měl představu, co vše může následovat pro jeho okolí, ale neřekl bych, že to byl jenom produkt naivity nebo momentálního popudu,“ míní.
„Takový čin z něj vyzařoval“
Také Hamr se o Palachově činu dozvěděl po příchodu na kolej. „Po chodbách nikde nikdo nebyl, v mém pokoji spolubydlící také nebyl, a tak jsem šel do pokoje, kde bylo mých kamarádů víc a poslouchali rádio,“ řekl s tím, že z rádia slyšel pouze iniciály studenta, který se upálil. Jméno Jan Palach mu ale okamžitě přišlo na mysl.
„Z něj vyzařoval nějaký takový čin, ale on se také netajil, že chce udělat něco velkého pro národ. To byl jeho životní program,“ podotkl. Přesto ho čin kamaráda překvapil. „Naprosto jsem netušil, co zamýšlí, nikdy se o ničem takovém nezmiňoval. Zmiňoval se... ten Hus, obětování se pro pravdu, to ano. Ale že by to udělal konkrétně on?“
V té době Hamrovi přišlo, že si Palach dal malý cíl. „Nečekal jsem, že to byl takový motiv, který by opravdu s někým zahýbal, ale pochopitelně čas vždy ukáže. Jeho čin získal význam v době, kdy se hroutil socialismus. Tam měl naprosto drtivý vliv na stranu, která už nemohla odolat tlaku, a byl to spouštěč, kde se to zúročilo,“ řekl s odkazem na takzvaný Palachův týden na začátku revolučního roku 1989, ve kterém bezpečnostní složky drsně potlačovaly palachovské piety.
