Obavy ze ztráty charakteru hlavního města i strach o hospodářské zájmy doprovázely vznik maďarské metropole, říkají hungarista a průvodce Budapeští Jiří Zeman a historik Petr Balla. Přesto ale panovala shoda, že bez vlastního velkoměsta nemůže být Uhersko moderní zemí. A tak navzdory původním výhradám politiků v maďarské metropoli 17. listopadu roku 1873 poprvé zasedla nová rada spojených měst a z Budína, Peště a Starého Budína se stala Budapešť.
Rozdíly mezi pravým a levým břehem Dunaje v maďarské metropoli značí už letmý pohled na mapu města. „Budín je kopcovitý, jsou v něm hory, skály, jeskyně a termální prameny. Vždy byl takříkajíc předurčen k tomu, aby se stal rezidenční částí se spoustou zeleně a vilovými čtvrtěmi. Zatímco pro rovinatou Pešť jsou typické široké a dlouhé bulváry v rozlehlém centru a do daleka se táhnoucí předměstí, potažmo průmyslové, dělnické čtvrti, a hlavně v první polovině dvacátého století i chudinské kolonie,“ popisuje Zeman.
Z toho podle něj až do dnešní doby plynou rozdíly mezi oběma břehy týkající se skladby obyvatel, jejich sociálního postavení či politické orientace, které jsou patrné i v kultuře a ekonomice. „Například slavný romanopisec dvacátého století Sándor Márai jednou prohlásil, že ‚bydlet v Budíně je světový názor‘,“ říká hungarista s tím, že pro „obě města“ je stále příznačný jistý patriotismus. „Osobně jsem se setkal s lidmi, kteří zdůrazňovali, že oni jsou z Budy, a nikoliv z Pešti. V hovorové maďarštině se totiž Budapešť zkracuje na Pešť,“ přiblížil Balla.
Historik připomíná, že po spojení měst se v Pešti začaly stavět velkoměstské bulváry, veřejné budovy jako nádraží, muzea, univerzity a v neposlední řadě – parlament. „Za atmosférou evropského velkoměsta devatenáctého století s jeho osobitou kavárenskou kulturou se jezdí do Pešti,“ podotýká. Na budínské straně sice stojí vily těch nejbohatších, „ovšem finanční centrum je z velké části na pešťské straně, včetně většiny office-parků a jejich zaměstnanců“, dodává. „V Pešti najdeme většinu z tradičních dělnických čtvrtí, nicméně i Buda má svá velká panelová sídliště.“
Rozdíly mezi původními městy ostatně odrážel i jejich název. „Zatímco ‚Buda‘ pochází podle jedné z teorií ze slovanského ‚voda‘, ‚Pešť‘ může mít původ v taktéž slovanském ‚pečera‘ neboli jeskyně anebo ‚pec‘ s odkazem na tradiční pálení vápna z blízkých Budínských vrchů,“ vysvětluje hungarista.
Patero vod a hojná voda
A jak vlastně tyto rozdíly vznikly? Britové měli Londýn, Francouzi Paříž. Maďaři v devatenáctém století ale stále neměli žádné opravdu velké město, které by je reprezentovalo ve světě, vysvětluje Zeman myšlenku stojící za vznikem maďarské metropole. „Panovala shoda, že bez vlastního velkoměsta nemůže být Uhersko moderní a ekonomicky rozvinutou zemí,“ dodává Balla.
Na místě, kde se současná metropole rozkládá, tedy původně stála tři města – Budín (maďarsky Buda), Pešť a Starý Budín (maďarsky Óbuda). „V dnešní budínské, západní, části, tedy na pravém břehu Dunaje, v okolí dnešního Gellértova vrchu, se už na počátku našeho letopočtu nacházela keltská osada. Později vzniklo na pravém břehu Aquincum, správní centrum římské provincie Panonie, které fungovalo zhruba do začátku pátého století,“ vypráví Zeman. A právě ono Aquincum leželo na území pozdějšího Starého Budína, který se stal jedním ze sídel uherských panovníků.
Římané město postavili na rovině a využívali termální prameny – ostatně jako Keltové, k čemuž odkazují i jména jejich tehdejších osad. „Název keltské osady Ak Ink se překládá jako ‚hojná voda‘ nebo ‚dobrá voda‘, zatímco římské Aquincum jako ‚patero vod‘,“ vysvětluje hungarista.
„Na druhém břehu vzniklo mnohem menší osídlení ‚naproti Aquincu‘, latinsky Contra Aquincum, předchůdce Pešti,“ říká Balla. Stejně jako Aquincum, i Contra Aquincum střežilo přechod přes Dunaj. „Pešťská“ pevnost se ale zároveň nacházela na začátku obchodní cesty vedoucí na jihovýchod, do oblasti Velké uherské nížiny. „Pešť se tak přirozeně vyvíjela v pulsující obchodní centrum země a není bez zajímavosti, že například v době sjednocení tří měst měla pouhá jedna z pešťských čtvrtí – Terézváros neboli Terezín, pojmenovaný na počest Marie Terezie – více obyvatel než Budín i Starý Budín dohromady,“ poznamenává Zeman.
Mongolský vpád v roce 1241 způsobil, že se velká část osídlení pravého břehu přesunula na bezpečnější návrší, kde vznikl hrad a následně i město Budín, popisuje historik vznik třetího města. „Vrch se vypíná desítky metrů nad úroveň Dunaje, takže ho bylo možné lépe bránit,“ zdůvodňuje Zeman. Následně se Budín začal rozvíjet – ve druhé polovině patnáctého století se dokonce stal jedním z nejdůležitějších center renesanční Evropy. „Jeho rozvoj ovšem ukončila osmanská nadvláda, od které byl Budín osvobozen až v roce 1686. A právě v rámci znovudobývání osvobozeneckými vojsky byl v podstatě srovnán se zemí a do základů vypálen,“ dodává hungarista.
Hlavní město v dnešní Bratislavě
Před osmanským vpádem v roce 1526 přitom patřily Budín a Pešť k největším městům Uher, poznamenává Balla. Po obsazení Budína osmanskými vojsky v roce 1541 se ale hlavní město Uher přesunulo do Prešpurku – dnešní Bratislavy. „A i po vyhnání Osmanů na konci sedmnáctého století Habsburkové většinu úřadů v Prešpurku ponechali, neboť to bylo blízko do Vídně,“ zdůvodňuje historik.
Přesun hlavního města zpátky do „Budína-Pešti“ se stal jedním z cílů maďarské revoluce v roce 1848. V letech 1848–1849 se totiž do Pešti přesunul zemský sněm a sídlila tam i první uherská vláda, připomíná Zeman. A tak sílila myšlenka spojení měst. Spolu s porážkou revoluce ovšem z těchto plánů na nějakou dobu sešlo. „Nicméně už v listopadu 1850 učinilo nařízení císařské vlády z Budína a Pešti jeden administrativní obvod,“ dodává Zeman.
Další změny nastaly po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867. „Udělalo ze souměstí Budína a Pešti hlavní město Uherska, zalitavské části monarchie, a jejich faktické sloučení už bylo skutečně na spadnutí,“ pokračuje hungarista. Balla upozorňuje, že stále bylo potřeba vyřešit praktické otázky spojení.
Rozděleni nejen řekou
„Spojování měst byl vždy mimořádně obtížný úkol, ostatně ani Karlu IV. se nepodařilo spojit Staré a Nové Město pražské a čtyři pražská města sjednotil až Josef II. v roce 1784. V maďarském případě tu byla ještě větší překážka – a tou byla řeka. Od jara do podzimu fungoval přívoz, v zimě se chodilo přes led a v mezidobí zamrzání/tání se nedalo dostat na druhý břeh vůbec,“ popisuje Balla. O stavbu mostu se zasadil hrabě István Széchenyi, který byl zároveň propagátorem sjednocení měst. Monument, který je dnes známý jako Széchenyiho řetězový most, byl oficiálně otevřen v roce 1849, podotýká Zeman.
Chybějící most ovšem nebyl jediným problémem. Ačkoliv jednotlivé politické reprezentace deklarovaly, že jsou pro spojení, jelikož jde o národní zájem, když došlo na lámání chleba, vymýšlely, proč to nelze uskutečnit, upozorňuje Balla s tím, že do spojení vstupovala města z různých pozic – Budín s počtem 54 tisíc obyvatel byl sídlem panovníka, který sem přijížděl z Vídně. A zatímco dvousettisícová Pešť se rozvíjela nejrychleji, Starý Budín byl malým zemědělským městečkem s šestnácti tisíci obyvateli. „Města si hlídala své výsady. Pešť jako nejsilnější partner poukazoval na to, že menší města jsou ekonomicky slabá a pro Pešť je takové spojení nevýhodné,“ vysvětluje historik.
„Hlavním městem Uherského království byl Budín, kde byl místodržitelský úřad i královský palác, ovšem duchovním a ekonomickým centrem v té době už dávno byla větší a rychle se rozrůstající Pešť. Její reprezentace v čele s posledním starostou samostatné Pešti se obávala hlavně o její hospodářské zájmy, protože v případě Budína nespatřovala potenciál k rozvoji a expanzi, zatímco Budín nechtěl přijít o své výsadní postavení hlavního města,“ potvrzuje Zeman.
Většina Budína tehdy také mluvila německy, a tak měla Pešť obavy ze ztráty maďarského charakteru hlavního města. „Německé obyvatelstvo se ale rychle pomaďarštilo a až neuvěřitelně dynamický rozvoj města zastínil jakoukoliv možnou rivalitu. Na konci devatenáctého století se počet obyvatel blížil jednomu milionu,“ říká Balla. Kromě venkovského obyvatelstva sem podle Zemana za novými příležitostmi přicházeli ze všech koutů mocnářství lidé různých národností i vyznání. „Zde bych rád připomněl i význam židovské komunity, jejíž členové měli na formující se tváři velkoměsta opravdu velký podíl,“ zdůrazňuje hungarista.
Jedna radnice, deset částí
Vláda nakonec vytvořila Radu hlavního města pro veřejné stavby. „Na kterou delegovala část pravomocí měst. I tím je donutila se rychle domluvit,“ vysvětluje historik. Spojení měst pak stanovil zákon. „Zákon o sjednocení tří měst přijal zemský sněm 17. prosince 1872, ovšem za datum vzniku Budapešti se považuje 17. listopad 1873, kdy poprvé zasedla nová městská rada spojených měst,“ dodává Zeman.
Nakonec vznikla jedna centrální radnice a město se rozdělilo na deset městských částí – tři na pravém břehu, sedm na levém. „Město se mohlo rozvíjet jednotně, byť mobilitu mezi břehy stále brzdilo mýtné na mostech, zrušené až v roce 1918,“ poznamenává Balla. Zhruba padesát let po otevření Széchenyiho řetězového mostu se mladá maďarská metropole pyšnila hned třemi dalšími silničními a dvěma železničními mosty.
Nutné bylo samozřejmě nejen spojení obou břehů dopravně, ale také názvem. „To, že se velkoměsto vzniklé jejich sjednocením, nakonec jmenuje Budapešť, a nikoliv Pest–Buda, jak bylo původně vzhledem k velikosti a významu dotyčných měst zamýšleno, je dáno prostým faktem, že při čtení zleva doprava by nám na mapě připadalo, že na západě leží Pešť a na východě Budín, ale ve skutečnosti je to přesně naopak,“ vysvětluje Zeman.
„Šťastné doby míru“
Zeman se domnívá, že přes původní námitky nakonec spojením získali všichni. „Budapešť se stala opravdu výrazným bodem na mapě Evropy i světa a nastoupila cestu ke vzniku moderní metropole. Období od rakousko-uherského vyrovnání až do vypuknutí první světové války a zániku monarchie lze považovat za její zlatý věk – ‚šťastné doby míru‘, jak se tomu říká v maďarštině,“ shrnuje hungarista.
Město se podle něj raketově rozvíjelo, rostl počet obyvatel a rozmach prožívaly průmysl i kultura. Vznikala moderní dopravní síť, infrastruktura, rostly nové čtvrti s veškerým zázemím. „Ze tří provinčních (malo)měst se stala světová metropole, která směle konkurovala Vídni, a tyto ambice byly zároveň jedním z motorů jejího rozvoje,“ říká Zeman. Obrovský rozvoj a příchod nových obyvatel podle Bally také rychle setřel starou rivalitu.
