Po šesti měsících od ruského napadení Ukrajiny se vynořují nové důkazy o systematické likvidaci civilního obyvatelstva, kterého se dopouští okupační armáda. Obyvatelé severoukrajinských obcí Ivanivka, Jahidne a Zolotinka mluví o zlostném teroru, kdy je ruští okupanti týdny věznili ve sklepě i s nebožtíky nebo nutili stát nahé na mrazu – dokud oblast nedostala zpátky pod kontrolu ukrajinská armáda. V regionu pro Reportéry ČT natáčeli Stanislav Krupař a Jan Gebert.
Na silnici M01, hlavním dopravním tahu z Ruska na ukrajinskou metropoli, se začátkem března po těžkých bojích zastavil postup ruské 55. motorizované brigády. Pro obyvatele obce Jahidne, 140 kilometrů od Kyjeva a sedmdesát kilometrů od ruských hranic, začalo čtyřtýdenní drama a stejně dlouhý zápas o přežití.
Rusé jednotky do vesnice vstoupily 3. března a následující den si zřídily základnu v místní škole. Obyvatele vsi drželi v malém sklepě. „Zvenku na dveře naházeli železný šrot, abychom nemohli ven,“ popisuje správce školy Ivan Polhuj. Do sklepa pod budovou Rusové postupně nahnali 347 lidí, včetně 78 dětí. Deset lidí měsíční věznění nepřežilo. Ivan Polhuj se spolu s dalšími ocitl ve stísněných podmínkách improvizovaného vězení.
Několik dní museli zajatci žít i vedle těch, kteří zde zemřeli. „Celé dny jsme tady žili s nebožtíky, než nám je dovolili vynést nahoru ke kotelně. Až když se tam nahromadilo čtyři nebo pět těl, dovolili nám je pohřbít. Vykopali jsme jámu a položili jsme je do hromadného hrobu,“ říká Polhuj.
Jména zabitých během okupace Jahidného si psali na zeď. Seznam stále narůstal. „Griščenka Ljonika zastřelili, Radčenka roztrhala bomba, Víťu Ševčenka zastřelili, jeho bratr je nezvěstný. Neměli jsme žádné informace. Dali nám jen svoje noviny a řekli: ,To si přečtěte, budete naši, my vám tady všechno postavíme. Budete naše Rus,‘“ vzpomíná Polhuj. Rusy z obce vyhnala až na konci března ukrajinská armáda.
V pasti
Vesnice Zolotinka nedaleko řeky Desny byla před válkou vyhledávanou oblastí, kam lidé jezdili na chatu. Dnes na polích roste tráva, protože nikdo nezasel, do lesů k řece není radno chodit, protože miny můžou být všude. Mnoho lidí tam uteklo z nedalekého města Černihiv. Doufali, že budou více v bezpečí, ocitli se ale v pasti, bez internetu a bez informací, kudy postupuje fronta.
Olha Tereščenková se ve vesnici ukrývala se svým synem Pašou. „Myslela jsem si, že to mohou být naši vojáci, ale pak jsem spatřila rudou vlajku. Přišli na dvůr a Pašovi řekli: ,Dej nám svůj telefon.‘ Paša a Jura vyšli a odvedli je ti dva s kalašnikovy. Vyběhli jsme na ulici a šli za nimi. Ten s kalašnikovem se otočil a řekl, že dál jít nesmíme,“ vypráví. Přes dva týdny netušila, co se s jejím synem stalo. O jeho osudu se dozvěděla až poté, co ruská armáda začala ustupovat: Krátce po zadržení invazivní vojska jejího syna zastřelila.
Svlečeni na mraze
Ruská armáda dorazila 3. března i do sousední vesnice Ivanivka. Obecní úřad měl na rozdíl od okolních domů štěstí. Zůstala mu střecha a neshořel. Starostka Olena Švidková jej musela na začátku března nedobrovolně opustit.
„Okupanti lidi nutili se svléknout, přestože mrzlo. Nutili je lehnout si na zem. Dělali domovní prohlídky, až potom dovolili lidem se při ostřelování ukrýt ve sklepích. Deset lidí v tom sklepě zemřelo, sedm jich bylo zabito a jeden zůstává nezvěstný. Brali si krávy, brali si prasata, celá hospodářství. Když se jim nějaký dům líbil, lidi vyhnali a udělali si tam štáb,“ říká Švidková.
Za místní základnu si ruští vojáci v Ivanivce zvolili dům Iriny a Michaila Ribenokových. I tři měsíce po jejich odchodu jsou jejich stopy po celém domě. V obývacím pokoji si jednotky zřídily lazaret.
Dne 30. března začala ruská armáda z Černihivské oblasti ustupovat. Vesnice s malebnými názvy Jahidne, Ivanivka a Zolotinka se zařadily mezi další symboly hrůz ruské agrese.
Z nejchudších oblastí
Kdo byli vojáci, kteří zde zabíjeli a týrali civilní obyvatelstvo, se od prvních dní po stažení vojsk snaží zmapovat ukrajinská prokuratura. Kupodivu po sobě vojáci zanechali dobře čitelné stopy.
„Na území obce Jahidne jsme našli zachovalé vojenské záznamy, psychologicko-výchovné zprávy o mužstvu. Velitel vedl dotazníky o každém ze svých vojáků. A tyto záznamy byly pro nás výhrou v loterii. Součástí byla barevná fotografie každého vojáka, celý životopis. Ke které jednotce patří, jakou má hodnost,“ uvádí prokurátor Černihivské oblasti Serhij Krupko.
Všichni identifikovaní vojáci pocházejí z Tuvinské republiky u rusko-mongolských hranic. Podle nedávného výzkumu serveru The Moscow Times vede právě Tuva se 146 padlými vojáky na sto tisíc potenciálních branců statistiku padlých v rámci Ruské federace. Následují další regiony z ruské periferie Burjatsko a Dagestán.
Ze statistik vyplývá, že Putinův režim posílá na Ukrajinu vojáky z těch nejchudších oblastí. Naopak z bohaté Moskvy je minimum ztrát. „Tuvinci se starali o logistiku. Byli ti nejobyčejnější řadoví vojáci. Všechny rozkazy vydávalo vyšší velení, což byli etničtí Rusové,“ vysvětluje Krupko.
Vytvořit nátlak
Vedení ruského státu zločiny v Jahidném a okolních vesnicích popírá. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tvrdí, že OSN při zveřejňování statistik o obětech „podléhá tlaku Západu“. OSN udává ke konci července více než 5300 zabitých civilistů. Reálná čísla ale budou zřejmě daleko vyšší.
„Pokud mluvíme o válečných zločinech, máme jich evidováno šestadvacet tisíc. Obviněných je 135. Z toho patnáct osob je zde, dalších 120 není na Ukrajině a budou souzeny v nepřítomnosti,“ vyčísluje dosavadní trestní bilanci ukrajinský žalobce pro válečné zločiny Jurij Bilousov.
Zatím stáli před ukrajinskými soudy řadoví vojáci – například tankista Michail Kulikov, který střílel na obytný dům na předměstí Černihivu. Soud jeho argumenty neuznal a Kulikov dostal deset let vězení.
Válečné zločiny na Ukrajině mapují i Češi. Kriminolog Petr Pojman byl do ruské invaze mezinárodním pozorovatelem OBSE na Donbase. Po evakuaci odjel na Ukrajinu znovu spolu s česko-ukrajinským týmem, který zkoumá příčiny násilí ruských okupantů.
„Ukrajinská společnost je v ruské propagandě často popisována jako méněcenný národ, který není schopen organizovaného odporu. A tento národ je (Rusy) ponížil tím, že jejich blitzkrieg zastavil. Když vojáci kolem pátého dne invaze začali chápat, že byli veliteli, kteří jim říkali, že je budou Ukrajinci vítat, podvedeni, tak se začali mstít,“ vysvětluje kriminolog Petr Pojman.
Podle něj je ale msta na civilním obyvatelstvu zároveň součástí širší ruské taktiky. „Likvidace velkého množství civilního obyvatelstva má vytvořit nátlak na vládu Ukrajiny, protože společnost potom bude požadovat mír za každou cenu, aby násilí přestalo,“ dodává
Pro režim Vladimira Putina je čím dál tím náročnější najít zájemce o službu na Ukrajině, přestože nabízí na ruské poměry velmi vysoký plat. „Je to v řádech stovek tisíc rublů. Pro někoho z irkutské vesnice je to až nepředstavitelná částka. Jiní jsou zverbováni s tím, že budou sloužit v týlu, přijedou na místo a původní dohoda neplatí. Jsou vysíláni na první linii bez přípravy,“ říká Pojman.
Mobilizaci Putin z politických důvodů nechce, a tak režim začal verbovat i vězně pro takzvané Wagnerovy polovojenské jednotky. „Mnozí jsou motivováni tím, že na svobodě je nikdo nepotřebuje, že nebudou mít práci ani normální život a nejspíš budou i pod dohledem. Jednodušší pro ně je stát se vojáky štěstěny a zabíjet na rozkaz,“ říká ředitelka nevládní organizace Rusko za mřížemi Olga Romanovová.
Pokud přežijí půlrok, mají plnou svobodu. Jenže to se rozhodně nepovede každému. „Armáda je v podstatě docela neefektivní. Má velké počty, ale lidí, kteří nějak solidně bojují, zas tolik není, jsou tam velké ztráty,“ podotýká Pojman.
Moskva naposledy v březnu informovala, že o život přišlo 1351 ruských vojáků. Od té doby existují jen odhady. Nejvyšší číslo, až osmdesát tisíc padlých, udávají Američané. Ukrajina mluví o skoro padesáti tisících. Ruští nezávislí novináři odhadují počet na něco přes deset tisíc.
