Do exkluzivního klubu známých tvorů, kteří se dloubou v nose, přibyl nový člen. Může to znít jako bizarnost, ale pro vědce to fascinující příběh – protože všechny „lovce holubů“ něco spojuje. Jsou výjimečně inteligentní.
Téměř každý člověk se někdy rýpal v nose. Přestože to není společensky přijatelné a lidé se za to stydí, stejně to dělají. Podle této studie tuto aktivitu provádí asi 91 procent lidí, jedno procento se tomu dokonce věnuje co hodinu.
Není to ale jenom lidský výstřelek. Ví se totiž, že přinejmenším občas se v nose dloube celkem 11 druhů primátů, včetně šimpanzů, makaků a goril. A teď do této dobré společnosti patří nový tvor – studie vydaná v časopise Journal of Zoology totiž při tomto zlozvyku přichytila madagaskarského lemura ksukola ocasatého známého také jako Aye-aye.
Tato vzhledem i způsobem života bizarní poloopice byla nafilmována, jak si zasune do nosní dutiny celý svůj extrémně dlouhý, asi osmicentimetrový prostředníček, prohlédne si ho – a pak ho pečlivě olízne. „Když jsem poprvé viděl to video, tak mě dloubání v nose hned zaujalo,“ vypráví autor studie Roberto Portela Miguez. „Nikdy předtím jsem o ničem podobném mimo člověka neslyšel. Bylo to pro mě překvapení, protože Aye-aye je ikonickým druhem, o němž už víme prakticky všechno.“
Vědce, který pracuje jako kurátor savců v muzeu, toto téma zaujalo natolik, že se rozhodl strkat do něj nos ještě víc. Se svým týmem proto provedl detailní analýzu pomocí moderních technologií. Výsledek ho nadchl. „Ještě větší překvapení nás čekalo, když jsme pomocí počítačové tomografie zjistili, jak to vypadá při šťourání uvnitř nosu. Výsledek byl ohromující. Z rekonstrukce totiž vyplynulo, že prst ksukola dosáhne skrze nos téměř až na začátek krku.“
Noční lovec
Aye-aye je druh lemura, který se vyskytuje na jediném místě světa – na ostrově Madagaskar. Je zajímavý z mnoha různých důvodů, například tím, jak evolučně i vzhledově unikátní je. Netypický je i noční způsob života. Na každé ruce mají tito primáti šest prstů, tím šestým je pseudopalec, který jim pomáhá při uchopení větví. Dva z prstů, prostředníček a prsteníček, jsou extrémně dlouhé; ksukolové je používají k hledání a získávání housenek zevnitř stromů.
Bohužel jsou v posledních letech stále ohroženější – příčinou je rozsáhlý úbytek jejich přirozeného životního prostředí, jež ustupuje těžařům a zemědělcům. Jsou proto zařazeni do kategorie ohrožených druhů a mnoho se jich nachází v zoologických zahradách nebo specializovaných zařízeních. Patří mezi ně i samička Kali, která žije v Duke Lemur Center v Severní Karolíně v USA – a která byla chycena, když si z nosu vybírala zaschlý nosní hlen.
Chování Kali zaznamenala Anne-Claire Fabre, kurátorka savců v Naturhistorisches Museum der Burgergemeinde Bern a docentka na Bernské univerzitě. Je hlavní autorkou tohoto nového výzkumu a vědeckou spolupracovnicí muzea.
Co z toho má?
Srovnání s jinými druhy na světě naznačuje, že tato činnost, byť se považuje za neslušnou, je výsadou jen těch nejinteligentnějších a nejobratnějších na planetě. Zvládají ji pouze zvířata se schopností jemné manipulace s předměty. „Zjistili jsme, že toto chování bylo zaznamenáno u druhů, které mají vysokou úroveň obratnosti prstů,“ říká Roberto. Zřejmě se jedná o jev, který se vyskytuje pouze u nás a u našich blízce příbuzných druhů.
Pozorování zdánlivě nechutné činnosti pomáhá vědcům studovat zcela zásadní fenomén – a to, jak se člověk stal člověkem. Některé náznaky chování primátů při šťourání se v nose v tom totiž mohou až nečekaně dobře napovědět.
Řada z nich k tomu totiž používá nástroje, jako jsou větvičky. Jde o značně jemné používání těchto primitivních pomůcek, které vyžaduje nejen obratnost a cit, ale také zkušenost, protože při něm může snadno dojít ke zranění. Je možné, že toto chování u primátů nějak souvisí s tím, jak se staly ruce našich předků obraznějšími? Zatím se o tom ví příliš málo na další závěry.
- Jméno Aye-aye dal ksukolovi francouzský přírodovědec Pierre Sonnerat roku 1782. Tvor byl tak podivný, že si podle něj zasloužil pojmenování podle citoslovce „aye-aye“ spojeného s výkřikem vzrušení a údivu.
- Americký paleoantropolog Ian Tattersall ale roku 1982 zjistil, že toto jméno pozoruhodně připomíná malgašské „hay hay“, které označuje zvíře a používá se pro tohoto tvora na Madagaskaru.
- Další hypotéza navržená autory Simonsem a Meyersem roku 2001 tvrdí, že jméno pochází z „heh heh“, což je malgašský výraz pro „nevím“. Pokud je správná, pak název mohl vzniknout tak, že Malgaši říkali „heh heh“, aby se vyhnuli vyslovení jména jimi obávaného, magického zvířete.
Zvířata použitá ve studii zkoumání ksukolů pocházejí z chovů v zajetí, a mohou se tedy chovat abnormálně. Vědci přesto tvrdí, že nelze vyloučit možnost, že dloubání v nose je rozšířené chování, kterému je třeba ještě řádně porozumět. „Nedostatek dosavadních studií může souviset s tím, jak komplikovaně se to zkoumá, protože jde o typ chování, které vám může uniknout, pokud jedince nepozorujete celý den,“ vysvětluje Anne-Claire Fabreová, která na studii pracuje. „Bylo by zajímavé provést průzkum mezi vědci a zjistit, jestli toto chování pozorovali ve volné přírodě, a spolupracovat s vědci z jiných oborů, aby se zjistilo, zda má dloubání v nose nějakou funkční úlohu, anebo ne.“
Proč to děláme?
V průběhu posledních let se objevila spousta možných teorií, které se pokoušejí vysvětlit, proč se lidské prsty tak často dostávají do nitra nosu – a proč se obsah pak dostává do úst.
Jedna ze serióznějších studií uvádí, že v nosním hlenu se vyskytují látky, které pomáhají vytvářet ochrannou bariéru na zubech. A ta může snižovat kazivost zubů. Další zase popsala, že tyto látky mohou pomáhat potlačovat některé mikroby, například kvasinky Candida albicans zodpovědné za vznik aftů v ústech. Další vysvětlení pracují s možností uvolňování napětí nebo spojení s psychickými problémy.
Šťourání se v nose je jen málokdy víc než obyčejný neškodný zlozvyk – někteří lidé se ale mohou v nose šťourat nutkavě a opakovaně. Tomu se říká rinotillexomanie a může způsobit vážné poškození nosu.
