Tři roky plnohodnotné ruské invaze na Ukrajině se podepisují nejen na náladě vojáků, ale i české společnosti, míní válečný fotograf na volné noze Stanislav Krupař, který dění v napadené zemi dokumentuje od anexe Krymu v roce 2014. Lidé jsou podle něj z informací o bojích unavení a mají pocit, že je to nezajímá, na což reagují i redakce. „Zní to cynicky, ale Ukrajina v médiích a v charitativních organizacích už dávno netáhne,“ shledal v Interview ČT24.
Redakce podle Krupaře projevovaly velký zájem o válečný obsah po zahájení plnohodnotné invaze. Nyní se naopak ptají, co nového další reportáž přinese. „Lidé jsou unavení a mají pocit, že toho mají plné zuby a nezajímá je to,“ říká fotograf.
I z toho důvodu prý Krupař působí na volné noze. Fotí pro zahraniční, zejména německá média. České redakce podle něj šetří a stálé fotografy platit nechtějí. „Většinou pracuju v týmu s píšícím redaktorem a děláme konkrétní reportáž na klíč. Německému redaktorovi jsem oporou, protože jsem na Ukrajině strávil víc času a prostředí znám.“
Odlišný přístup k válečné situaci vnímá i ze strany novinářů. „Když válka před třemi lety vypukla naplno, chodil jsem v modré vestě s velkým označením ‚press‘, ale to už dneska dělá málokdo,“ popisuje. Dokonce se často obléká do maskáčů a nosí stejné insignie jako vojáci. Protože pracuje primárně pro soukromá média, může si to podle svých slov dovolit.
S vojáky se snaží splynout. „Pokud se mi výjimečně podaří dostat blízko k frontě, třeba na vzdálenost tři čtvrtě kilometru, nemohu na sebe upozorňovat. Když Rusové uvidí, že ve skupince pěti mužů je někdo, kdo se jasně odlišuje, bude on i celá skupinka prioritní cíl,“ dodává s tím, že zbraň samozřejmě nenosí.
„Nastoupila letargie“
Uvadající zájem o rusko-ukrajinskou válku a podporu Kyjeva nicméně Krupař údajně pozoruje i na ukrajinské straně. „Většina z vojáků, které znám, má pocit, že podpora od ukrajinské společnosti je nedostatečná. Že bylo velké vzedmutí na začátku války, ale dnes nastoupila nějaká letargie. (...) To ty muže a ženy, kteří vepředu krvácí třeba několik let, přivádí k nepříčetnosti,“ tvrdí.
I tak podle něj v celé zemi panuje neustálá obava z nenadálého úderu. „Dokážu si zvyknout na leccos, ale nikdy ne na pocit ohrožení, protože ať jste na Ukrajině kdekoliv, žijete s tím, že se může něco stát,“ uvádí. I při procházce zdánlivě klidným městem podle něj člověk přemýšlí, kam by se v případě nutnosti rychle schoval.
Nebezpečí je podle fotografa cítit i v čase spánku. On sám prožívá permanentní stres, a to zejména když přespává společně s vojáky jen několik desítek kilometrů od fronty. Nedostatek kvalitního spánku pak má na bojující ženy a muže zřejmý vliv, míní. „Únava, podrážděnost, ztráta pozornosti, vyhořelost,“ jmenuje.
„Mnozí okorali. Obzvlášť ti, kteří bojují. Všichni vojáci, které znám, byli zraněni alespoň dvakrát nebo třikrát, ale na frontu se vrátili. Člověka to poznamená,“ myslí si Krupař.
Odmítání kapitulovat
Náladu mezi Ukrajinci fotograf zevšeobecňovat nechce. Ve svém okolí ale vídá spoustu lidí na hranici sil. „Zároveň ale neslýchám, že by se chtěli vzdát. Všichni rozumí, že kdyby k tomu došlo, znamenalo by to bezpodmínečnou kapitulaci Ukrajinu a pro celou zemi katastrofu.“
Krupař byl na Ukrajině i v době roztržky ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského s americkým protějškem Donaldem Trumpem v Oválné pracovně. „Sledoval jsem to na vojenské základně dvacet kilometrů od fronty. Vojáci se o politiku nezajímají, mají dost svých vlastních starostí. Jde jim o to splnit úkol a přežít, ideálně vydržet do konce války. Nemá pro ně smysl se zatěžovat věcmi, které nelze změnit. Ale toto byla jedna z mála situací, kdy za mnou chodili s mobilem a říkali, že není možné, že se tohle děje v Americe, když slibovali, že se na ně nevykašlou a že Zelenského šikanují jako na základní škole.“
Konflikt Zelenského a Trumpa podle něj Ukrajinci nebrali jako roztržku dvou státníků, ale jako ponížení celé Ukrajiny.
