Máme za sebou dvanáct nejteplejších měsíců v historii pozorování. A s velkou pravděpodobností současný červen tuto řadu o další měsíc prodlouží. Z klimatologického pohledu je příčinou rekordně vysokých teplot a zrychlujícího se oteplování z drtivé většiny lidská činnost, především pak spalování fosilních paliv a změna charakteru povrchu planety - hlavně vypalování lesů a pralesů. Mezi veřejností ale stále občas rezonují názory, že pozorované změny klimatu mají jinou příčinu.
Všechny alternativní „teorie“, které se pokoušejí vysvětlit současnou klimatickou změnu jinak než vlivem skleníkových plynů, mají jedno společné. Autoři těchto úvah zdůrazňují údajný přirozený vliv, a naopak vliv člověka v této souvislosti upozaďují nebo dokonce zcela popírají.
Sluncem to není
Jedním z nejčastěji opakovaných mýtů je vliv Slunce. Kolísání sluneční aktivity spojené s počtem takzvaných slunečních skvrn má sice dopad na množství energie, které na Zemi od Slunce přichází, jenže v dlouhodobém horizontu dochází v tomto ohledu ke změnám v rámci pouhých 0,15 procent. A navíc období od 70. let minulého století bylo ve znamení pozvolného mírného poklesu energie dopadající na Zemi, zatímco teplota na naší planetě začala od 80. let 20. století výrazně stoupat. Jinými slovy: vliv Slunce nedokáže pozorované oteplování ani z malé části vysvětlit.
V dlouhodobém horizontu se někdy argumentuje i takzvanými Milankovičovými cykly. Ty souvisejí se změnami parametrů oběžné dráhy Země kolem Slunce, zejména sklonu zemské osy. Opravdu se v minulosti prokazatelně odehrály a vedly ke změně množství energie dopadajícího na Zemi od Slunce. A to se projevilo mimo jiné střídáním dob ledových a meziledových. Jenže v tomto případě šlo o změny na časové škále s dobou trvání desítek až stovek tisíc let, tedy zcela mimo časový horizont desítek let, ve kterém teď pozorujeme globální nárůst teplot.
Kosmické záření není viníkem
Z podobné oblasti je i myšlenka, že změny v toku kosmického záření by mohly ovlivňovat pozorované globální oteplování. Tato hypotéza předpokládá, že ionty produkované kosmickým zářením mohou podpořit tvorbu oblaků. Více oblačnosti znamená více odráženého slunečního záření, čímž se snižuje množství energie dosahující k zemskému povrchu.
Jenže podle studií z minulé dekády je vliv změn intenzity toku kosmického záření na proces kondenzace oblaků velmi malý a nesrovnatelný s účinkem změn koncentrací přirozených aerosolů působících jako účinné zárodky vodních kapiček oblaků, za které můžou sopečné erupce, požáry a podobně.
Pára je v tom nevinně
Další alternativní „teorie“, která se ve spojení s globálním oteplováním objevuje, souvisí s rolí vodní páry jako důležitého skleníkového plynu. Často se argumentuje množstvím vodní páry, které je významně vyšší než u známého oxidu uhličitého. Jenže v tomto případě je nutné si uvědomit, že množství vodní páry ve vzduchu s časem i místem výrazně kolísá: například velký rozdíl je mezi tropickými deštnými lesy a suchými pouštěmi.
Současně platí, že oteplení planety o každý jeden stupeň Celsia vede ke zvýšení množství vodní páry v atmosféře (globálně) o sedm procent. Takže pokud dojde k oteplení kvůli stoupajícím koncentracím CO2, následně se v teplejší atmosféře zvýší i množství vodní páry, která jako významný skleníkový plyn zesílí intenzitu oteplení. Výsledkem tedy bude mnohem větší oteplení, což souvisí s pozitivní zpětnou vazbou – malý impuls vede k mnohem většímu efektu, než by se na první pohled mohlo zdát.
Mikroklima má vliv - ale ne dostatečně velký
Na první pohled zajímavou námitkou může být otázka vlivu mikroklimatu na meteorologická pozorování. Například v případě pražského Klementina, které je umístěné v centru města, pozorujeme dlouhodobě narůstající vliv tepelného ostrova města, který centrum Prahy mírně otepluje. Tento trend stejně jako další lokální vlivy ale dokážeme pomocí statistických metod odfiltrovat.
A navíc: pokud srovnáme trendy z různých regionů a různě umístěných stanic, zjistíme, že se liší jen velmi málo, a naopak jsou si dost podobné, a to napříč planetou. Tyto trendy jsou navíc v posledních dekádách potvrzovány i pomocí nástrojů dálkového průzkumu Země, například meteorologických družic.
Rychlé kolísání klimatu není přirozené
Oblíbeným argumentem zpochybňujícím roli člověka bývá také konstatování, že jde o přirozenou záležitost, protože kolísání klimatu je přece „normální věc“. Jenže pokud se ponoříme do detailního vývoje teplot na naší planetě za posledních 170 let a zkusíme ho propojit s přirozenou proměnlivostí klimatu a různými oscilacemi, které se objevují (například známé El Nino, NAO neboli Severoatlantická oscilace, vliv sopečné činnosti), vysvětlíme tím pouze pozorované drobné odchylky neboli šum. Nikoliv dlouhodobý trend výrazného nárůstu teploty po celé planetě. Ostatně i z modelových výpočtů jasně vyplývá, že abychom v jejich výstupech dostali reálně pozorované teploty, musíme do klimatického systému zapojit vliv člověka a zejména skleníkové plyny.
Jediná teorie, kde výsledky odpovídají modelům
Existují samozřejmě i další „teorie“, často v nějaké obměně výše uvedených argumentů, které se snaží „vyvinit“ člověka. Problém ale je, že když se zaměříme na detaily a konkrétní čísla, nedostaneme se k pozorovaným hodnotám. A při případných snahách popsat současný vývoj analogií s historií narazí zase na fakt, že rychlost změn v současnosti je oproti těm historickým nesrovnatelně vyšší.
Jinými slovy, jedině skleníkové plyny a změna krajiny zůstávají tím, čím lze uspokojivě vysvětlit pozorované změny v rámci klimatického systému naší planety. A odtud také vyplývá, co můžeme udělat pro to, aby tyto změny neměly dramatické dopady na lidskou společnost.
