Jurij Dmitrijev strávil polovinu svého života hledáním nepojmenovaných hrobů a objevováním těch, kteří v nich spočívali. Zajišťoval jejich ostatkům důstojný pohřeb, sestavoval seznamy jejich jmen a zjišťoval, jak zemřeli. Jednou větou vzkřísil památku stovek a tisíců osob poslaných do zapomnění. Ruský soud mu však nedávno dal trest třinácti let vězení za sexuální násilí. Kritici považují proces za vykonstruovaný.
Život Jurije Dmitrijeva nezačal úplně nejšťastněji – první rok strávil v sovětském sirotčinci. V roce 1957 byl adoptován bezdětným armádním důstojníkem a jeho manželkou; že není jejich dítětem, zjistil ve čtrnácti letech. Později byl jeho otec vyslán do východního Německa a Dmitrijev tak strávil část svého dětství v Drážďanech.
Chvíli studoval medicínu na Leningradském institutu, školu ale nedokončil. Během Gorbačovových let byl členem Karelské lidové fronty a v letech 1988 až 1991 působil jako asistent sovětského pohlavára Michaila Zenka. A to sehrálo v jeho životě zásadní roli. Tehdy se totiž poprvé setkal s masovými hroby lidí zastřelených ve 30. letech.
O minulosti se doma mlčelo
Jeho zájem však začal ještě trochu dříve, na začátku osmdesátých let minulého století. Tehdy vědec poprvé uslyšel o tom, že bývalo období, kdy lidé byli ‚vymazáváni', třebaže se o tom v jeho rodině nikdy nemluvilo.
Později se ukázalo, že otec jeho matky byl zbaven majetku a poslán na nucené práce na Bělomořsko-baltský kanál. Jeho druhý dědeček byl zase zatčen v roce 1938 a zemřel v táborech – byl účetním v sovětském kolchozu. Otec mu to ale přiznal až v roce 1991, když se vraceli z prvního pohřbu, který zorganizoval.
Tehdy se rozhodl, že pokud má něčemu věnovat své životní dílo, bude to právě hledání zapomenutých příběhů lidí zemřelých během Velkého teroru z let 1938 až 1939, kampaní politické represe a perzekuce, které Josif Stalin spustil s cílem odstranit zbývající opozici a získat neomezenou moc.
Dmitrijevova dcera z prvního manželství Jekatěrina Klodtová popsala závazek svého otce k jeho práci v rozhovoru s vědcem Glebem Jarovojem následovně: „Často jsem se ho ptala, proč neustále seděl za počítačem a něco psal nebo kopíroval. Otec říkal: Nevím, kdo jsem byl v minulém životě, ale nyní smysl svého života chápu a vím, že to musím udělat.“
Když byla starší, často ho nabádala, aby více odpočíval – jak dlouho ještě bude s těmito seznamy pokračovat? „Nemohu přestat,“ odpověděl otec, „musím dokončit knihu, lidé na ni čekají, potřebují najít své blízké.“ Sama mu více či méně dobrovolně s přepisy pomáhala a také se zúčastnila několika jeho výjezdů.
„Tak je znovu zahrabme“
Dmitrijevův život se rok co rok skládal ze zim strávených v archivech, po nichž následovala léta prohledávání zalesněných oblastí kolem určitých měst, kde se svým německým ovčákem jménem Vědma hledal možná pohřebiště.
Hledání se vyplatilo, když se v červenci 1997 vědci povedl jeho nejvýznamnější nález – pohřebiště Sandarmoh v lese v Medvežjegorském rajónu Karelské republiky. Ten den ráno mu zavolal reportér Saša Trubin s tím, že to vypadá, že někdo v lese nalezl nějaké kosti. Okamžitě zalarmoval svého nadřízeného Zenka a vyrazili. Expedice se konala pod záštitou petrozavodské a petrohradské pobočky ruské nevládní organizace Memorial, jež se zabývá politickými represemi a ochranou lidských práv.
To, co nalezli, asi nečekali ani v nejhorších snech. Na rozloze deseti hektarů tam bylo pochováno více než 9,5 tisíce lidí 58 různých národností. Dmitrijev znal základy osteologie a identifikoval na ostatcích stopy po střílení. Členové výpravy se zalekli: Tak je znovu zahrabme, koho to zajímá? Historik se ale nevzdal: Jak jako zahrabme? Jsou to lidské bytosti, zaslouží si křesťanský pohřeb, popisoval průběh dne v knize.
Později členové expedice identifikovali, že se jedná o jedno z největších pohřebišť obětí stalinských čistek na severozápadě Ruska. Zahynuli zde lidé z nejrůznějších koutů SSSR, zejména vězni pracující na stavbě Bělomořsko-baltského kanálu a vězni ze soloveckého gulagu, ale i obyvatelé nedalekých vesnic. Popravy probíhaly v utajení.
Dmitrijev svému slovu dostál a společně s Memorialem v roce 1998 nechali na místě postavit památník a vztyčit kamenný pomník s nápisem: Lidé, nezabíjejte jeden druhého. Každoročně tam pořádají vzpomínkové pietní akce.
Několik týdnů po objevení Sandarmohu našel historik dvacet kilometrů od Petrozavodska další obrovské popraviště – Krasny Bor. Tam bylo nalezeno 1193 těl – Finů, Karelů, Rusů a lidí daších 45 národností.
Krátce po nalezení obou míst se pustil do identifikace obětí a psaní knihy The Book of Remembrance. Prací trávil veškeré dny i noci, na nic jiného mu čas nezbýval. Rodina se v té době dostala do finanční tísně, knihou se zabýval devět let. Z díla ale nakonec neměl ani rubl – odmítl vydělat peníze na něčem, co vzniklo jako památka pro pozůstalé.
V důsledku své činnosti byl Dmitrijev jmenován tajemníkem Petrozavodské komise pro obnovení práv rehabilitovaných obětí politických represí a v roce 2002 se stal (a stále je) členem organizace stejného jména na republikové úrovni, která zastřešuje celou Karélii. Je členem Karelské pobočky Memorial a v roce 2014 se stal jejím předsedou. Za svůj život získal mnohá ocenění, například Zlaté pero Ruska nebo polský Kříž za zásluhy.
Práce ve stínu soudu
O dalších pár let později se historikovi dostalo poněkud jiné pozornosti. V prosinci 2016 byl obžalován z podílení se na tvorbě dětské pornografie a na sexuálním obtěžování své adoptované dcery. U něj doma v počítači totiž byly nalezeny její nahé fotky z doby, když jí bylo čtyři, pět a sedm let. Incident s osaháváním se měl stát, když jí bylo osm.
Dmitrijev a jeho bývalá žena si dívku adoptovali ve třech letech. Vědec poté vypovídal, že byla podvyživená a ve špatném zdravotním stavu, proto pořizoval její fotografie, aby dokumentoval její růst. Zmíněné osahávání, které mělo být sexuální povahy, vysvětlil rovněž jako kontrolu zdravotního stavu, jež doložil i dívčinou zdravotní dokumentací.
Orgány v Petrozavodsku nejprve zatkli Dmitrijeva v prosinci 2016 za dětskou pornografii. Až později přidali obvinění nenásilné sexuální zneužívání nezletilé, jež bylo založeno čistě na těch fotografiích. Dále ho obvinili z „nelegálního vlastnění součástí střelné zbraně“, protože vyšetřovatelé u něj našli kus nefunkční pušky ze sovětské éry. V roce 2017 forenzní experti, doporučení úřadem žalobce, nenašli na fotkách žádný náznak pornografie.
Dmitrijev strávil jeden rok ve vazbě a další měsíc v psychiatrické léčebně v Moskvě, kde podstoupil vyšetření. Poté byl propuštěn. Šetření nezjistilo žádné známky sexuální patologie.
V dubnu 2018 ho petrozavodský městský soud osvobodil z obvinění z dětské pornografie a sexuálního zneužívání. Usvědčili ho ale z obvinění o držení zbraně a uložili mu trest třiceti měsíců podmíněně. Ospravedlnění v ruských trestních záležitostech je vzácné, méně než jedno procento trestních případů končí osvobozujícím rozsudkem, píše Human Rights Watch.
V červenci 2018 však došlo ke zvratu. Nejvyšší soud republiky Karélie rozsudek zrušil a policie Dmitrijeva, na základě rozhovoru vyšetřovatele s jeho tehdy dvanáctiletou dcerou, znovu zatkla. V té době byla biologická babička dívky jejím zákonným zástupcem, přestože předchozích devět let strávila s Dmitrijevem a často ve společnosti jeho dvou dospělých dětí a malých vnoučat.
Podle organizace Memorial babička po osvobozujícím rozsudku v dubnu 2018 dívku náhle izolovala od Dmitrijevovy rodiny a přátel. Během rozhovoru v červnu 2018 kladl státní vyšetřovatel zavádějící otázky za přítomnosti babičky, uvádí Memorial s tím, že se zdálo, že na dívku ohledně obvinění z nevhodného dotýkání tlačil.
Letos 22. července ruský soud poslal Dmitrijeva na 3,5 roku za mříže. Jelikož tou dobou již měl za sebou tři roky ve vazbě, předpokládalo se, že se na svobodu dostane letos v listopadu.
Odvolací soud v Petrozavodsku ale 29. září trest historikovi výrazně zpřísnil, na 13 let odnětí svobody.
Právníci organizace Memorial rozsudek napadli u kasačního soudu, historik byl podle nich zbaven práva na obhajobu. Poté se obrátí na Evropský soud pro lidská práva, uvedl ruský list Kommersant. V úterý 24. listopadu se ruský soud začal věcí zabývat a rozhodl, že Dmitrijev zůstane ve vazbě přinejmenším do konce února 2021.
Proces má širší kontext
Jako v mnoha dalších zemích probíhají i v Rusku soudní líčení týkající se sexuálního zneužívání za zavřenými dveřmi, aby bylo ochráněno soukromí obětí.
Dmitrijevovo stíhání proběhlo dle Human Rights Watch v souvislosti s úsilím ruských úřadů minimalizovat Stalinovy zločiny, podporovat nacionalistické skupiny, jež útočí na lidi zabývající se odhalováním pravdy o Gulagu, a častovat označeními „zahraniční agenti“ a „přepisovatelé historie“ nezávislé skupiny, které vyšetřují zneužívání stalinské éry a připomínají její oběti. Tyto snahy začaly v roce 2012 a zintenzivnily se v roce 2014 povstáním na Ukrajině proti prezidentovi, který měl silné vazby na Moskvu, a válkou na východní Ukrajině, v níž Rusko podpořilo protiukrajinské ozbrojené skupiny.
Mezi skupinami, které ruské úřady označily jako „cizího agenta“, byla i zmíněná organizace Memorial, jedna z nejvýznamnějších vyšetřovatelů stalinských zločinů a zastánců rehabilitace jeho obětí.
Během šesti měsíců, které vedly k Dmitrijevovu zatčení v prosinci 2016, říkal přátelům, že má pocit, že je pod dohledem a že někdo odposlouchává jeho telefon. Dva dny před jeho zatčením ho policie předvolala na stanici pro věc, která s tím vůbec nesouvisela. Když se poté vrátil domů, bylo mu jasné, že do jeho bytu někdo nelegálně vstoupil. Dmitrijev vyšetřovatelům o incidentu řekl, nevyvolalo to však žádnou akci.
Začalo znevažování nálezů v Sandarmohu
Dmitrijevovi kolegové z Memorialu uvedli, že v roce 2016 dostali místní úředníci rozkaz neúčastnit se vzpomínkové akce na Sandarmohu. Téhož roku, před zatknutím Dmitrijeva, začali historici na Petrozavodské státní univerzitě tvrdit, že hroby v Sandarmohu také obsahovaly mrtvoly sovětských vězňů, zastřelených finskými kontrarozvědkami během války mezi Sovětským svazem a Finskem v roce 1940 a že oběti stalinismu obdržely nadměrnou pozornost. Ačkoli bylo pro tuto teorii jen málo důkazů, ve státních a prokremelských médiích široce rezonovala.
V roce 2018 začala Ruská vojensko-historická společnost s průzkumem místa, aby našla důkazy na podporu této teorie. V dubnu 2019 napsalo místní ministerstvo kultury, že Sandarmoh je „cizími zeměmi aktivně využíván při destruktivních propagandistických kampaních o historickém povědomí“ a že „spekulace“ o lidech, kteří jsou pohřbeni v hromadném hrobě, „poškozují (mezinárodní) obraz Ruska“ a „stávají se sjednocujícím faktorem protivládních sil v Rusku“.
Sandarmoh není jediným projektem, který úřady podrývají. V roce 2014 postupně převzaly kontrolu nad Perm-36, jediným zachovaným pracovním táborem ze stalinské éry. Po celá léta ho provozovala organizace Perm Chapter od Memorial. Muzeum tábora bylo „přeformátováno“, aby ukazovalo „vyváženější“ tvář gulagu. V roce 2015 byla muzejní expozice o táboře uzavřena v reakci na úřady, které jej označily za „zahraničního agenta“.
„Povaha a načasování obvinění proti Dmitrijevovi naznačují, že se úřady snažily pošpinit reputaci jeho osoby a celé organizace Memorial,“ uvedl ředitel sekce Human Rights Watch pro Evropu a Střední Asii Hugh Williamson. „Úřady se snaží zdiskreditovat projekty připomínající Stalinovy oběti, jež jsou v rozporu s názorem úřadů na stalinskou éru.“
Známé osobnosti z různých zemí adresovaly letos v lednu prezidentovi Vladimiru Putinovi otevřený dopis s žádostí o zastavení historikova stíhání. Petici podepsala také řada českých osobností včetně bývalé mluvčí Charty 77 a někdejší české ombudsmanky Anny Šabatové, spisovatele Jáchyma Topola, bývalého vedoucího kanceláře prezidenta Václava Havla, nyní již zesnulého Luboše Dobrovského nebo novináře a bývalého generálního ředitele ČTK Petra Uhla.
Nad odsouzením historika, který objasnil osud i některých československých obětí stalinismu, se pozastavil i šéf české diplomacie Tomáš Petříček (ČSSD). „Prodloužení již tak nespravedlivého uvěznění Jurije Dmitrijeva považuji za skandální. Díky jeho statečnosti byly objeveny hroby tisíců obětí stalinismu, včetně Čechoslováků,“ napsal na Twitteru český ministr. „Je to důkaz, že Rusko politizuje historii a nedokázalo se vyrovnat se svou vlastní minulostí,“ dodal.
