Alexandr II. se postavil do čela rozvrácené a zaostalé země před bankrotem. Bylo mu proto jasné, že musí přijít změna, a zavedl řadu reforem. Před 160 lety, třetího března 1861, zrušil v Rusku nevolnictví, což bývá označováno jako „největší sociální hnutí od dob Velké francouzské revoluce“. Přesto se pohledy na něj liší. Některé národy na něj dodnes vzpomínají s povděkem, pro jiné představuje období jeho vlády temné časy. A rozporuplně jej lze vnímat i v samotném Rusku. Nedokonalé reformy některým obyvatelům uškodily, a vedly tak k růstu vlivu revolucionářů. Jejich rukou pak také Alexandr II. zahynul.
Krymská válka zuří v únoru 1855 naplno. Na jedné straně stojí Rusko, na druhé osmanská říše (dnešní Turecko) podpořená Spojeným královstvím a Francií. Situace pro Rusko, které konflikt začalo, není příznivá, několik bitev prohrálo a jeho vojáci se stáhli do obléhaných měst. V nich se ale kvůli špatnému počasí a katastrofálním hygienickým podmínkám šíří nemoci, které jsou nakonec příčinou dvou třetin z asi 600 tisíc mrtvých v celé válce.
V této situaci na ruský trůn dosedá nový car, Alexandr II. Konflikt, který začal jeho otec, prohrává. Podle historika Wernera Mosse z Východoanglické univerzity „odhalil do očí bijící zaostalost Ruska ve srovnání s vyspělejšími národy jako Anglie a Francie“. V Rusku totiž stále přetrvávalo nevolnictví poutající farmáře k půdě patřící vrchnosti, které také odevzdávali značnou část úrody. Spravedlnost za porušení zákonů ukládala středověké tresty a náboženská svoboda neexistovala.
Přestože životní úroveň většiny Rusů byla značně nižší než v Evropě, neexistoval dosud silný proud, který by se pokusil tyto podmínky změnit. Země se totiž stále opájela vítězstvím nad Napoleonem, a navíc se lidem nenabízelo srovnání, od zbytku Evropy bylo Rusko daleko. V době nástupu Alexandra II. existovala jen jedna významná železnice, která propojovala Petrohrad s Moskvou, a možnost rychlé přepravy tak byla značně omezená. Zaostalost tohoto systému odhalil právě konflikt na Krymu, který navíc zemi dostal na hranici státního bankrotu.
Car versus básník
Sám Alexandr II. čelil v mládí dvěma v mnohém protichůdným vlivům. Zásadně na něj působil jeho dominantní otec, který zemi vládl pevnou rukou autoritáře. Zároveň jej vychovával básník Vasilij Žukovskij, který podle Mosse „vštípil poněkud línému chlapci průměrné inteligence stopy romantického cítění svého starého učitele“. Autoritářské a liberální tendence se tak v panovníkovi překřikovaly celý jeho život.
Vliv svobodomyslného vychovatele byl patrný zejména na začátku vlády ostýchavého a nerozhodného panovníka, který musel čelit realitě zoufalého stavu země. Rozhodl se proto k reformám, které však podle Mosse nevycházely z upřímné snahy o zrovnoprávnění Rusů, šlo spíš o vynucenou reakci na zaostalost země.
Jedním z nejvýraznějších reformních kroků bylo zrušení nevolnictví, které přijal třetího března 1861. Podle Mosse panovník „překonal svou přirozenou lhostejnost“ a osobně se zapojil do náročných příprav zákona, který se nezamlouval zejména vlastníkům půdy. Dvacet milionů nevolníků, do té doby vnímaných jako majetek vrchnosti, tak díky jednomu podpisu získalo osobní svobodu.
Nevolníky car osvobodil, svázal je ale půjčkami
Ačkoliv Alexandr II. vnímal rostoucí nespokojenost rolníků, kterou jen prohloubilo téměř půlstoletí bídné úrody, šlo z jeho pohledu spíš o pragmatický krok. „Současná pozice je neudržitelná a je lepší zrušit nevolnictví shora, než čekat až bude zrušeno zespodu,“ prohlásil k moskevské šlechtě před přijetím zákona.
Reálné pozitivní dopady reformy však byly přinejmenším diskutabilní. Rolníci sice získali půdu, ale jen třetinu území, na kterém hospodařili jako nevolníci. Dvě třetiny (často nejúrodnější) země zůstaly šlechtě. Frustraci navíc značně přispělo, že rolníci museli i za získanou třetinu půdy vrchnosti zaplatit, a to vyšší než reálnou cenu. Protože byli z většiny zcela nemajetní, poskytla jim vláda úvěry na 49 let. Získaná půda navíc byla často roztroušena na různých místech, což nepřispívalo vyšší produktivitě a lepším výnosům.
Ačkoliv tak v některých částech Ruska životní úroveň ještě klesla a po neúrodě v roce 1891 došlo i k jednomu z největších hladomorů, byla reforma zásadním krokem. Výrazný byl hlavně její psychologický dopad, který vedl k většímu osvobození práce v ruské společnosti. Zrušení nevolnictví také připravilo cestu dalším změnám, a to zejména v zaostalých státních institucích.
Reformou prošel třeba soudní systém, zavedena byla presumpce neviny nebo právo na obhajobu, a právní řád se tak mohl rovnat evropským zemím. Ustanovena byla volená shromáždění, takzvaná zemstva, čímž vznikla samospráva. Díky tomu na venkově rostla vzdělanost, zlepšily se i hygienické podmínky nebo přístup ke zdravotní péči. Úroveň vzdělání rostla také skrze vojenské školy a povinné odvody nastolily rovnost mezi mladými muži všech společenských vrstev.
Došlo i na částečné zrušení cenzury. Ze Sibiře propustil Alexandr, který byl do jisté míry pacifistou, řadu politických vězňů. Tolerantní car také ukončil pronásledování náboženských menšin, zejména Židů a příslušníků různých sekt. Zmírněn byl i zákaz cestování do zahraničí a uvolnil se také tuhý režim nadvlády v ruském záboru Polska.
Poláky varoval před sněním
Jenže svobodnější poměry ve společnosti vedly také ke svobodnějšímu vyjadřování nesouhlasu s režimem, což se stalo právě v ruském záboru Polska. Alexandr II., který se nástupem na trůn stal také tamním králem, pronesl na začátku své vlády k polské šlechtě projev. „Pánové, nemějme žádné sny,“ zakončil tehdy svou řeč a Polákům bylo jasné, že na další uvolňování mohou zapomenout. Došlo proto k růstu nacionalistického proudu, lidé demonstrovali v ulicích a napjatá atmosféra přešla až do povstání.
Alexandr II. proti němu tvrdě zakročil. Boje trvaly 18 měsíců. Podle historika Harvardovy univerzity Williama Richarda Morfilla v nich povstalci neměli proti 87 tisícům ruských vojáků příliš šancí na úspěch. Stovky lidí byly popraveny, tisíce deportovány na Sibiř. Polský jazyk byl zcela zakázán, používán mohl být jen při soukromých konverzacích v polském kongresu.
Alexandr potíral národní cítění i v dalších částech impéria. V Litvě například zavedl stanné právo, které trvalo čtyřicet let, a v zemi, stejně jako v Bělorusku a na Ukrajině, také zakázal tiskoviny v národních jazycích.
Jinde Alexandrovi II. stavěli sochy
Jiné národy naopak na Alexandra vzpomínají dodnes jako na dobrého cara. Součástí impéria tehdy bylo i dnešní Finsko, kde Alexandr národní cítění podporoval. Zavedl tamní měnu, finskou marku, došlo ke zrovnoprávnění finštiny s tehdy dominující švédštinou, postavena byla železniční síť a zvýšil se blahobyt v zemi. I když tyto kroky mohly být motivovány spíše snahou rozvázat sepětí země se Švédskem, na Senátním náměstí v Helsinkách dodnes stojí socha cara, který výrazně pozvedl životní úroveň Finů.
Jako jeden ze zakládajících otců země je vnímán i v Bulharsku. Když se totiž Srbsko zapletlo do války s osmanskou říší, Alexandr (i když neochotně) vyslechl žádost panslavistických nacionalistů a do konfliktu vstoupil. Díky vítězství Ruska tak mohlo vyhlásit Bulharsko nezávislost na osmanské říši, a socha Alexandra II. tak zdobí i hlavní město Sofii.
Ve vzduchu je cítit revoluci
Hlavní nebezpečí pro cara však zůstávalo ve vnitrozemí. Ačkoliv reformami dlouho strnulé Rusko rozhýbal, rostlo v něm napětí. Část společnosti považovala tempo změn za pomalé a byla přesvědčená, že je třeba provést radikální řez – cara svrhnout a začít revoluci.
Situaci nepomohla ani milostná aféra Alexandra s Kateřinou Dolgorukovovou, kterou bylo nemožné utajit. Autorita panovníka tak klesala nejen v jeho rodině, ale i v očích veřejnosti. Ve stejné době došlo k prvnímu pokusu o atentát. Mladý revolucionář se pokusil na jaře 1866 cara usmrtit a Alexandr vyvázl jen zázrakem. I tento zážitek jej odklonil od reformních snah na konzervativní cestu.
Ministrem školství tak jmenoval konzervativce, který začal systém vzdělávání očišťovat od podvratných živlů. Kvůli růstu vlivu radikální levice se rozhodl odebrat údajné politické případy z kompetence soudů a přenesl je do kompetence politické policie. Policisté měli také právo kohokoliv bez soudu zadržet a podezřelé z protistátní činnosti deportovat.
Carovi se stal osudným útok ručním granátem
Revolucionáři na represe reagovali atentáty na představitele moci. Objevily se i další pokusy o odstranění cara – zastřelením, vykolejením jeho vlaku nebo explozí petrohradského Zimního paláce. Podle Mosse ale Alexandr snahám revolucionářů „čelil s neochvějnou odvahou založenou na fatalistické filozofii“.
V té době se také tajně oženil se svou milenkou, která mu porodila tři děti. Za svou choť ji chtěl ale prohlásit veřejně. Aby takový krok učinil přijatelným pro ruskou veřejnost, chtěl jaksi na oplátku zavést ústavu směřující ke konstitučnímu vývoji země. I když v Rusku parlament už existoval, byl prakticky nečinný a nová ústava by tak mohla otevřít cestu ke zřízení vlády na půdě parlamentu. Došlo dokonce k vypracování této ústavy a car dlouho váhal nad jejím přijetím.
Nakonec se ale rozhodl podepsat prohlášení, kterým chtěl lidu představit své záměry. Ve stejný den, prvního března 1881, ale na jeho kočár v ulicích Petrohradu zaútočili revolucionáři a Alexandra zasáhla exploze z ručního granátu. Smrtelně raněný mocnář měl jen tolik sil, aby vykřikl: „Vezměte mě do paláce, ať zemřu tam.“ Na jeho přání tak krvácejícího cara odvezli do Zimního paláce, kde zemřel jeden den před dvacetiletým výročím osvobození nevolníků.
Alexandr II. reformy započal. Nikdo v nich ale nepokračoval
Během Alexandrovy vlády došlo díky jeho reformám k pozvednutí Ruska. Ačkoliv učinil řadu chybných kroků (prodal například Aljašku Spojeným státům), položil základy industrializace a kapitalismu. Sám byl však váhavý a nerozhodný, a tak své reformní snahy na konci života podkopal.
„Můžeme říci, že byl velkou historickou postavou, aniž by byl velkým mužem. To, co učinil, je důležitější, než kým byl,“ napsal Mosse. Naopak Morfill k jeho zhodnocení tak přísný není. Šlo podle něj o člověka „vlídné osobnosti, pokud ne přímo o muže velkého ducha“.
Je však jisté, že změny, které nastolil, vedly k rozkvětu země. A nešlo jen o přijaté zákony. Na začátku jeho vlády bylo v Rusku jen 965 kilometrů železničních kolejí, v době jeho smrti to bylo 22 a půl tisíce. Díky rychlejší přepravě zrychlila i ekonomika. Vzniklo bankovnictví a akciové společnosti.
A blahobyt mohl růst, pokud by jeho následovníci v reformách pokračovali. Rusku však po něm vládli už jen dva carové – Alexandr III. a Mikuláš II. Syn Alexandra však nastolil program antireforem, jeho vnuk zase vládl chaoticky, nedodržoval své sliby veřejnosti a vtáhl Rusko do dvou válek. Oba tak přispěli k zániku carství a úspěchu revolucionářů na začátku dvacátého století.
