Porážka nacistického Německa v květnu 1945 postavila členy protihitlerovské koalice před nutnost nalézt shodu na uspořádání poměrů v poválečné Evropě. Nejvyšší představitelé USA, Británie a Ruska jednali o budoucnosti kontinentu už během války na konferencích v Teheránu a Jaltě. Potřetí se sešli 17. července 1945 v německé Postupimi.
Výsledek této konference sice byl prezentován jako úspěch, průběh jednání však odhalil hluboké rozpory mezi spojenci.
Za jednací stůl v postupimském zámku Cecilienhof zasedl americký prezident Harry Truman, jenž v úřadu krátce předtím nahradil zesnulého Franklina Delano Roosevelta, a britský premiér Winston Churchill, kterého však po prohraných volbách na konferenci vystřídal labourista Clement Attlee.
Jediným státníkem se zkušenostmi z předchozích jednání takzvané velké trojky tak v Postupimi nakonec zůstal sovětský vůdce Josif Stalin. Ten navíc těžil z přítomnosti Rudé armády ve střední a východní Evropě, o jejíž ovládnutí mu šlo.
Program čtyř D
Klíčovým tématem konference v Postupimi byl osud poraženého a okupovaného Německa. Spojenci se shodli na tom, že vůči Berlínu budou uplatňovat principy označované jako čtyři „D“, tedy demilitarizaci, denacifikaci, dekartelizaci průmyslu a demokratizaci politického systému.
V souvislosti s posledně jmenovaným bodem Spojenci rozhodli, že na místní a regionální úrovni budou v Německu ustaveny volené samosprávné orgány, ale právo rozhodovat o záležitostech celostátního významu připadne nově zřízené Spojenecké kontrolní radě pro Německo.
Další evropskou zemí, o jejímž osudu se v Postupimi jednalo, bylo Polsko. Stalin si již dříve vymohl na Američanech a Britech souhlas s tím, že si Sovětský svaz ponechá východní část polského území, kterou anektoval v září 1939.
Polsko se za to dočkalo teritoriálního odškodnění na účet Německa, zejména posunutí polsko-německé hranice na linii řek Odra a Nisa.
Postupimská konference toto řešení de facto potvrdila, byť s podmínkou, že definitivní podobu získá až na základě pozdější mírové smlouvy mezi Berlínem a Varšavou.
USA mají atomovou zbraň, informoval Truman Stalina
S územními změnami ve střední Evropě nevyhnutelně souvisela otázka vysídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.
K němu v té době už živelně docházelo, přičemž nezřídka mělo velmi brutální charakter. Velmoci vyjádřily s odsunem souhlas, zdůraznily ale, že musí být prováděn „spořádaně a lidsky.“
Postupimská konference se netýkala pouze evropských záležitostí. Zástupci USA, Británie a Číny vydali v jejím průběhu prohlášení, v němž stanovili podmínky japonské kapitulace.
Země vycházejícího slunce dostala na výběr mezi složením zbraní a totálním zničením. Spojené státy už disponovaly atomovou bombou, o čemž americký prezident Truman na postupimské konferenci informoval Stalina.
Právě 16. července 1945 se ve Spojených státech uskutečnil první úspěšný jaderný pokus – tento úspěch měl být trumfem pro jednání s Rusy. Nicméně Stalin nejevil známky jakéhokoli překvapení, neboť o celém projektu dávno věděl od svých špionů.
Podpis závěrečných dokumentů postupimské konference na počátku srpna 1945 byl prezentován jako velký diplomatický úspěch, přestože řada sporných otázek zůstala nedořešena.
Během jednání se navíc stále zřetelněji projevovala názorová propast mezi Sovětským svazem na jedné straně, a Spojenými státy a Británií na straně druhé.
Prezident Truman například opakovaně kritizoval Stalina za jeho politiku ve východní Evropě a na Balkáně. Západní spojenci rovněž odmítli některé požadavky Moskvy, mimo jiné územní nároky vůči Turecku nebo převzetí kontroly nad částí italských kolonií v severní Africe.
Netrvalo dlouho, a z někdejšího válečného spojenectví mezi komunistickým Ruskem a západními demokraciemi zůstaly jen trosky. Na nich posléze vyrostl nový konflikt, známý jako studená válka.
