Po měsíci velkých protestů se naděje běloruské opozice na změnu pomalu rozplývají. Lidé neúnavně demonstrují, ale režim je stále častěji zatýká. Reportéři ČT Tereza Engelová a Tomáš Vlach exkluzivně natáčeli s opozičními lídry Svjatlanou Cichanouskou a Pavlem Latuškem, kteří museli svoji zemi pod tlakem výhrůžek opustit.
„Prezident Lukašenko oznámil, že jsem překročil červenou linii, že jsem porušil trestní zákon a budu trestně stíhán. Uvědomil jsem si, že bylo rozhodnuto o mém zatčení. Tudíž jsem měl na vybranou buď jít do vězení, nebo opustit území Běloruska,“ popisuje Latuško chvíli, kdy se rozhodl emigrovat.
Donedávna působil v aparátu Alexandra Lukašenka. Jako diplomat zastupoval Bělorusko ve Francii, byl ministrem kultury i ředitelem Národního divadla v Minsku. Na stranu opozice se přidal až po posledních volbách, které se konaly bez pozorovatelů OBSE a v nichž režim zakázal účast nejvýraznějším opozičním politikům.
„Když jsem viděl tisíce zadržených, smrt v ulicích Minsku, byla to hranice, kterou člověk vážící si životů ostatních lidí nemůže překročit. To se mi stalo,“ popisuje moment, kdy překročil barikádu. Odkazuje přitom na první čtyři dny po volbách, kdy policie zatkla na sedm tisíc lidí a zasahovala s mimořádnou brutalitou. Nemocnice tehdy léčily natržené orgány a zlámané kosti, lidé fotili podlitiny, propuštění demonstranti vyprávěli o mučení ve věznici. Několik demonstrantů policie zastřelila.
Vláda dala Latuškovi jasně najevo, že ho změna stran vyjde draho. Poté, co vyzval k rezignaci ministra vnitra, ocitl se pod policejním dohledem a byl s okamžitou platností odvolán z funkce ředitele Národního divadla.
„Dostal jsem ochranku na 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Doprovázeli mě příslušníci tajných služeb v černých maskách. Ptali se, jak je na tom moje rodina, zda jsou všichni zdraví a jestli na mě nejde nějaká nemoc. Zastrašovali lidi, kteří mi pomáhali, a jednoho po druhém je pod výhrůžkami přinutili, aby mi odmítali pomoc,“ popisuje.
Jednota na straně opozice
Pod tlakem opustila svou zemi i kandidátka na prezidentku Cichanouská. „Velmi chci domů. Moje děti chtějí domů hned, jak se tam budeme cítit bezpečně. Je tam můj muž a moje vlast,“ stýská si.
Voleb se účastnila neplánovaně. Zaskočila za svého muže, známého blogera Sjarheje Cichanouského, kterému kandidaturu znemožnilo zadržení. Stále je za mřížemi. Policie před volbami zavřela i další dvě výrazné tváře opozice, které nasbíraly dost podpisů, Viktara Babaryku a Valeryje Capkalu.
To paradoxně vytvořilo pro režim novou výzvu: „Letos se celá opozice sjednotila. Chybou v minulosti bylo, že různé strany – a u nás jich je mnoho – fungovaly každá za sebe. Letos se sjednotily všechny. A proto jsme tak silní,“ věří Cichanouská. Sama přitom o prezidentskou funkci nestojí. Otevřeně říká, že chce jen zemi co nejrychleji dovést k volbám, z nichž by režim nikoho účelově nevyřazoval.
Z vedení Koordinační rady opozice zůstává v Bělorusku na svobodě jediný člověk – spisovatelka a nositelka Nobelovy ceny za literaturu Svjatlana Alexejevičová. Kvůli věku aktivně nevystupuje. Přesto se do jejího bytu několikrát zkoušelo dostat policejní komando, a tak u dveří drží hlídky diplomaté z ambasád zemí Evropské unie.
Zklamání z Evropy
EU vedle toho skýtá útočiště pro uprchlé opoziční politiky nebo plánuje sankce vůči špičkám režimu, podle některých ale nedělá dost. „Jsme zklamaní. Evropská unie, která nás učila demokracii po celá desetiletí, ve chvíli, kdy nastal rozhodující okamžik pro naši zemi, prakticky nezaujala absolutně jasný a jednoznačný postoj na podporu občanské společnosti v Bělorusku,“ stěžuje si Latuško.
„Potřebujeme každou podporu. Z Česka, z Polska, odkudkoliv. Je pro nás důležité vědět, že nejsme sami, rozumíte? Solidarita je to, co teď potřebujeme. Mluvte o nás a budeme vám vděční,“ říká smířlivěji Cichanouská.
Naproti tomu ruský prezident Vladimir Putin po počátečním váhání posílá Lukašenkovi efektivní pomoc. Například poté, co začali v běloruské státní televizi stávkovat redaktoři a technici, vyslal tým novinářů, kteří je v propagandistické práci nahradili. Místo demonstrací se ukazují zprávy s nenáročným obsahem. Například o tom, jak se do minských ulic zatoulal los.
„Putin se obává zpětné reakce. Pokud padne režim v Bělorusku, lidé v Rusku začnou uvažovat takto: pokud se to Bělorusům podařilo, i my to můžeme zkusit,“ vysvětluje běloruský opoziční bloger Sjarhej Bespalov.
O tom, co se v jejich zemi děje, tak čerpají informace ti Bělorusové, kteří se zajímají, především ze sociálních sítí a alternativních televizních kanálů Belsat a Nexta. Jejich redakce nesídlí v Bělorusku, ale v sousedním Polsku.
KGB a její vliv
Ve své práci nepolevuje ani tajná služba, která si ponechala sovětský název. „V každém podniku existuje kurátor – důstojník KGB, který navštěvuje vedoucí a zajímá se o to, jaké názory vyjadřují zaměstnanci. Píše udání, neustálá udaní na jakýkoliv projev nesouhlasu,“ popisuje Latuško.
KGB podle něj ovlivnila také výsledky nedávných voleb: „Nutila okrskové komise k falšování výsledků voleb a místní úřady, aby to kryly. To znamená, že KGB vedla celý tento systém potlačování disentu a pokračuje v tom i nadále.“
Představy režimu a opozice o budoucnosti země se diametrálně odlišují. Režim i opozice sice mluví o nových volbách, každý má však na mysli něco zcela odlišného. Jde o to, kdo je bude organizovat.
„Až bude obnovena platnost práva a budou propuštěni političtí vězni, objeví se základ pro nové politické procesy. Protože uspořádat volby v současné situaci nedává smysl. Je to zbytečné. Přinese to jen opakování toho, čím jsme si prošli 9. srpna,“ vysvětluje Latuško.
