Před 30 lety komunistický režim brutálně potlačil studentské protesty na náměstí Brány nebeského klidu (Tchien-an-men) v Pekingu. Každoročně si události osudné noci připomínají aktivisté po celém světě. V Číně jsou ale dodnes tabu. Nepíše se o nich v učebnicích a údaje o počtu obětí se rozcházejí. Zatímco komunistická strana uvádí, že o život přišlo asi 900 lidí, podle některých zdrojů našlo na náměstí smrt minimálně deset tisíc protestujících. „Celou řadu let se událost připomínala jako veliké selhání. Roky ji ale postupně odnesly a teď už je pro Čínu jen vzpomínkou,“ uvedl sinolog Vít Vojta.
Dramatickým událostem na nejrozlehlejším prostranství světa předcházela snaha tehdejšího nejmocnějšího muže Číny Teng Siao-pchinga hospodářsky pozdvihnout zemi zdevastovanou téměř třemi desítkami let ekonomických a sociálních experimentů diktátora Mao Ce-tunga.
Rychlý hospodářský rozvoj ale doprovázela celá řada nežádoucích efektů, například hyperinflace. Kritikou nešetřili ani intelektuálové, které trápila především nesvoboda v politické a umělecké oblasti.
„Byl to paralelně konflikt čínského vedení. Takzvaná druhá generace kolektivní čínské vlády, v jejímž čele stál vůdce Teng Siao-pching, spustila v roce 1979 ekonomickou reformu a otevření se světu. Mezi reformátory byla pochopitelně celá řada otázek o tom, jaké tempo reforem uplatnit, jak moc reformovat, kde je hranice a podobně. Tehdejší generální tajemník Čao C'-Jang patřil ke stoupencům rychlejších reforem a proti němu stálo konzervativnější křídlo, které je spojeno s předsedou vlády Li Pchengem,“ popsal někdejší politickou situaci Vojta.
Disident: Náměstí Nebeského klidu se stalo Hyde parkem Číny
První studenti se na náměstí Tchien-an-men začali shromažďovat dva dny po smrti vůdčí osobnosti liberalizace a demokratizace čínské politiky, bývalého předsedy ÚV KS Číny Chu Jao-panga, který zemřel 15. dubna 1989.
„Lidé zažívali pocit svobody. Na víc než padesát dnů se náměstí Nebeského klidu stalo jakýmsi Hyde parkem Číny,“ popsal v rozhovoru pro ČT účastník protestů Pao Pchu, jehož otec byl pravou rukou tehdejšího generálního tajemníka a patřil k umírněnému křídlu podporujícímu reformy.
Pietní akce za oblíbeného pro-reformního politika ale velmi rychle přerostla v manifestaci za prohloubení demokratických změn, za svobodu projevu, tisku a potírání korupce. Protože se nejprve jednalo o spontánní protestní hnutí, požadavky byly pro veřejnost méně čitelné.
Díky dočasně nestranně informujícím médiím byly ale zprávy o aktuálním dění dostupné po celé Číně a shromáždění se rozšířila i do dalších měst, kde se ke studentům připojili i pracující. Program tak dostal mnohem jasnější obrys a demonstranti díky opojné atmosféře na náměstí skutečně věřili, že jejich přání bude vyslyšeno, popsala pro ČT Kateřina Procházková z projektu Sinopsis, který se věnuje dění v Číně.
Manifestace vyvrcholily během čtyřdenní návštěvy generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova v polovině května. Ještě před jeho příjezdem zahájila část studentů ve snaze akcentovat své požadavky protestní hladovku a snažila se navázat dialog s vedením státu. 17. května se pak na náměstí sešly více než dva miliony Číňanů. Pokus o dialog s konzervativním premiérem Li Pchengem ale skončil 18. května neúspěchem.
Události nabraly rychlý spád
Komunistické vedení sledovalo od počátku protestní dění s nelibostí a vybraní činitelé už osmý den demonstrací konstatovali, že nepokoje ohrožují vedoucí úlohu komunistické strany. Umírněné křídlo doporučovalo zahájit se studenty dialog, na tajné domácí poradě u nejvyššího vůdce Číny Teng Siao-pchinga bylo ale nakonec rozhodnuto jinak. Nad reformním křídlem převážily hlasy staré gardy soudruhů, kteří ve jménu slavného citátu Mao Ce-tunga o tom, že politická moc vychází z hlavně pušky, rozhodli o rázné protiakci.
„Tengovi se nikdy nezamlouvaly spontánní lidové protesty. Poslal by na ně armádu daleko dřív, hned na začátku,“ dodal k tomu Pao Pchu.
Události poté skutečně nabraly rychlý spád. Teng, aniž by umožnil výboru politbyra (nejsilnějšímu orgánu v zemi) hlasovat, vyhlásil 20. května v některých částech Pekingu výjimečný stav s tím, že dochází k společenským nepokojům a rabování. Druhého června dostala armáda příkaz vyčistit náměstí za jakoukoliv cenu a v noci ze 3. na 4. června pak začaly tanky a vojáci se zbraněmi brutálně rozhánět demonstranty.
„Povolání armády bylo bolestné. Na obou stranách stáli především mladí lidé a vojáci byli stejně zmatení jako účastníci demonstrací,“ upozorňuje sinolog Vojta.
Podle tehdejšího britského velvyslance v Pekingu Alana Donalda dostali studenti původně hodinu na vyklizení náměstí. Armáda na ně ale zaútočila už po pěti minutách. „Studenti se chytili za ruce, ale byli sraženi tanky. Ty pak přejížděly znovu a znovu těla, rozmačkávaly je na paštiku a zbytky shrnul buldozer. Pozůstatky pak byly spáleny a hadicí spláchnuty do stoky,“ vylíčil Donald v telegramu, který odeslal druhý den po událostech do Británie. I ti studenti, kteří vojáky prosili o život, byli podle něho nelítostně zavražděni.
Tisíce lidí byly zatčeny
„Nikdo z nás si nemyslel, že to takhle dopadne. Bylo pro nás nepředstavitelné, že by začali střílet do lidí,“ svěřil se agentuře AFP čínský disident Wang Tan, který se protestů v čínské metropoli účastnil a dnes žije ve Spojených státech. Tam byl v roce 1998 vyhoštěn a návrat do rodné země, kde žijí jeho rodiče, mu už nebyl umožněn.
Přeživší disidenti následně požádali o azyl nebo bezprostředně po krvavých událostech utekli do zahraničí, aby se vyhnuli tvrdým represím, které postihly ty, kteří zůstali. Tisíce lidí byly zatčeny a kolem třech desítek jich je stále ve vězení. Otec Pao Pchu se stal nejvýše postaveným funkcionářem, potrestaným za odpor proti vojenskému zásahu. Za mřížemi strávil sedm let a dodnes je v domácím vězení v Pekingu pod dohledem strážců, kteří sledují každý jeho krok i komunikaci.
V zahraničí se krvavý incident neobešel bez odezvy. Evropské hospodářské společenství reagovalo zmražením diplomatických vztahů (obnoveny byly v roce 1992) a zavedením zbrojního embarga. USA krátkodobě uvalily sankce na mezivládní obchod. Oficiálním stanoviskem čínského vedení ale dodnes zůstalo prohlášení, že armádní intervence byla pro stabilizaci režimu nutná.
Tehdejší premiér Li Pcheng si pro svou bezvýhradnou podporu zásahu vysloužil přezdívku „řezník z Tchien-an-men“ a současný čínský ministr obrany pak v neděli na bezpečnostním fóru v Singapuru prohlásil, že násilné potlačení nepokojů bylo správným rozhodnutím. „Díky tomu se Čína těší stabilitě, a když ji navštívíte, dokážete pochopit tu část její historie,“ komentoval ministr.
Oficiální zdroje o masakru mlčí
Čínští vládní činitelé se jinak k událostem vyjadřují jen výjimečně a ohledně tématu v zemi stále panuje cenzura. Bezprostředně po událostech byly například dvě verze počtu obětí. Čínská vláda uváděla dvě stovky, zahraniční zdroje hovořily až o dvou tisících. Velká Británie přišla po odtajnění zpráv před dvěma lety s počtem deseti tisíc obětí.
„Je to černý den čínských moderních ději a také velice ostudná záležitost. Nástupci tehdejší vlády se snaží z události poučit a zamlčet ji, nebo ji alespoň nemedializovat,“ vysvětlil Vojta.
Částečně proto nemá mladá generace o citlivých otázkách událostí 4. června příliš mnoho informací, přestože v povědomí se Pekingský masakr zejména díky generaci jejich rodičů stále drží. „Číňané žijí velice intenzivním životem, co se týče studia, pracovní kariéry, zakládání rodiny a splácení hypotéky. Takže si myslím, že mladá generace o tom ví relativně málo. Nicméně, je to stále v povědomí,“ řekl sinolog.
Číňanka: Svým dětem o masakru řeknu, pouze pokud budou vyrůstat v Číně
To ČT potvrdila i 28letá datová analytička z Číny, která dnes žije v Londýně, ale kvůli bezpečí své rodiny si nepřála být jmenována. „O incidentu na Tchien-an-men vím a myslím, že o něm ví i většina mých přátel. Dozvěděla jsem se to od rodičů a také učitelů, kteří nám o tom v dějepise vyprávějí, přestože v oficiálních učebnicích to není,“ uvedla analytička.
Podle ní čínskou vládu netrápí, pokud se v určitých kruzích o událostech ví, dokud je režim stabilní a veřejnost s citlivými informacemi nijak nenakládá. „Na světě je 1,3 miliardy Číňanů a těch, kteří mají přístup k těmto informacím, přece jen v celkovém měřítku není tolik. Myslím, že se na to postupem času zapomene,“ uvedla žena.
Ona sama prý svým dětem o událostech na Tchien-an-men řekne pouze v případě, že budou vyrůstat v Číně a porozumí celému kontextu země.
V noci z 3. na 4. června 1989 poslala čínská armáda tanky proti demonstrantům, kteří několik týdnů v centru Pekingu požadovali při protestních akcích demokratické reformy.
Na konci června 1989 čínská vláda uvedla, že při zásahu přišlo o život 200 civilistů a několik desítek příslušníků bezpečnostních sil. Odhaduje se, že ve skutečnosti na náměstí zemřelo až tisíc lidí.
O demonstracích z roku 1989 se doposud nepíše v žádných čínských učebnicích a toto téma je v Číně nadále tabuizováno. Každoročně si ale výročí událostí připomínají aktivisté po celém světě, včetně Hongkongu a Tchaj-wanu.
„Pokud mé děti vyrostou v demokratickém světě, budou si přirozeně myslet, že diktátorský režim je ostudná a hrozivá věc. Neplatí to ale vždycky. Samozřejmě uznávám, že se pod diktátory dějí příšerné věci, jako je takto, ale dějí se i dobré věci. Moje sestřenice je o osm let starší než já a když se narodila, naši rodiče stále neměli, co jíst. Ale nyní mají domy, auta a mohli zaplatit mé školné v Londýně. Netvrdím, že se to stalo kvůli diktátu v Číně, ale žádná z demokratických zemí nezaznamenala tak rychlé ekonomické zlepšení během necelých 40 let, jako měla Čína,“ popsala žena.
Odkazuje tak i na nástup nového generálního tajemníka Ťiang Ce-mina, který do úřadu nastoupil v roce 1989 po odvolání Čao C'-Janga. Jmenování Ťiang Ce-mina bylo podle sinologa Vojty kompromisem mezi reformním a konzervativním křídlem. S jeho nástupem se Čína po ekonomické stránce dramaticky změnila a od 90. let až do počátku 21. století neobyčejně ekonomicky vyrostla, popsal odborník.
Procházková: Svobodu nahradilo materiální blaho
Podle Kateřiny Procházkové jsou ale současné restrikce ohledně svobody slova v Číně ještě tvrdší než v minulosti a disent již zcela vymizel. „Materiální blaho začalo být mnohem důležitější než lidská práva. Otázka lidských práv je dnes v Číně naprosté tabu a místo svobody soudruzi hovoří o tom, jak se čínský lid dostal na vyšší ekonomickou úroveň,“ uvedla Procházková.
Obavy z dalšího povstání podle ní kolem výročí rostou a v ulicích jsou časté kontroly. „Třicet let od události je významné jubileum. Zablokovali proto Twitter všem čínským aktivistům, kteří by se mohli k tématu vyjadřovat, a hnutí Tchien-an-menské matky, které tvoří matky studentů, již během masakru zemřeli, jsou odvedeny nebo drženy v domácím vězení mimo hlavní město,“ sdělila odbornice.
S letošním jubileem se pojí i nedávná událost v Česku, kdy Čínská společnost, která u nás působí, chtěla při příležitosti výstavy tradiční čínské keramiky v Praze předat dar Národnímu muzeu, jehož hodnotu vyčíslila na více než pět milionů korun. Na akci, která se konala přesně v předvečer 30. výročí masakru, pořadatelé podle svých slov pozvali zástupce prezidentského úřadu, ministerstva kultury a Národního muzea. Muzeum ale předem avizovalo, že dar nepřijme a akce se nezúčastní.
Podle Procházkové je původ daru nejistý. „Zajímavé je i to, že se takto významný dar – údajná konvička z dílny jedné z nejvýznamnějších čínských keramických školy – má věnovat českému muzeu právě v době výročí 30 let od masakru na Náměstí Nebeského klidu,“ uvedla odbornice s tím, že akci zřejmě podle zjištění Sinopsis organizuje agentura placená čínským ministerstvem propagandy.
