Říkalo se jí světová válka, až mnohem později obdržela pořadové číslo „první“, protože tenkrát nikdo nevěřil, že člověk dokáže stejnou hrůzu připravit hned dvakrát. Skončila kapitulací Německa 11. listopadu 1918 a vyžádala si přes osmnáct milionů životů. Výsledkem války byl mimo jiné rozpad několika monarchií a vznik nových států včetně Československa. Svět si oběti konfliktu dodnes připomíná symbolem rudých vlčích máků, které kvetly na hrobech a bojištích krvavých flanderských polí.
První světová válka vypukla 28. července 1914, kdy Rakousko-Uhersko, podporované Německem, vyhlásilo válku Srbsku. Na jeho obranu se postavilo Rusko společně s Velkou Británií a Francií, tedy státy Dohody. Postupně se na souši vytvořilo pět front – západní, východní, italská, balkánská a blízkovýchodní. Bojovalo se také na území německých kolonií v Africe a v Oceánii.
Do bojů se postupně zapojilo celkem 38 států, válčilo se i na všech světových mořích. Německý plán počítal s rychlým zničením Francie, po němž měly být všechny síly soustředěny proti Rusku. Ve skutečnosti však vznikla vleklá zákopová válka, do níž v dubnu 1917 vstoupily i Spojené státy.
Do bojů na východní frontě zásadním způsobem zasáhla bolševická revoluce, která v Rusku zvítězila v listopadu 1917. Již o měsíc později Němci uzavřeli se sovětskou vládou příměří a uvolnili si tak síly pro boj na západě. Konec války na východní frontě potvrdil 3. března 1918 brestlitevský mír.
Více než vojenská strategie ale nakonec rozhodovala materiální převaha Dohody. V zákopové válce to byly časově omezené a postupně vyčerpávané záložní zdroje. Přelom nastal v srpnu 1918. Zatímco ještě v květnu německá armáda téměř ohrožovala Paříž, v polovině září bylo díky rostoucí převaze způsobené neustálým přísunem čerstvých amerických posil zřejmé, že Německo stojí před totální porážkou.
Jednání o příměří začala na začátku listopadu 1918 v salonním železničním vagoně v lese na stanici Rethondes u francouzského Compiégne. Sešly se zde delegace vedené německým státním tajemníkem Matthiasem Erzbergerem a francouzským vrchním velitelem maršálem Ferdinandem Fochem.
11. listopadu v 11:00 zavládlo příměří
Po třech dnech jednání Německu nezbylo nic jiného než se tvrdým podmínkám podřídit a předloženou smlouvu 11. listopadu v 5:05 ráno podepsat. Od 11:00 pařížského času zavládlo na frontách příměří.
Výsledky války pak byly zakotveny v takzvaném versailleském mírovém systému, který byl v letech 1919 až 1921 nadiktován poraženým zemím. Nejdůležitější byla mírová smlouva s Německem podepsaná 28. června 1919 ve Versailles. O meziválečném uspořádání politických poměrů v Evropě se proto hovoří jako o versailleském systému.
Poslední reparaci zaplatilo Německo v roce 2010
Německo přišlo o velkou část území, ztratilo všechny kolonie, dočasně mu bylo obsazeno Porýní, země dostala i přísná vojenská omezení a musela uhradit velmi vysoké reparace. Jejich splácení ovšem bylo jedním z důvodů těžkých hospodářských problémů meziválečného Německa. Neutěšená ekonomická situace později přispěla k vzestupu Adolfa Hitlera a jeho nacistické strany. Poslední splátku válečného dluhu zaplatilo Německo až v říjnu 2010.
První světová válka také dramatickým způsobem změnila politické uspořádání Evropy. Rozpadly se staré monarchie (Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, Ruská říše a Německo) a vznikla naopak celá řada nových států (Československo, Maďarsko, Polsko, Rakousko či pozdější Jugoslávie).
Krvavé vlčí máky z Flander
Kromě zásadních ztrát na životech přinesl válečný konflikt i hluboký morální otřes a ekonomické zruinování mnoha zemí. Zahynulo téměř 8,5 milionu civilistů a deset milionů vojáků. Symbolem první větové války se stalo například belgické městečko Ypry (Ypres) ve Flandrech, kde Němci poprvé nasadili bojový plyn nazvaný yperit.
Yperský oblouk byl posledním kouskem Belgie, který se Němcům nepodařilo obsadit. Spojenci se ho za každou cenu snažili udržet, aby se Němci nemohli dostat ke strategickým přístavům Calais a Dunkerque. O život zde proto přišly desetitisíce vojáků.
Tisíce nezvěstných padlých připomíná ve městě památník na Menenské bráně. Na stěnách monumentální stavby jsou jména 54 896 vojáků bez hrobů. Od roku 1928 se zde každý večer v osm hodin zastaví provoz a šest místních hasičů ve slavnostních uniformách zatroubí večerku. Tradice se dodržuje denně s výjimkou čtyř let druhé světové války.
Mák zvítězil nad chrpou a růží
Dnes na bývalých bojištích roste tráva a pasou se koně a ovce. V letech 1914 až 1918 ale na polích kvetly jen lány rudých vlčích máků, které se nakonec staly symbolickou připomínkou milionů padlých ve světových válkách.
„Z jedné makovice vlčího máku může vypadnout až dvacet tisíc semínek, která však nevyklíčí hned. Potřebují, aby se s nimi půda doslova převrátila a přeryla – přesně jako na válečných polích, a také hrobech. Tohoto úkazu si povšimli například již pamětníci napoleonských válek,“ vysvětluje válečnou úrodu máků Milena Kolaříková z Československé obce legionářské.
Nejslavnější báseň první světové války
Při snaze najít symbol na památku válečných událostí se uvažovalo i o květu rudé růže nebo modré chrpy, která také kvetla na bojištích. Vlčí mák se ale nakonec stal symbolem hlavně díky básni „In Flanders Fields“ (Na flanderských polích), kterou napsal v yperských zákopech kanadský vojenský lékař John McCrae. I když byl chirurg, na útrapy raněných vojáků si nemohl zvyknout. Svoji bolest proto mírnil psaním básní.
Slavný text složil v květnu 1915, když se účastnil jedné z bitev. Lékaře tehdy citelně zasáhla především smrt jeho přítele poručíka Alexise Helmera. Očitý svědek seržant Cyril Allison popsal, že toho rána, kdy vál jemný východní vítr, se vlčí máky mezi hroby jakoby vlnily.
- Na flanderských polích (John McCrae)
Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanony jen svoji píseň řvou.My už však nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.
John McCrae vypsal svůj žal do básně, kterou ale poté zahodil. Kolemjdoucí důstojník ovšem list zvedl a poslal do Anglie. Časopis Punch báseň 8. prosince 1915 publikoval a ihned se stala symbolem krvavé války stejně jako později rudé vlčí máky.
V Americe se báseň dostala do rukou členky asociace Mladí křesťané Moiny Michaelové a inspirovala ji k myšlence učinit z vlčího máku poetický symbol obětí celosvětového konfliktu. V roce 1920 tak přijali vlčí mák jako symbol vzpomínky na válečné útrapy i američtí veteráni. Její francouzská následovnice Anne Guerinová rozšířila květinu i mezi kanadské a britské legionáře. Vlčí mák využila i jako symbol pro získávání peněz pro sirotky po padlých vojácích.
Ve stejném roce máky inspirovaly i bývalého velitele britských expedičních sil Douglase Haiga, který tehdy předsedal Nadaci veteránů, později Královské legii. I Haig si zvolil vlčí mák za symbol a prostředek pro sbírku na pomoc válečným veteránům a invalidům. Po válce navíc na jihu Anglie založil továrnu, kde pracovali jenom váleční veteráni a vyráběli v ní památeční vlčí máky. V Británii je ostatně dodnes vyrábí veteráni ze všech možných konfliktů 20. století.
Autor slavné básně zemřel před koncem války
Hned po konci první světové války se 11. listopad stal v řadě zemí významným dnem. John McCrae se ale tradice s vlčími máky bohužel nedožil. Z fronty byl sice odvelen už v červnu 1915, trpěl ale astmatem a v prosinci 1917 dostal zápal plic, kterému v lednu 1918 podlehl.
Ve Velké Británii se slaví konec války už od roku 1919. Každého 11. dne 11. měsíce v roce přesně v 11 hodin se zastaví na dvě minuty život. 11. listopad se ale v zemi nepřipomíná jako Den veteránů, ale jako Den příměří. Vždy nejbližší neděle k 11. listopadu je pak Dnem vzpomínek (Remebrance Sunday), kdy v centru Londýna na třídě Whitehall probíhá i nejdůležitější vzpomínkový akt u náhrobku neznámého vojína.
Připomínka padlých vojáků ale ve Spojeném království začíná už koncem října nebo na začátku listopadu, kdy poblíž Westminsterského opatství vyroste pole vzpomínek z malých dřevěných křížků, na kterých jsou vlčí máky. Malé políčko zde připomíná i padlé české vojáky, kteří ve druhé světové válce bojovali na straně Spojenců.
Jako Den veteránů se 11. listopad slaví v ostatních demokratických zemích Evropy, v USA nebo v Kanadě. Lidé si jako vzpomínku na padlé vojáky dávají do klopy květ vlčího máku. V Česku se 11. listopad připomíná jako významný den teprve od roku 2001.
„Paměť války byla v našem případě jednoznačně překryta vznikem republiky. Samostatný stát byl prostě silnější než konec války – radost převážila nad vzpomínkou na neštěstí. Navíc jsme tu měli 2. červenec jako významný den bitvy u Zborova. Také je třeba zmínit, že pro vojáky a obyvatelstvo Rakousko-Uherska neskončila válka 11. listopadu, ale 4. listopadu. Tehdy Rakousko-Uhersko v Itálii uzavřelo separátní mír s dohodovými mocnostmi,“ vysvětlil historik Ivan Šedivý.
Uchovat vzpomínky válečných veteránů se snaží i projekt Paměť národa: „Je na nás, aby se na jejich příběhy nikdy nezapomnělo.“
