Letní olympijské hry s pořadovým číslem XXXI jsou minulostí. Poprvé zavítaly na jihoamerický kontinent a soudě podle hodnocení přímých účastníků se brazilské Rio s premiérou popasovalo se ctí. Katastrofické předpovědi, že se sportovní svátek roku změní v nevídaný debakl, se nenaplnily, ovšem jásot není na místě. Rio totiž ukázalo, že otazníků a kontroverzí, které provází megalomanskou podobu olympiád posledních dekád, rozhodně neubývá.
„Přes všechny problémy se nám podařilo udělat dobrou olympiádu,“ podělil se během závěrečného ceremoniálu o své pocity obyvatel Ria Nivea Araujo. Jeho hodnocení souznělo s mnoha podobnými vyjádřeními „domorodců“, kteří také zdůrazňovali, že za celou dobu nenastal žádný vyloženě negativní moment, byť těch menších i větších přehmatů nebylo málo. „Dopadlo to lépe než se očekávalo,“ dodal Araujo.
Jeden z průzkumů veřejného mínění před startem olympiády zjistil, že pouze 16 procent Brazilců projevilo nadšení z konání Her na jejich území. 51 procent uvedlo, že je to nezajímá.
„Brazilci jsou rádi a jsou hrdí, že se podařilo Hry zorganizovat a že si nikdo nějak výrazně nestěžoval. Už to mnoha lidem stačí,“ přidal postřeh přímo z Ria David Koubek, zpravodaj Českého rozhlasu v Brazílii a Jižní Americe.
Na jedné straně úleva, že se nekonalo fiasko, na druhé straně zaznívaly i v průběhu Her kritické hlasy od mnohých Cariocas – tak se obyvatelům Ria přezdívá. „Nemohu si dovolit koupit olympijské vstupenky, jsou pro mě příliš drahé,“ postěžoval si pro Reuters stavební dělník Dennis Claudinho, který se podílel na budování olympijských sportovišť. Fotoreportéři zmiňované agentury takto zdokumentovali pestrou paletu názorů a postojů obyvatel Ria vůči olympijským hrám v jejich domovině.
Favely si moc nepomohly
Neziskové organizace zase opakovaně upozorňovaly na nucené vystěhování tisíců lidí, čištění ulic od bezdomovců a v podstatě nulový efekt olympiády na kvalitu života sociálně slabších vrstev, zejména lidí z nejchudších čtvrtí, kterým se říká favely. Přitom Rio patří v celosvětovém měřítku k městům s nejvyšší mírou majetkové a příjmové nerovnosti.
„Kdo si užívá Hry? Chudí ne. Je to jen pro turisty. Přitom naše nemocnice jsou děs,“ nebral si servítky Francisco Aragão, vlastník malého kiosku s občerstvením v chudinské čtvrti Santa Marta.
Deník New York Times poukázal ve svém komentáři na příklad favely Providência. Místní žádali město o napojení na kanalizaci (30 procent obyvatel Ria k ní nemá přístup), jenže místo toho se „dočkali“ nové lanovky za 22 milionů amerických dolarů, jež však primárně slouží turistům.
Na přetřes v médiích se dostal rovněž plán Carlose Carvalha, magnáta s nemovitostmi a jednoho z dvaceti nejbohatších lidí Brazílie, proměnit jím vlastněných šest a půl tisíců hektarů pozemků olympijské vesnice, olympijského parku a okolí v luxusní rezidenční komplex zvaný „Ilha Pura“ (Čistý ostrov).
Hlavně žádné protesty a politická prohlášení
Předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach je naopak přesvědčen, že Cariocas budou po Hrách mluvit o mnohem lepším Riu v porovnání s podobou města před začátkem olympiády. „Ukázali jsme, že je možné zorganizovat olympijské hry i v zemích, které nejsou na špičce pořadí podle hrubého domácího produktu,“ pochválil Bach mateřskou organizaci a dodal, že letošní Hry byly ve znamení velké solidarity.
Bachova slova o solidaritě a pochopení směrem k tomu, čím si momentálně Rio a Brazílie procházejí, pravděpodobně nenadchnula ty domácí fanoušky, kteří byli během Her vyvedeni z hlediště. Na stadionech totiž projevili svůj politický názor (většinou ve formě plakátu požadujícího rezignaci zastupujícího prezidenta Temera).
Je faktem, že Olympijská charta zakazuje prezentaci politických názorů v olympijských arénách, ovšem jak ve svém verdiktu usoudil federální soudce Joao Augusto Carneiro Araujo, chování pořadatelů vůči protestujícím bylo omezováním jejich svobody projevu a konáním v rozporu s brazilskou ústavou.
Navíc v zemi, kde je toto téma stále citlivou záležitostí – vzhledem ke dvěma dekádám represí na obyvatelstvu ze strany vojenské junty vládnoucí v Brazílii v letech 1964 až 1985. „Není možné, aby 'udržování klidu' na olympijských sportovištích bylo záminkou k nastolení cenzury,“ poznamenala Eloisa Machado de Almeidaová, univerzitní profesorka a expertka na lidská práva.
Lukrativní byznys pod kuratelou MOV
Snaha nedopustit, aby byl jakkoliv narušen bezproblémový chod Her, má svou logiku. Mezinárodní olympijský výbor si své „zlaté vejce“ pochopitelně chrání, olympiáda je pro MOV od Los Angeles 1984 výrazně ziskovým produktem a postupem času se stává více a více výnosným artiklem.
Drtivá většina příjmů pochází z prodeje televizních práv (v olympijském cyklu 2012 až 2016 za ně MOV inkasoval rekordní sumu čtyř miliard amerických dolarů) a ze smluv s olympijskými partnery, zpravidla velkými nadnárodními korporacemi. Jejich sponzoring dosáhnul ve zmiňovaném období hodnoty zhruba miliardy amerických dolarů.
Mezinárodní olympijský výbor si pro vlastní potřeby ponechává 10 procent z takto získaných finančních prostředků, zbytek vždy rozdělí mezi své členy, tedy 204 národních olympijských výborů. Britský deník Independent v této souvislosti odkázal na nedávnou studii, podle níž pouze 6 procent z peněz, které vygenerují olympijské hry, se dostane zpět do kapes sportovcům.
Přitom jsou to právě oni, kdo jsou prostřednictvím svých výkonů a emotivních příběhů alfou-omegou každých Her pod spojenými kruhy. Podle mnohých zachraňují čest jinak pohříchu zkomercionalizované mamutí akce, která je v prvé řadě lukrativním byznysem pro smetánku olympijských funkcionářů a stavební lobby v každém z pořadatelských měst.
Komentátorka Guardianu Marina Hydeová se ostře ohradila proti způsobu, jakým MOV přistupuje k novodobým Hrám a nazvala je „vykořisťovatelskou nechutnou šmelinou“, třeba proto, že v Riu byla často k vidění prázdná místa na tribunách, která se mohla snadno zaplnit místní mládeží. To v případě, že by organizační výbor (samozřejmě se souhlasem MOV) věnoval školákům či jiným skupinám obyvatelstva vstupenky zadarmo.
Kritizovaným jevem bývá i přístup k dobrovolníkům, na jejichž práci do značné míry závisí úspěch celého podniku. Tito lidé pracují zdarma a dostanou jen oblečení a stravu, ubytování si musí zajistit (rozuměj zaplatit) sami.
Pořadatelé v Riu připustili, že z řad přijatých dobrovolníků se jich do práce hlásilo denně kolem 70 procent. Zbytek nedorazil, možná i z toho důvodu, že s některými z nich nebylo zacházeno zrovna v rukavičkách a ještě v průběhu Her se proto rozhodli ukončit spolupráci s organizačním výborem.
Nepatřičně v tomto směru zapůsobil i výrok mluvčího Mezinárodního olympijského výboru Marka Adamse, který na dotaz novinářů, proč nemohou dobrovolníci dostávat mzdu či mít alespoň hrazené ubytování, odpověděl, že „všichni členové Výkonného výboru MOV jsou též neplacenými dobrovolníky“. Jaksi ale opomněl dodat, že tito činovníci měli k dispozici v Riu denní diety ve výši 900 amerických dolarů, tedy v přepočtu zhruba 21 600 korun.
Ekonomický přínos Her: mýtus nebo samozřejmost?
Olympijské hry proměnily tvář Ria de Janeiro výrazným způsobem. „Město získalo nový impuls k rozvoji, hlavně své dopravní infrastruktury, ale už jen to, že se po mnoha letech něco výrazného děje, lidé vnímají,“ všimnul si zpravodaj Českého rozhlasu David Koubek.
Náklady na LOH by se v případě Ria měly pohybovat okolo 12 miliard amerických dolarů, což je o něco méně než stály londýnské Hry před čtyřmi lety (a hlavně je to čtyřikrát menší suma než byl finální účet olympiády v Soči). Podle Koubka se oproti už úspornému rozpočtu ještě muselo škrtat. Je nabíledni, že to bylo zejména kvůli hluboké ekonomické krizi, do níž Brazílie v posledních letech upadla.
„Rozpočet Her v Riu je zhruba 0,5 procenta HDP země, a vzhledem k očekávanému propadu HDP v letošním roce o více než tři procenta si nelze představovat, že toto nějak s ekonomikou zahýbe. Spíše symbolicky,“ doplnil Koubek.
V této souvislosti je velmi zajímavé srovnání, které učinil sportovní sociolog a historik David Goldblatt, který dal dohromady rozpočty všech novodobých olympijských her a v kalkulaci mu vyšlo, že nárůst nákladů od Atén 1896 až po současnost dosáhnul neuvěřitelných 200 000 procent. Kromě toho výzkumníci z Oxfordu ve své studii odhalili, že žádná olympiáda od roku 1960 nedodržela původně plánovaný rozpočet a průměrná hodnota jeho překročení se pohybovala na 156 procentech.
Nejhůře dopadnul Montreal 1976 se 720 procenty (město se tehdy kvůli olympiádě ocitlo na pokraji bankrotu), s odstupem následovaný Barcelonou 1992 s 266 procenty. Mementem v tomto ohledu zůstávají i Atény 2004, které „pomohly“ dostat Řecko na ekonomické dno a přitom většina olympijských sportovišť tam dnes leží ladem.
„Pořádat olympijské hry je velkým ekonomickým hazardem pro každé město,“ zdůraznil profesor ekonomie na Smith College Andrew Zimbalist a za viníka označil Mezinárodní olympijský výbor. Ten je prý „neregulovaným monopolem, který drží obrovskou ekonomickou moc a způsobuje, že se kandidátská města, co se ucházejí o pořadatelství olympiády, předhánějí v rozmařilosti a okázalosti“.
Samotný MOV před dvěma lety přišel s reformním balíčkem nazvaným „Agenda 2020“, jehož cílem má být mj. zjednodušit a zlevnit kandidaturu na pořádání olympijských her.
Paralympiáda je za dveřmi. A peníze chybí
Teprve čas ukáže, jaké budou skutečné náklady a přínosy Her. Zda se městu i zemi vyplatilo být jejich hostitelem a zda peníze vynaložené na jejich pořádání nebudou chybět ve zdravotnictví, školství či sociální sféře. Podobnému přemítání se však zatím organizátoři nemohou oddávat, neboť je před nimi ještě úkol zorganizovat nadcházející paralympijské hry, jejichž soutěže se rozběhnou už za dva týdny a potrvají do 18. září.
Situace je kritická. A problémů hodně. „Za šestapadesát let historie paralympiád jsme nikdy nečelili tak vážným okolnostem,“ přiznal Philip Craven, prezident Mezinárodního paralympijského výboru (IPC).
Jak napsal expertní web Inside the Games zabývající se olympijskou a paralympijskou tematikou, padesát až šedesát států nebude schopno vyslat své reprezentanty na paralympiádu, pokud jim od organizátorů v Riu včas nedorazí již tak zpožděné finanční příspěvky na cestovní výdaje. Pomoci by měla půjčka od města ve výši 46 milionů amerických dolarů a chystané uzavření sponzorské smlouvy s některou ze státních firem (například petrolejářským Petrobrasem).
Obavy vzbuzuje i skutečnost, že v případě některých sportů není jasné, kde se vlastně bude nakonec při paralympiádě závodit. Nehledě na to, že se doposud prodalo pouze 12 procent z celkového objemu vstupenek.
