Minimum turistů, rozeklané hory a čisté moře. To vše nabízejí severonorské Lofoty a Senja, magické ostrovy za polárním kruhem, které uhranou nedotčenou přírodou. Na road trip do severského ráje se autorka vydala hlavně kvůli túrám s neuvěřitelnými panoramaty, ale také tajuplné polární záři. A zadařilo se.
Objevovat severskou perlu jsme se vydali druhý týden v září, což je z mnoha důvodů ideální čas. Hlavní turistická sezona skončila, na dřevěných stojanech se už dosušily v létě páchnoucí tresky, navíc počasí bývá ještě příznivé. A jako bonus samozřejmě slouží polární záře.
Lofoty, kde dříve pobývali Vikingové, tvoří na osmdesát ostrovů, jež obývá asi 24,5 tisíce lidí. Ti se živí zejména rybolovem a cestovním ruchem, jenž v posledních letech sílí. Při dobrém počasí je atmosféra této části kraje Nordland dechberoucí – divoká příroda s rozeklanými horami prudce vyrůstajícími z moře, nekonečné fjordy, pláže s bílým pískem jako v Karibiku a tradiční dřevěné barevné domy v rybářských vesničkách.
Klimatická anomálie
Díky působení Golfského proudu je na Lofotech poměrně teplo, v létě může být na slunci i přes dvacet stupňů. Jižní část souostroví je nejsevernějším místem na Zemi, kde průměrná teplota nikdy neklesá pod nulu, a tvoří tak významnou klimatickou anomálii.
To však neznamená, že se počasí nemění z minuty na minutu. Prší často a pocitové teploty mnohdy výrazně snižuje studený vítr, takže zimní oblečení je určitě dobré zabalit s sebou v jakoukoli roční dobu.
Letenky za několik tisíc není problém sehnat do malého městečka Evenes, odkud je to na Lofoty zhruba dvě hodiny jízdy. Při letu z Prahy se většinou přestupuje v Oslu. Létá se i přímo na souostroví na tři místní letiště, cena za tyto letenky je ovšem řádově úplně jinde.
Jelikož jsme se rozhodli projet celé Lofoty a později zamířit také na sever na Senju a do Tromsa, vypůjčení auta byla jasná volba. Jeho pronájem jsme vyřešili rovnou na letišti zhruba za osm tisíc korun na osm dnů i s pojistkou. Mít k dispozici vůz se na Lofotech určitě vyplatí, obzvlášť v noci, kdy se člověk snaží ulovit polární záři.
Přísné pokuty a drahý alkohol
Celé souostroví protíná scénická, mnohdy křivolaká silnice E10, samotné ostrůvky často spojují malebné mosty. Benzin tu stojí v přepočtu kolem 42 až 46 korun za litr a řidiče nepotěší ani přísné tresty v řádech tisíců a desetitisíců korun za překročení rychlostních limitů, které se po většinu času pohybovaly kolem 70 kilometrů za hodinu.
V Norsku je sice povoleno řídit s 0,2 promile alkoholu, ovšem za vyšší hodnoty už může řidič dostat pokutu odstupňovanou dle výše svého platu. Riskovat se skutečně nevyplatí. Na druhou stranu ale v Norsku obyčejné pivo stojí v přepočtu stovky korun, a tak většina turistů pravděpodobně na sever za účelem popíjení nevyrazí.
V 19. století v Norsku začal bujet alkoholismus, během první světové války pak země zavedla úplnou prohibici, ta se ale zcela neosvědčila – alkohol se často pašoval. Nyní platí prohibice částečná.
Omezeny jsou reklamy na alkohol a všechny nápoje jsou zatíženy vysokou daní – jsou tedy velmi drahé. Půl litru piva vyjde v přepočtu na několik stovek.
Pivo lze koupit v supermarketu jen v omezené hodiny a všechno pití s obsahem alkoholu nad 4,75 procenta lze sehnat pouze ve specializovaných obchodech zvaných Vinmonopolet.
Ceny v Norsku jsou vůbec poněkud zrádné, jelikož na první pohled se jeví na stejné úrovni jako v Česku – ovšem ve skutečnosti je to zhruba krát tři. Konkrétně jedna norská koruna se dá aktuálně vyměnit za 2,62 koruny české. Při túrách a přejezdech jsme si zvykli koupit na oběd bagetu a na večeři jsme si občas uvařili v místě ubytování, takže výsledné náklady nebyly nakonec tak velké.
V pronajatých domech se cítíte jako doma
Ať už jsme bydleli klasicky přes agenturu, nebo přímo u lidí, většinou se jednalo o celé domy vybavené kuchyní, a to za překvapivě příznivé ceny. Občas ale samozřejmě nešlo vynechat místní restaurace s vynikajícími lososy, treskami, krevetami, případně rybími hamburgery. Kdo na to má žaludek, může se osmělit a ochutnat velrybu, kterou v EU nezakusí.
Z Evenes do lofotské metropole
Naše cesta začala v Evenes, malé obci, odkud se dá vyrazit na túry do hor, bohužel ale pršelo, a tak jsme rovnou zamířili na zhruba pětihodinovou výpravu na jih Lofot do Reine. První zastávka proběhla ve městě Evenskjer, kde se naskytly z mola první malebné výhledy na zdejší fjord. Krásná vyhlídka leží také o něco jižněji u obce Vestpollen, kde se můžete projít po dřevěných chodnících a porozhlédnout po Austnesfjordu.
Další z klíčových cílů byl samozřejmě Svolvaer, hlavní město Lofot s necelými pěti tisíci obyvateli. Přístav ve Svolvaeru představuje klasickou lofotskou scenérii – barevné rybářské domky na dřevěných kůlech a kolmé stěny hor tyčících se pár set metrů nad mořem. Ve Svolvaeru to žije i mimo sezonu, v centru funguje řada restaurací a na malém náměstí se v září nacházely trhy se salámy a sušeným masem ze sobů, losů či velryb.
Asi půl hodiny jízdy směrem na jih od Svolvaeru se rozkládá na mnoha malých ostrůvcích spojených mosty úchvatné město Henningsvaer, jemuž se přezdívá Benátky Lofot a které je rájem horolezců a fotografů. Právě v Henningsvaeru nás poprvé upoutala rybí hlava přibitá ke stěně u mola, zvláštní to zvyk, pro někoho možná i trochu děsivý.
Hlavně žádné mraky a osvětlení
Hned první večer jsme měli ubytování v jiholofotské obci Hamnøy, jedné z nejstarších původně rybářských obcí v oblasti u známějšího Reine. Obec čítá hlavně řadu typických červených rybářských domů u vody, které už nyní slouží jen k ubytování návštěvníků. Z mostu jsme si užili neskutečný západ slunce, a jelikož byla jasná obloha, začali jsme se připravovat na lov polární záře.
Lofoty se nacházejí zhruba sto až tři sta kilometrů severně nad polárním kruhem, tedy mezi 67. a 68. stupněm severní šířky. Senja a Tromsø, kam jsme později rovněž zavítali, se rozkládají ještě o stovky kilometrů severněji. Jinými slovy – tato část Norska k pozorování tajuplné hry světel přímo vybízí.
Konec srpna a září jsou ideální díky dobrému počasí, tudíž velké šanci mít v noci jasnou oblohu – což představuje jednu z klíčových podmínek k pozorování polární záře. Mezi další patří vyhnout se místům se světelným znečištěním a mít štěstí na zvýšenou sluneční aktivitu.
Předpovídat polární záři lze s poměrně velkou přesností pár desítek minut dopředu díky on-line předpovědím a aplikacím v mobilu.
My jsme stáhli jednu z nich, která ukazovala oblačnost v daném místě v příštích hodinách, solární větry a index KP, jenž popisuje narušení magnetického pole Země. Hned první noc jsme měli štěstí, že se vyšplhal na pomyslnou hranici 3, při níž se polární záře již vyskytuje.
Po desáté hodině večer jsem spatřila z okna našeho domu v Hamnøy zvláštní objevující se a opět mizející mlhu, takže jsme rychle vzali auto a vyrazili za vesnici, kde byl lepší výhled na obzor směrem na sever, kde se záře tradičně objevuje. Co mě překvapilo, byla hlavně její barva, která byla spíše bílá, ovšem přes fotoaparát se z ní rázem stala zelená. Záře se vždy objevila jen na pár minut, měnila tvary a postupně mizela. Třeba za půl hodiny tu však byla znovu.
Čekali jsme vybaveni teplým oblečením střídavě v autě a venku – na první noc na Lofotech se skutečně zadařilo. Jen jsme zjistili, že budeme muset pro příště lépe nastavit mobily a stáhnout potřebné aplikace na noční focení, protože první noc byly pokusy zachytit přírodní jev v podstatě nepoužitelné.
Další den jsme vyrazili do vesnice s nejkratším názvem Å, která se nachází jižně pod Reine. Nadchnula nás zejména místní pekárna s pizzou a čerstvými skořicovými šneky. U vesnice Å se nachází řada možností krátkých i delších procházek k vodopádům a na výhledy.
Odpoledne jsme se po kratší túře vydali o pár desítek kilometrů severněji do Nusfjordu, rybářské vesnice, která je částečně v UNESCO. Okusili jsme místní smetanovou rybí polévku a vydali se na další krátkou túru do hor. Říká se, že Norové příliš nesbírají houby, což se tady potvrdilo. Hřiby, kozáky a křemenáče byly doslova všude a později jsme je zpracovali k večeři.
Stovky metrů převýšení a úchvatná panoramata
Na noc jsme měli rezervovaný dům v malé obci Bøstad, asi hodinu jízdy od Reine, kam jsme druhý den ráno zamířili zpět na jeden z nejslavnějších výšlapů – Reinebringen. Měli jsme velké štěstí, jelikož ještě loni návštěvníci museli přes čtyři sta výškových metrů absolvovat po obtížně schůdných kamenech – částečně i šplháním s dopomocí rukou.
Jelikož ale v oblasti přibývá turistů a některé zranily padající kameny, úřady nechaly na cestě postavit schody. I tak je stoupání náročné, ale stačí něco málo přes hodinu a můžete se kochat neskutečnými výhledy na zelené vršky, ostrůvky, fjordy a jezera.
Z místa klasické vyhlídky se dá ještě dojít už trochu nebezpečnější úzkou cestou buď na pravý, nebo na levý vrchol hory, to je ale spíše pro odvážné, kteří nemají obavy z výšek.
Cestou zpět do Bøstadu jsme se ještě prošli po nádherné pláži Hauklad s azurovým mořem a bílým pískem jako v Karibiku. Zcela oprávněně se některé pláže na Lofotech objevují v žebříčcích nejkrásnějších pláží Evropy, i když plavat ve studené vodě budou asi jen otužilci.
Po další noci v Bøstadu jsme strávili asi osm hodin v autě kvůli přesunu přes celé Lofoty na sever na druhý největší norský ostrov Senja s osmi tisíci obyvateli, což je takový nedotknutý polární poklad. Ubytování jsme měli rezervované v Mefjordvaeru.
Cesta po Senje vede často mezi rozeklanými horami skrze poněkud strašidelné úzké tunely, kde si člověk připadá jako v dole a vozidlo v protisměru opravdu netouží potkat. Míjíme také hodně různých značek „pozor sob“, „pozor los“, naštěstí ale na blízké setkání nedošlo.
Ostrovu Senja vévodí majestátní Segla
Příroda na Senje je mimořádná. Z mnoha možností jsme si vybrali několikahodinovou túru k vrcholu Hesten, z něhož je výhled na ikonickou horu Segla. Auto jsme zaparkovali v městečku Fjordgard.
Úzká stezka na Hesten není nijak obtížná, i když často vede po kamenech, které mohou být kluzké. I když bylo teplo, mít s sebou teplé oblečení se kvůli vichru nahoře na skále o pár set metrů výše vyplatilo. Hesten skýtá dechberoucí panoramata, obzvlášť v září, kdy už příroda chytá žlutý a oranžový nádech.
První noc na Senje bylo opět jasno, a tak odstartovala další fáze lovu polární záře s různými improvizovanými držáky na mobily, aplikacemi na noční focení a předpověďmi počasí. Přírodní divadlo bylo tentokrát intenzivnější, ale trvalo pouhých pár minut, pak přišly mraky. Nicméně několik snímků se nám podařilo, i když efekt se třeba s fotografiemi ze zrcadlovky vůbec nedá srovnat.
Následující den jsme vyrazili na další slavné místo na Senje – odpočívadlo Tungeneset, kde vedou dřevěné chodníky podél pobřeží s výhledem na protější strmé a rozeklané skály. Ty někomu připomínají žraločí zuby. U vesnice Bergsbotn se pak nachází vyhlídka, která nabízí pohled do údolí.
Tromsø upoutá historií polárních výprav
Naše poslední zastávka na severu Norska patřila městu Tromsø, kam se rovněž často jezdí za polární září. My jsme bohužel měli zataženo, a tak nás atmosféra jednoho z největších norských měst příliš neuchvátila. Možná i kvůli tomu, že v tomto poklidném městě bylo překvapivě obtížné najít parkovací místo.
I při špatném počasí ale bylo co navštívit – kupříkladu moderní Ishavsjatedralen, neboli Arktickou katedrálu z roku 1965 ve tvaru trojúhelníku.
Nachází se tu rovněž loď MS Polstjerna proslulá arktickými expedicemi a lovem tuleňů, kterých podle zdejší tabule dovezla na břeh na 97 tisíc. V centru města Tromsø určitě stojí za povšimnutí Polární muzeum, kde se návštěvníci mohou projít typickými starými obydlími a podívat se na nástroje, kterými se v minulosti lovili sobi či tuleni.
Opomenuty nezůstaly ani slavné expedice včetně norského polárního badatele Roalda Amundsena, jenž jako první člověk dosáhl jižního pólu. Zemřel v pouhých 56 letech při záchranné misi pátrající po vzducholodi Italia (členem její posádky byl i český vědec František Běhounek). Amundsenovo tělo se nikdy nenašlo.
Před odjezdem z města jsme ještě trochu nečekaně absolvovali pěšky túru k horní stanici lanovky Fjellstua, která byla z technických důvodů mimo provoz. Na kopec vede více než 1200 takzvaných Šerpových schodů. Naštěstí se alespoň na chvíli ukázalo i modré nebe, takže jsme si užili výhled na Tromsø z několikasetmetrové výšky.
V Oslu zapůsobí válečné muzeum
Po návratu do Evenes jsme odletěli do Osla, kde jsme měli před přestupem na spoj do Prahy celé volné odpoledne a večer. Norská metropole má přes půl milionu obyvatel a díky imigraci patří mezi rychle se rozrůstající evropská města. Zaujala mě především budova opery, která se nachází u vody a zkosené plochy, po kterých se dá vyjít nahoru a dopřát si výhled na město, jsou poměrně zajímavé.
Jinak ale Oslo nikterak zvláštní kouzlo nemá, obzvlášť budova hnědé hranaté radnice. Podívali jsme se také ke královskému zámku a parlamentu, ovšem asi nejzajímavější byly v přístavu trhy s biopotravinami včetně úžasného mrkvového koláče, a dále pak muzeum norské válečné historie u hradní pevnosti Askerhaus.
Jedna místnost je věnována aktuálním misím včetně té afghánské proti Talibanu, další nás zavede hlouběji do historie – Norové tu vystavili vikingské lodě, mapy dřívější unie Norska se Švédskem, ale také informace o slavné bitvě v Narviku, jenž se nachází poměrně blízko Lofot.
V roce 1940 tento nezamrzající přístav klíčový pro přesun železné rudy ze Švédska obsadili nacisté. Proti nim však vyrazily síly Francie, Polska a hlavně Velké Británie. A Němci poprvé od začátku druhé světové války utrpěli porážku. K okupaci Norska nacisty ale i přes mobilizaci nakonec stejně došlo a v čele loutkové vlády stanul kolaborant Vidkun Quisling.
Navštívit sever Norska je při dobrém počasí velký zážitek a nejeden návštěvník je tak okouzlen, že se pravidelně vrací. Lofoty jsou méně turistické než v současnosti třeba Island, kde se rovněž pozoruje polární záře. A na rozdíl od souostroví Špicberky na Lofotech nenarazíte na ledního medvěda.
