Střelba na Univerzitě Karlově po sobě zanechala 15 mrtvých a 25 zraněných. Psychické trauma ale utrpěly další desítky či stovky lidí, přičemž dopady jsou velmi různorodé. Psychologové doporučují pro odlišné skupiny specifické přístupy.
Podle řady zahraničních výzkumů má střelba ve škole silně negativní dopad nejen na žáky, kteří byli při střelbě, ale také na celé školy a na komunity, v nichž k tragédii došlo. Ze zkušenosti ze Spojených států, kde dochází ke střelbám na školách nejčastěji, vyplývá nutnost intenzivní psychologické pomoci na mnoha úrovních.
V USA se na následky střelby specializují vědci z Vanderbildovy univerzity. Ti na základě analýz stovek střeleb a jejich následků popisují, že psychické potíže se neobjevují u všech lidí, kteří zažili traumatickou událost – ačkoliv u nich samozřejmě také. „U osob, které traumatickou událost zažily přímo, se může objevit zvýšený stres, podrážděnost a smutek. Pokud tyto zcela přirozené reakce nejsou kontrolovány, mohou přerůst v akutní stresovou poruchu nebo nakonec v posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD),“ upozorňují tamní psychologové.
U těch, kteří událost zažili prostřednictvím zpravodajství v médiích, příspěvků na sociálních sítích nebo jiných zdrojů (například videa na internetu), se mohou také objevit typické reakce, jako je zvýšený stres, podrážděnost a smutek. I u nich potom existuje riziko vzniku příznaků podobných posttraumatické stresové poruše, ale v mnohem menší intenzitě než u těch, kteří ji sami zažili. Tento stav se označuje jako sekundární traumatický stres (STS). Ten se může objevit především u lidí, kteří sami postiženým pomáhali, jako jsou záchranáři, policisté i psychologové – ale třeba také novináři, kteří o těchto věcech na místě informují.
Psychologové popisují, že tento syndrom se může objevit i u lidí, kteří jsou vystavení velkému množství obrazů nebo příběhů o takové události. Jak poznat sekundární posttraumatický stres? Vědci popisují několik typických příznaků, které mohou blízkým postižených pomoci tento problém identifikovat. Jsou to:
- Vtíravé myšlenky
- Chronická únava
- Smutek
- Hněv
- Špatné soustředění
- Druhé hádání
- Odtažitost
- Emocionální vyčerpání
- Bojácnost
- Stud
- Fyzická nemoc
- Nepřítomnost
Konkrétní rady
Český psycholog Štěpán Vymětal, který se zaměřuje na psychologii mimořádných událostí a krizového řízení, upozorňuje, že lidé jsou ve svých duševních potřebách značně odlišní, takže jen málo rad je zcela univerzálních.
Psychologové proto doporučují zejména citlivějším lidem, aby se v případě události, jako je střelba na škole, pokusili nevystavovat se příliš zprávám a informacím o takové události. „Je důležité zůstat v obraze, ale snažte se omezit svůj kontakt s touto problematikou, dokud se nebudete cítit lépe schopni zvládat své reakce. Reakce jsou normální, ale potřebujete si od nich také odpočinout,“ radí psychologové z Vanderbildovy univerzity.
Podle psychoterapeuta Andreje Drbohlava je nyní třeba kolem sebe hledat pozitivní obsahy. „To je, myslím, nesmírně důležité, protože ve chvíli, kdy obklopeni mediálními zprávami o tom všem, co se odehrává, začínáme podléhat tomu temnému, tomu zlému, tak v takové chvíli může celá řada lidí zažívat i ve velmi velkém vzdálení se té situaci opravdu velmi silnou intenzivní vnitřní úzkostnou rozladu a podobně,“ vysvětlil.
Střelba má často také nepřímé dopady na osoby s duševními problémy. Osobnost střelce často bývá spojována s nějakými psychologickými problémy – a lidé, kteří trpí stejnou poruchou, pak bývají stigmatizovaní. Školní střelci ale trpí nějakými duševními nemocemi jen výjimečně, podle studie, která vyšla v odborném časopise American Journal of Public Health, popsali vědci, že „méně než pět procent ze 120 tisíc vražd souvisejících se střelnými zbraněmi ve Spojených státech v letech 2001 až 2010 bylo spácháno osobami s diagnostikovanou duševní chorobou.“
Hledání viníků sice představuje přirozenou součást toho, jak se lidé s tragédií vypořádávají – nemělo by se ale obrátit vůči nevinným. Mezi ně samozřejmě patří také příbuzní útočníka, na něž se hněv může obrátit.
Podle psychologa Vymětala je proces vyrovnávání se dost dlouhodobý a jeho povaha se také mění v průběhu času.
Jak zvládat vlastní pocity
Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ) potom na základě rad Americké psychologické asociace doporučuje své pocity přijmout. Mohou být nepříjemné, občas děsivé, ale jsou přirozené. „Šok, smutek, otupělost, strach, hněv a další pocity jsou normální reakce na nenormální událost. Může nějakou dobu trvat, než se s těmito pocity vyrovnáte.“
Psychická zranění totiž mají tendenci být podobně trvalá a intenzivní jako ta fyzická. A to se projevuje v mnoha oblastech života. „Můžete se cítit vyčerpaní, podráždění, rozhození i rozbolavělí; můžete mít problémy se spánkem, soustředěním, jídlem nebo se zapamatováním i jednoduchých úkolů. To je běžné a mělo by to po nějaké době přejít. Tato vodítka by vám měla pomoci se s takovou pomocí vyrovnat,“ píše NÚDZ.
Ústav současně doporučuje, aby se lidé v těžkých chvílích snažili cíleně posilovat své duševní i fyzické zdroje. „Dbejte na dostatek jídla, odpočinku a fyzických aktivit,“ zní rada. „Opatrně na alkohol a jiné drogy. Mohou spíše vaše pocity potlačit a/nebo prohloubit, než aby vám pomohly zvládat a zmírňovat stres. Alkohol a jiné drogy mohou také zesílit vaši emocionální nebo fyzickou bolest.“
Pohyb doporučuje také ministerstvo zdravotnictví; dokáže totiž spálit adrenalin a uvolnit dobré endorfiny, vhodná fyzická aktivita také pomůže zvládat pocit zaseknutí. „Dobrou volbou je chůze, běh, plavání, či jakýkoliv jiný pohyb, který vám vyhovuje. Včetně procházky se psem.“
Tím nejdůležitějším doporučením NÚDZu je obrátit se k ostatním. Člověk tak totiž pomůže nejen sám sobě, ale také jiným lidem: „Pokud chcete, můžete pomoci lidem, kteří byli postiženi tímto incidentem, nebo mají jiné potřeby. Díky pomoci někomu druhému se často i pomáhající cítí lépe.“
Pokud má člověk pocit, že své pocity nezvládá, anebo má ve svém okolí někoho, u koho má podobné podezření, neměl by mít ostych říci si o pomoc. „Nebojte se říct i pomoc, když máte pocit, že je situace nad vaše síly. K dispozici jsou vám telefonní linky, na kterých pracují vyškolené pracovnice a vyškolení pracovníci. Ti vás také nasměrují na další formy pomoci,“ radí ministerstvo.
Člověk není ostrov
Američtí experti více než čeští věří v komunitu. „Spojte se se svou sítí podpory. Vyhledejte ty, kteří nebudou bagatelizovat vaše pocity nebo myšlenky a kteří vám umožní zpracovat to, co cítíte, bez odsuzování nebo záměrů. Pokud o tom nechcete mluvit, zapojte ty přátele, kteří nabízejí podporu prostřednictvím aktivit a rozptýlení,“ píší experti Vanderbildovy univerzity.
„Pište o svých zážitcích. Psaní je užitečný způsob, jak se soustředit a uspořádat náhodné myšlenky, které vás mohou zahltit. Psaní rukou bývá účinnější než psaní na klávesnici, ale klíčové je to, co vám přináší úlevu,“ pokračují.
A radí také využívat všechny možné komunitní služby, jako jsou církve, kluby, kroužky, nebo třeba sportovní družstva – místa, kde se lidé mohou společně přímo bavit a sdílet své obavy, strachy a emoce.
Jak mluvit s dětmi
Specifickou skupinou jsou děti. Je dobré se pokusit s nimi o neštěstí hovořit, ale současně je do takové komunikace nenutit. Pro mnoho z nich může být toto téma nepříjemné. Někdy jim trvá déle, než v sobě najdou vůli o tématu mluvit, může to přijít dny, ale i týdny po tragédii. Rodič má vytvořit svým potomkům vhodné podmínky pro takový rozhovor, je důležité, aby se pro něj děti cítily v klidu a bezpečí.
Rodiče by měli svým dětem ale poskytnou informace, to se týká zejména těch mladších. „Poskytněte dětem pravdivé informace, v rozsahu úměrném jejich věku. Ověřené informace vytváří poct bezpečí,“ doporučuje Centrum Locika. To současně radí, aby byli rodiče na rozhovor připravení: „Řekněte jim, že jste tu pro ně. Nespěchejte. Nezlehčujte a nezpochybňujte jejich pocity.“
Klíčové je v takovém případě pokusit se dětem vrátit jim pocit bezpečí, který jim v prvé řadě nabízí právě rodina. „Dělejte věci, které běžně děláte, snižte míru stresu. Zdůrazněte, že se jedná o náročnou, ale výjimečnou situaci.“
Děti se také mohou stát nechtěně aktivními šiřiteli nepravdivých informací na sociálních sítích. „Starším dětem vysvětlete, že sociální sítě jsou dobrým nástrojem pro sdílení podpory, sounáležitosti a emocí. Nikoliv prostorem pro sdílení neověřených informací a traumatických obrazů,“ radí Locika. Také tady platí, že rodič by se měl pokoušet s potomkem komunikovat o tom, co v médiích vidí a slyší. „Pomozte jim vyhýbat se znepokojivým detailům a obrázkům. Vysvětlete jim, že opakovaným sledováním videí v sobě vytváří pocit, že tragická událost stále probíhá a opakuje se.“
Pro děti je po tragické střelbě na Filozofické fakultě v Praze důležité, aby jim rodiče nevymlouvali jejich strach a neříkali věty jako „neboj se“. „Je to nesplnitelný pokyn,“ doplňuje psycholog Daniel Štrobl. Podle něj je v každé situaci, kdy se dítě cítí ohroženo, třeba přiznat, že se bojíme. Pokyny, aby dítě na událost nemyslelo nebo o ní nemluvilo, jen zvyšují jeho strach. Dítěti je třeba dát najevo, že víte, že je vylekané, ale zároveň musíte strachu vytyčit hranice. To je podle Štrobla možné udělat tak, že rodič bude pokračovat v předem naplánovaném programu.
Je také třeba na dítě nepřenášet vlastní obavu. „Pokud třeba změníte program, musíte dítěti vysvětlit proč. Musíte chránit dítě i sebe před vlastní panikou,“ dodává psycholog. Rodiče by v žádném případě neměli podle rad expertů dítě úplně odstřihnout od dění.
Kromě rodičů by ale nad komunikací měli přemýšlet i učitelé. Speciální pedagožka Klára Šimáčková Laurenčíková je na sociální síti nabádá, aby dětem pomohli zpracovat, co se včera stalo. „Pro mnoho z nich jsou záběry z médií extrémně zúzkostňující,“ píše na sociální síti.
Celou situaci ale komplikuje i předvánoční období, ve které se tragédie udála. „Dneska na to není prostor, jsou vánoční besídky, budeme se tomu podle metodických pokynů věnovat v novém roce,“ říká například ředitel jedné pražské základní školy Jiří Kopecký. Jedinou odchylku od normálu je podle něj v tuto chvíli užší kontakt vedení školy s policií. „Budou posilovat hlídky kolem škol, ptali se, v kolik končíme. Apelovali na nás, že kdyby kdokoli podezřelý chtěl vstupovat do školy, máme je kontaktovat,“ dodává Kopecký.
