Vláda Andreje Babiše ve středu předstoupí před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o důvěru. Druhý Babišův pokus má tentokrát mnohem větší šanci na úspěch – kabinet se bude moci opřít o hlasy koaličních sociálních demokratů a podporu vládě vysloví i poslanci KSČM, kteří se rozhodli vládu tolerovat. Komunisté tak učiní na základě úterního podpisu dohody s hnutím ANO. Babišova druhá vláda se tak spolu s koaliční smlouvou opírá hned o dva dokumenty, což je v historii Česka vůbec poprvé.
Jelikož KSČM není přímou součástí vlády, dohoda komunistů s hnutím ANO je často přirovnávána k tzv. opoziční smlouvě z roku 1998. Po tehdejších sněmovních volbách skončilo vyjednávacím neúspěchem hned několik možností na vytvoření vládní koalice. Nakonec se jednobarevný sociálnědemokratický kabinet premiéra Miloše Zemana opíral o toleranci ze strany opoziční ODS.
Opoziční smlouva, verze 2.0
Obě stávající dohody skutečně obsahují několik podobností. Stejně jako opoziční smlouva i aktuální text o spolupráci ANO a KSČM nastavuje mantinely vládního fungování. Smluvní strany by měly diskutovat o personálních změnách v kabinetu, zároveň však oba partneři nebyli a nejsou při hlasováních o jednotlivých zákonech nijak vázány.
Dohoda ANO a KSČM se podobně jako opoziční smlouva opírá i o některé konkrétní časové termíny. Komunisté během aktuálních jednání trvali na tom, že návrhy zákonů podle programového prohlášení vlády musí být předloženy nejpozději šest měsíců před skončením volebního období sněmovny, tedy do dubna 2021. V opoziční smlouvě se zase ODS a ČSSD např. dohodly, že do dvanácti měsíců od podepsání dohody budou předloženy návrhy na úpravu ústavy.
Rozdíly převažují
Texty obou dohod ovšem obsahují i několik podstatných rozdílů. Občanští demokraté se v čele se svým předsedou Václavem Klausem před dvaceti lety zavázali, že vládě umožní získat důvěru odchodem ze sálu. Naproti tomu komunisté se podpisem aktuální dohody zavázali pro vyslovení důvěry Babišově vládě aktivně hlasovat.
Pokud by komunisté pouze opustili sál a snížili kvórum pro získání důvěry, bylo by třeba získat 93 hlasů. A právě 93 hlasů mají dohromady strany vládní koalice. Stačil by pak jeden chybějící hlas a vláda by důvěru nezískala. Taková situace přitom mohla reálně nastat, protože při hlasování o důvěře nebude ve sněmovně přítomen poslanec hnutí ANO Jiří Mašek, který je na dovolené v Austrálii.
Dalším podstatným rozdílem je příslib KSČM, že nebude iniciovat hlasování o nedůvěře Babišova kabinetu, ale ponechá si možnost se k takovému hlasování případně připojit. Opoziční smlouva z roku 1998 byla v tomto ohledu k občanským demokratům mnohem přísnější. ODS se v ní doslova zavázala, že hlasování o nedůvěře vládě vlastními hlasy nepodpoří. Vzdala se tak svého kontrolního práva nad vládou.
Rozdílnost obou dokumentů je dána také obdobím jejich vzniku. Zatímco tzv. opoziční smlouva vznikla 19 dní po sněmovních volbách, dohoda mezi ANO a KSČM byla podepsána až téměř devět měsíců od voleb. To se projevilo zejména v pasážích týkajících se personálních otázek. V roce 1998 opoziční smlouva zakotvovala právo občanských demokratů obsadit místa předsedů obou komor.
Dohoda mezi ANO a KSČM obsazení postů ve vedení parlamentu neřeší, neboť to bylo součástí nepsaných povolebních vyjednávání. Dotýká se však obsazení ministerských postů. Komunisté si totiž prosadili „včasné konzultace o obsazení jednotlivých resortů mezi stranami dohody“. Strana tak nemá vlastní ministerské pozice, ale vyhrazuje si právo být informována a mít možnost skrze konzultace jména ministerských kandidátů ovlivňovat.
Mantinely menšinové vládě
Menšinové vlády musí vždy hledat podporu pro prosazení svých návrhů. A i proto musí být ochotny přistupovat na kompromisy. A toho využívají opoziční strany. V roce 1998, resp. 2000 s podpisem tzv. tolerančního patentu, a také dnes při podpisu dohody o podpoře a vzniku menšinové vlády opoziční strany nastavují vládě jasné mantinely, ve kterých se musí pohybovat při prosazování návrhů zákonů.
Občanští demokraté tak donutili sociální demokraty předložit návrhy státních rozpočtů se snižujícím se schodem v následujících dvou letech. Byla to jejich podmínka, aby mohli pro státní rozpočet hlasovat.
A stejně tak KSČM vytyčila základní podmínky, které jsou pro ni důležité a které vláda musí dodržet. Těchto podmínek je celkem sedm a patří mezi ně například zdanění církevních restitucí, valorizace důchodů či zabránění růstu ceny bydlení a podpora výstavby obecních bytů.
Jak sociální demokraté v roce 1998, tak koaliční vláda hnutí ANO a ČSSD jsou vázány dohodami s nevládními stranami. Z hlediska životnosti vlády se jedná o nezbytný krok, který je nutným programovým kompromisem.
V Česku nevídané, na Novém Zélandu běžné
Ve stejný den, kdy byla podepsána toleranční dohoda KSČM a ANO, stvrdili svým podpisem koaliční smlouvu i zástupci ANO a ČSSD. Tímto si česká politika vysloužila zcela novou zkušenost. Dosud nikdy v historii nebylo koaliční vládnutí založeno hned na dvou separátních dokumentech o vzájemné stranické spolupráci. Zatím vždy byla podepsána pouze jediná koaliční smlouva.
Existence jedné společné koaliční smlouvy je běžná i v podobných politických systémech kontinentální Evropy. Jinak je tomu však například na Novém Zélandu, jak zmiňuje politolog Lubomír Kopeček ve své knize Deformace demokracie o opoziční smlouvě. Důsledkem volební reformy v 90. letech minulého století skončila éra jednobarevných většinových vlád.
Novozélandská politika díky tomu zažívala vládní nestabilitu, na kterou do té doby nebyla vůbec zvyklá. Po volbách v roce 2002 tak vláda labouristů uzavřela hned dvě písemné dohody se středovou Jednotnou budoucností Nového Zélandu na jedné straně a zelenými na straně druhé.
Lubomír Kopeček píše, že „tento vládní model se ukázal jako funkční a stal se určitým vzorem pro budoucnost“. Například po volbách 2005 tak labouristé uzavřeli hned tři separátní dohody s menšími stranami. Tento model fungování později převzaly i vlády konzervativců a na Novém Zélandu se stal v podstatě normou.
V České republice se zatím jedná o ojedinělý případ, kdy existuje více smluv mezi stranami přímo či nepřímo se podílející na vládě. Není možné ale vyloučit, že by se to i v české politice mohlo stát normou.
