S blížící se klimatickou konferencí OSN (COP30) v Brazílii přinášejí světové organizace varování před nedostatečnými kroky ke snížení emisí. Podle OSN by současné klimatické plány omezily globální emise skleníkových plynů do roku 2035 jen o deset procent. Oxfam upozorňuje, že nejbohatší mají na růstu emisí nepřiměřený podíl, zatímco nové analýzy nevládních organizací identifikují 28 takzvaných „uhlíkových bomb“.
„Nebudeme schopni udržet globální oteplování pod 1,5 stupně Celsia v nadcházejících letech,“ varoval Generální tajemník OSN António Guterres. Klimatické plány, které dosud oznámily jednotlivé vlády, by podle částečné studie OSN snížily globální emise pouze o deset procent. „Lidstvo tak poprvé obrací křivku emisí směrem dolů, ale stále to zdaleka nestačí,“ uvedl výkonný tajemník OSN pro klima Simon Stiell.
Více než sto zemí své projekty nepředložilo včas, tudíž nebyly do studie zahrnuty. OSN následně do výpočtů doplnila údaje o Číně, Evropské unii a Spojených státech – i s nimi však vyhlídky zůstávají neuspokojivé.
Nejbohatší procento populace od roku 1990 spotřebovalo přibližně patnáct procent celosvětového uhlíkového rozpočtu, přičemž emise nejbohatších nadále rostly, zatímco podíl nejchudší poloviny lidstva klesal, uvádí organizace Oxfam ve své analýze.
Od přijetí Pařížské dohody v roce 2015 toto jedno procento spálilo více než dvojnásobek uhlíkového rozpočtu než nejchudší polovina světové populace dohromady. Člen nejbohatšího jednoho procenta vypouští více než stonásobek emisí oproti průměrnému člověku z nejchudší poloviny, zatímco příslušník nejbohatší jedné desetiny procenta vyprodukuje až osm set kilogramů CO2 denně.
Od roku 2021 bylo také podle nových dat několika nevládních organizací (Lingo, Data for Good, Reclaim Finance, Éclaircies) uvedeno do provozu 28 rozsáhlých těžebních projektů ropy, plynu a uhlí, přestože mají potenciálně katastrofální dopad na klima. Tyto projekty studie označují jako takzvané „uhlíkové bomby“ – tedy těžební projekty, které během své životnosti vyprodukují více než miliardu tun oxidu uhličitého.
Nejvíce projektů se nachází v Číně (43 procent), dále v Rusku (devět procent) a USA (pět procent). Kromě toho bylo od roku 2021 schváleno či spuštěno více než 2300 menších těžebních projektů, jejichž jednotlivé emise přesahují pět milionů tun CO2, což odpovídá ročním emisím města jako Paříž. Celkový emisní potenciál všech těchto projektů by byl jedenáctkrát vyšší než zbývající globální uhlíkový rozpočet, který by udržel oteplení pod hranicí 1,5 stupně Celsia.
Člověk v hlavní roli
„Lidské emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů jsou hlavním faktorem globálního oteplování. Tento vztah mezi koncentracemi skleníkových plynů – zejména CO2 – a globálními teplotami platí po celou historii Země,“ popisuje web Our World in Data s odkazem na graf zobrazující průměrnou globální teplotu vzhledem k referenčnímu období 1861–1890.
Od začátku industrializace se průměrné globální teploty zvýšily přibližně o 1,3 stupně Celsia. Oteplování se rozložilo nerovnoměrně po světě – severní polokoule se oteplila více než jižní, v některých oblastech o více než pět stupňů Celsia.
Roli lidského faktoru na emise oxidu uhličitého podtrhává nespočet studií a článků. Například podle páté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) jsou emise a činnosti člověka příčinou téměř sta procent oteplení zaznamenaného od roku 1950.
Analýza webu Carbon Brief došla k podobnému závěru, s tím, že ačkoliv existují i přírodní faktory ovlivňující klima Země, kombinovaný vliv sopek a změn sluneční aktivity by v posledních padesáti letech vedl spíše k ochlazení než k oteplení. Autoři rovněž odkazovali na vědecké studie, podle kterých přírodní faktory „nejsou příčinou více než malé části moderního globálního oteplování“.
Podle webu Our World in Data současné plány na snížení emisí CO2 již snížily budoucí oteplení oproti scénáři bez jakýchkoli opatření. Pokud by politiky pokračovaly stávajícím tempem, globální teploty by do roku 2100 vzrostly přibližně o 2,7 stupně Celsia proti předindustriální éře. Pokud by všechny země splnily své současné závazky, oteplení by se snížilo na 2,1 stupně Celsia.
Odlišná měření
Dle článku publikovaném na webu Our World in Data lze emise oxidu uhličitého měřit různými způsoby a každý ukazatel zdůrazňuje jiný aspekt odpovědnosti za klimatickou změnu.
Emise jednotlivých států ukazují, kolik která země aktuálně vypouští do ovzduší, ale nezohledňují velikost populace – větší země zkrátka produkují více emisí. Spravedlivější obraz poskytuje měření emisí na osobu (per capita), které ukazuje, kolik CO2 připadá na jednoho obyvatele. Tento pohled odhaluje výrazné nerovnosti: bohaté země mají násobně vyšší emise na hlavu než chudé.
Při hodnocení odpovědnosti je podle článku důležité také zohlednit obchod. Státy, jež mezi sebou obchodují, dováží a vyváží i „skryté“ emise. Například pokud Spojené království doveze baterie z Číny, emise z jejich výroby se započítávají Číně, nikoli Británii. Ukazuje se, že bohaté země Evropy a Severní Ameriky jsou většinou čistí dovozci emisí, zatímco země středních příjmů, zejména v Asii, čistí vývozci.
Z dlouhodobého hlediska dle článku klimatickou nerovnost umocňují historické emise, které se v atmosféře udržují po staletí. Průmyslové státy, jež své bohatství vybudovaly na spalování fosilních paliv, dnes sice vypouštějí méně, ale jejich kumulativní příspěvek ke globálnímu oteplování zůstává zásadní.
