Írán zažívá nebývalé protesty, které poprvé za čtyři dekády prostupují celou společností. V čele nepokojů stanuly ženy, které odhazují šátky a brojí proti omezování svobod. Hybnou silou se stala i mládež, takzvaná generace Z volající po konci teokracie. Kořeny nepokojů však sahají hlouběji – k tíživé ekonomické situaci i potlačovaným právům menšin. Přestože demonstrace nejsou tak masové jako v roce 1979 a konzervativní část společnosti si pád režimu nepřeje, podle některých expertů jde zřejmě o bod zlomu; Írán vykazuje podobné tendence jako Sovětský svaz v osmdesátých letech. Jiní pak varují před hrozbou „iráckého scénáře“.
Íránská teokracie čelí jedné z největších výzev od islámské revoluce v roce 1979. Lidé při protestech volají po odchodu kleriků, a dokonce posílají na smrt nejvyššího duchovního vůdce Alího Chameneího. V zemi to vře od poloviny září, kdy Íránce šokovaly snímky dvaadvacetileté Mahsá Amíníové v kómatu poté, co ji dle svědků zbila mravnostní policie. Ta dívku zadržela za „nevhodně“ nasazený hidžáb. O tři dny později Amíníová zemřela, dle úřadů na náhlou srdeční příhodu, rodina však trvá na tom, že mladá žena byla před incidentem zcela zdravá.
I bez hidžábu to kdysi šlo
Ulice větších i menších íránských měst od té doby plní lidé nápadně často skandující heslo „ženy, život a svoboda“. Povinnost zahalování přitom není v zemi odjakživa. V době vlády šáha Rézy Páhlavího mezi lety 1941 až 1979 neplatila žádná legislativa, která by nutila ženy k nošení šátků, čádorů a jiných oděvů, jež do menší či větší míry zakrývají vlasy a tělo.
Šáh usiloval o moderní stát, ve kterém mohly ženy volit, studovat a stát se lékařkami či právničkami, ale také nosit minisukně a krátké rukávy. Konzervativní části společnosti však s přístupem monarchy nesouhlasily a „západní“ způsob oblékání i v šáhově rozvolněné době odmítaly.
Vše se změnilo s islámskou revolucí, která přinesla začátkem osmdesátých let povinnost nosit hidžáby nejen pro muslimky, ale také pro jiné náboženské menšiny a turisty. Samotný hidžáb se stal symbolem revoluce. Za odmítnutí šátku nebo jeho ledabylé nasazení hrozí ženám pokuta nebo i vězení. Přesná definice, jak má být žena zahalena, přitom není v zákoně definována – posuzuje to individuálně morální policie, kterou teokratický stát pověřil dohlížením na „správné“ chování.
Po nástupu reformního prezidenta Hasana Rouháního v roce 2013 se úřady rozhodly zmírnit tresty alespoň pro ženy v Teheránu, kterým nově nehrozily tvrdé tresty, ale „pouze“ převýchova ve zvláštních islámských vzdělávacích centrech. V případě, že se ovšem dívka dopustí přečinu opakovaně, i jí hrozí, že skončí za mřížemi.
Kvůli přísným pravidlům a tvrdým postihům demonstrují Íránky celé dekády. Občas si demonstrativně sundaly šátek na veřejnosti nebo natočily provokativní video, kde si odhalily vlasy. Jindy vyšly bez hidžábu do ulic a zásahy mravnostní policie na sebe nenechaly dlouho čekat. Dopady případu Amíníové jsou ale odlišné. Do ulic najednou vyrazili protestovat lidé různého věku, pohlaví, etnika, na sociální postavení či náboženství nehledě.
„V Íránu panuje dlouhodobá nespokojenost a k jejímu vybuchnutí se dá říct, že stačí jiskra. Případ zabité Amíníové není ojedinělý, ale v Íránu i všude po Blízkém východě se čas od času vyskytnou případy, které vyvolají silnou odezvu. Byla to krásná mladá žena, příslušnice etnické menšiny a zemřela násilně kvůli nedodržení dress codu, se kterým mnoho lidí v Íránu nesouhlasí,“ řekla webu ČT24 cestovatelka a íránistka Lenka Hrabalová.
Ženy poprvé v čele
Podle ní přilákala pozornost i vysoká účast žen na protestech. Už dříve byly Íránky důležitou hybnou silou, ovšem v rámci nejrůznějších islamistických, komunistických a dalších hnutí s určitou ideologií. V současných protestech se ale poprvé staly dominantní silou, jež inspiruje ostatní skupiny. „V celém regionu se dá říct, že jsou ženy v boji za rovná práva velmi aktivní a tlačí změny dopředu. Jejich odvaha je hodna respektu. V dnešní době je v íránských městech tolik žen, které nenosí šátky. Nicméně, zatím se domnívám, že je to tiše tolerováno a až protesty utichnou, zase dojde na ulicích k zatýkání,“ obává se Hrabalová.
Z výsledků průzkumu nezávislé skupiny GAMAAN se sídlem v Nizozemsku, jež se snaží analyzovat různé postoje v Íránu, přitom vyplynulo, že obyvatelstvo se postupně sekularizuje a 72 procent Íránců je nyní proti povinnému hidžábu. Průzkum z roku 2020 rovněž ukázal, že proti nařízení je i většina lidí starších padesáti let a žijících na venkově.
Více pochopení pro režim roste hlavně se silným náboženským cítěním. Koncept politického islámu, tedy propojení politiky s náboženstvím, v případě Íránu s šíitským islámem, ale zjevně čelí krizi, ukazuje průzkum, jehož se on-line účastnily desetitisíce Íránců a jehož uskutečnění se podle GAMAAM snažil režim bránit všemi možnými prostředky.
Současné protesty ale nejsou pouze o hidžábech. „Zahalování není věc, ve které je celý Írán jednotný, spouštěčem těchto nepokojů se sice stala tato záležitost, nicméně připojují se i lidé z jiných sektorů a z různých částí země, kde už podle mě nejsou dominantní lidská práva žen, ale třeba neblahá místní ekonomická situace nebo třeba aspirace různých etnických skupin, ať už jde o Kurdistán, odkud Mahsá Amíníová pocházela, nebo o Balúčistán na východě země, což je nejchudší část Íránu, kde byla zatím největší část mrtvých. A pochybuji, že by v této konzervativní části země lidem šlo primárně o povinnost zahalování žen,“ sdělil Horizontu ČT24 Břetislav Tureček, který na Metropolitní univerzitě v Praze vede Centrum pro studium Blízkého východu.
Hlad a ignorace přání menšin
Frustrace tak sílí na několika frontách současně. Kromě boje za svobodu a kulturních témat, trápí Íránce dlouhodobě špatná hospodářská situace. Za rok ceny potravin stouply o 75 procent a každý pátý Íránec trpí hlady.
„Ať se nám to líbí nebo ne, milionů Íránců, pastevců, rolníků, věřících, chudiny, se otázka ženských práv, potažmo i lidských, netýká. Je pálí výrazné zhoršení ekonomické situace a hrozba chudoby. Jejich ekonomické zázemí se zhoršuje velmi rychle a tito lidé by vyrazili na demonstrace, kdyby se například zdražilo. Ne teď. Teď si mnozí raději vydělají peníze. Spousta z nich ani současné hnutí nechápe – bavila jsem se s ženami, které vůbec netušily, proč šátky někomu vadí. Vyprávěly mi, jak je Írán naprosto svobodná země a nechápaly, za co se demonstruje. Mnoho lidí také nevěří v úspěch protestů,“ vysvětluje Hrabalová.
Nespokojenost sílí rovněž u menšin. „Vláda prosazuje šíitskou a perskou politiku a snaží se dlouhodobě šíizovat a persianizovat jiné náboženské a etnické skupiny, které k tomu mají odpor. Ty největší jsou Kurdové, Arabové a Balúčové. Vzhledem k tomu, že zabitá Mahsá byla Kurdkou, v Kurdistánu je hodně akcentováno právě zasahování vlády proti této skupině. Balúčistán je na tom jinak – před pár měsíci byla mladá Balúčka znásilněná perským velitelem a reakce vlády byla slabá. Balúčové, kteří jsou velmi konzervativní a otázka zahalování a šátků se jich naprosto netýká, demonstrují proti vládě právě kvůli tomu, jak s nimi její představitelé jednají na všech úrovních,“ upozornila íránistka.
„Spousta lidí, zejména na venkově či v chudších částech měst, jsou také konzumenty státní rétoriky. Večery tráví u státní televize a poslouchají státní rádio. Když jsem sama ve svém volnu přiletěla do Balúčistánu, lidé se mě ptali, co se v Teheránu děje. Že slyšeli, že Amíníová byla teroristka, tak jestli se tam teď s terorismem bojuje,“ snaží se dodat kontext Hrabalová.
Nezdar předchozích protestů
Pro Islámskou republiku nejsou demonstrace žádnou novinkou, ty větší se donedávna odehrávaly takřka pravidelně po deseti letech. V roce 1999 vyšli protestující vyjádřit svou nespokojenost a bojovat za svobodu a demokracii poté, co úřady zakázaly noviny Salam, jež měly blízko k reformnímu křídlu. Tehdy se jednalo především o střední třídu, která demonstrovala pouze ve velkých městech jako Teherán či Isfahán.
Miliony lidí, převážně střední třídu, následně vyhnala do ulic situace, jež nastala po prezidentských volbách v roce 2009, kdy v prvním kole zvítězil konzervativní kandidát Mahmúd Ahmadínežád. Jeho soupeř však označil výsledky za zfalšované a protestující demonstrovali v desítkách měst. Demonstrace pak trvaly v menší míře rok, ani takzvaná zelená revoluce ale nevedla ke změně politického vedení Íránu.
Potlačeny byly rovněž nepokoje vyvolané tíživou ekonomickou situací země v minulých letech. V době vlády reformisty Rouháního se demonstrovalo proti rostoucím životním nákladům mezi lety 2017 a 2018. Protesty proti vysokým cenám pohonných hmot na podzim 2019 si vysloužily nechvalné označení „krvavý listopad“, kdy zemřelo násilnou smrtí na patnáct set lidí. Další protesty mířené proti nedostatku vody v Chúzistánu nebo drahému chlebu nakonec také vyšuměly.
Současné demonstrace mají smutnou statistiku už nyní. Agentura HRANA, která monitoruje porušování lidských práv v Íránu, uvedla, že při nepokojích v zemi dosud zahynulo přes dvě stě demonstrantů, včetně více než tří desítek nezletilých. Dalších více než 12 tisíc lidí úřady pozatýkaly. Ověřovat čísla je ovšem v současné době nemožné, jelikož nezávislá média v zemi nesmí působit a internet a telekomunikaci se konzervativní režim snaží blokovat.
Dopad pro turisty je zatím minimální
Íránistky Hrabalové, která během demonstrací měsíc provázela turisty po Íránu, se omezení téměř nedotkla. „V jednom z měst na severu na začátku demonstrací jsme raději šli do hotelu hned se západem slunce. Sama jsem pak viděla jeden menší střet několika protestujících s policií a také jsme byli svědky zesílených hlídek. Jinde jsme zase objížděli taxíky ulice, kde se demonstrovalo. To bylo ale v zásadě naše jediné střetnutí s protesty. Lidé se většinou shromažďují mimo turisticky atraktivní místa, takže turistická i občanská infrastruktura fungují normálně. Kavárny, restaurace, parky – všechno je plné lidí, kteří se demonstrací neúčastní,“ popsala situaci cestovatelka.
Upozorňuje, že turisté by se měli vyhýbat větším shromážděním lidí, jelikož zatýkání hrozí i například fotografujícím cizincům. „O protestech se v zemi samozřejmě mluví, ale kdybych to měla srovnat s rokem 2019, kdy lidi vyhnala do ulic ekonomická situace a kdy jsem tam také zrovna byla, tak je odezva mezi lidmi menší a na ulicích je to poznat. Tehdy byly demonstrace a protesty opravdu masové a odezva byla plošná v celé populaci,“ uvedla Hrabalová.
Mladí duchovním nevěří
Jedním z výrazných aspektů současných nepokojů je i vysoká účast takzvané generace Z, tedy mladých lidí narozených po polovině devadesátých let. Tyto děti nového tisíciletí často žádají reformy a zpochybňují legitimitu islámského režimu jako takového. V ulicích nasazují své životy, když volají po konci vlády kleriků, jelikož mají pocit, že už nemají co ztratit, protože v Íránu je nečeká žádná budoucnost.
Tato „TikToková“ generace, jak ji některá média nazývají, umí používat sociální média prostřednictvím kanálů Youtube, Instagramu, Twitteru nebo blogů k vytváření tlaku na režim a současně vysílání signálu do světa. Po smrti mladé Kurdky se rozmohlo šíření zpráv o íránských protestech prostřednictvím hashtagu #MahsaAmini.
„Nejsme jako předchozí generace dvacet let nazpět, která nevěděla, jaký je život mimo Írán. Ptáme se, proč se nemůžeme bavit jako mladí lidé v New Yorku nebo Los Angeles?“ tázala se v jednom příspěvku šestnáctiletá Sarina Esmailzadehová, kterou dle informací Amnesty International následně zbily a zabily bezpečnostní složky na jednom z protestů. Podle Teheránu spáchala sebevraždu skokem z jedné z budov.
Volání po svobodě a svržení nejvyššího duchovního zatím neutichá, přestože Teherán odmítá ústupky a přiznává mnohonásobně méně obětí, než udávají lidskoprávní organizace.
„Revoluce z roku 1979 už v roce 2022 tváří v tvář omezování volebního práva, korupci, nepotismu a brutalitě nemůže držet lidi pohromadě. Pro miliony mladých Íránců je toto místo, odkud není návratu. Nemuselo to tak být. To, co mohlo držet lidi pohromadě, byla cesta vpřed. Systém a vedení ochotné jít s dobou; vyjednávat, naslouchat a umožnit běžným Íráncům zasahovat do rozhodovacího procesu. Místo toho jsme svědky zřízení, které by raději zatýkalo a zabíjelo, než aby dělalo kompromisy. Protože ve státě, kde se zpochybňuje legitimita, je kompromis kapitulací,“ píše ve svém komentáři pro Middle East Eye investigativní novinářka Sorája Lennieová.
„Toto je vzpoura vyvolaná generací Amíníové, která prožila většinu svého života ve státě se silnými bezpečnostními složkami, zdevastované ekonomice a globálním vydědění, a vinu za to svaluje přímo na Islámskou republiku. Protesty odhalily naprostou nelegitimnost nejen Islámské republiky, ale i celé íránské revoluce z roku 1979 v očích této nové generace. To má obrovské důsledky nejen pro Írán, ale pro celý projekt politického islámu,“ upozornil na Twitteru íránský historik Roham Alvandi z Londýnské školy ekonomie a politických věd.
Ve spáru konzervativců
Snahy protestujících narážejí do zdi i kvůli současnému rozložení politických sil v Íránu. Kromě toho, že hlavní slovo v klíčových záležitostech má ajatolláh a duchovní vedení státu, v roce 2020 navíc ovládli parlament konzervativní stoupenci režimu poté, co po předběžném vyřazovacím procesu v Radě dohlížitelů přišly o svou šanci tisíce umírněných kandidátů.
Po skončení mandátu Rouháního v roce 2021 pak stanul v čele Íránu konzervativec Ebráhím Raísí, jenž má blízko k ajatolláhu Alí Chameneímu a v roce 1988 se podílel na popravách politických vězňů. Také on zvítězil do značné míry proto, že umírnění kandidáti de facto nedostali šanci kandidovat. Hlasovat přišlo jen 48,8 procenta voličů, což bylo nejméně v historii Islámské republiky. Z toho 14,07 procenta hlasovacích lístků bylo na protest neplatných.
Íránské vedení viní z podněcování nepokojů Západ v čele s USA a sionisty. „Justice by se měla vypořádat s výtržníky, kteří zradili národ a ženou vodu na mlýn nepřítele. Řekli oklamaným dětem, že pokud zůstanou týden v ulicích, režim padne. Blouzněte dál! Soudnictví by mělo jednat s výtržníky tak, aby nikdy netoužili po výtržnostech,“ prohlásil nedávno vysoce postavený íránský duchovní Ahmad Chátamí.
Sovětský, nebo irácký scénář?
Britský list Guardian v jednom z komentářů přirovnává situaci v Íránu k dění v Sovětském svazu na počátku osmdesátých let, kdy komunistické vedení „nebylo schopno řešit rozpory, ale zachovalo si vůli bojovat a děsivou schopnost konat represe“. Sovětský svaz tehdy už čelil „nesmírnému tlaku zespodu, v horních patrech ale nebyla ani stopa po trhlině“, upozorňuje Guardian.
Také Sovětský svaz se svou rigidní ideologií, centralizovanou mocí a brutalitou v sobě nesl zárodky svého vlastního konce. „Kolaps Islámské republiky – i když není nevyhnutelný – již není nepředstavitelný,“ řekl časopisu Time Karim Sadjadpour, íránsko-americký politický analytik z Carnegie Endowment. „Nakonec půjde cestou Sovětského svazu, ale načasování, kdy se to stane a co přijde dál, je zcela nepředvídatelné,“ míní analytik.
Podle expertů režim hned tak nepadne i kvůli obřímu bezpečnostnímu aparátu, jímž disponuje. Revoluční gardy a jejich paravojenské síly Basídž mají asi čtvrt milionu členů, dalších asi půl milionu příslušníků donucovacích orgánů působí po celé zemi.
Podle Hrabalové ale ke změnám v Íránu časem nejspíš dojde. „Bude to ale dlouhodobější proces vlivem pozvolného tlaku, jehož jsou současné protesty součástí. Nicméně v Íránu, ani v zahraničí v tuto chvíli neexistuje opozice, není žádný silný vůdce, který by lidi sjednotil. Před čtyřiceti lety jím byl Chomejní, dnes není nikdo takový,“ myslí si íránistka.
„Zároveň je nutné si položit palčivé otázky. Pokud by mělo dojít k revoluci a prudké, náhlé změně, co bude? Ustojí to vůbec země ve svých současných hranicích? Já, i mnoho Íránců, kteří se orientují v dějinách i blízkovýchodní současnosti, se obáváme takzvaného ,iráckého scénáře‘ – absolutního vnitřního rozkladu země podél etnických a sektářských hranic a s tím spojenými vnitřními konflikty, snížením bezpečnosti a nestabilitou. To je jeden z důvodů, který mi mnoho starších lidí – tím myslím třicet, čtyřicet a výš, ne ,TikToková‘ generace – uvádělo jako důvod, proč nejdou demonstrovat,“ poznamenala Hrabalová.
V roce 2011 prošla Blízkým východem vlna protestů známých jako takzvané arabské jaro. Zatímco v některých státech padly tamní režimy, v jiných nepokoje spustily ničivé občanské války. Arabské jaro představovalo masový odpor proti sunnitské vládnoucí většině, od roku 2018 se ale šíří podobné protesty Libanonem, Irákem a nyní Íránem, tedy zeměmi s dominantní šíitskou menšinou. V Libanonu oslabuje pozice šíitského Hizballáhu a jeho spojenců a v Iráku vzrostl neklid po stažení šíitského duchovního Muktada al-Sadra z politiky. Někteří experti mluví o možném kolapsu šíitské vládnoucí elity v regionu a takzvaném šíitském jaru.
Odhadnout další vývoj situace v Islámské republice je podle Turečka těžké. „Můžeme se na to dívat tak, že v současné době nová média a možnost organizovat se už je nad schopnosti režimu tyto protesty a informování o nich nějakým způsobem potlačovat. Každopádně, pořád bych byl velmi opatrný z tohoto vyvozovat, že režim je na kolenou, že se blíží jeho pád. Musíme vzít v úvahu, že lidé v Íránu se bojí násilných střetů. Oni skutečnou revoluci na rozdíl od nás zažili a vědí, co to znamená. S pokračováním protestů také přichází únava účastníků,“ upozornil expert.
Dohoda o jádru jako priorita Západu
Ekonomiku Íránu dlouhodobě oslabují západní sankce. Americký prezident Donald Trump v roce 2018 odstoupil od jaderné dohody s Teheránem, protože byla dle jeho názoru příliš mírná. Poté uvalil na Islámskou republiku tvrdé restrikce. Trumpův nástupce Joe Biden považuje obnovení dohody za jeden ze svých hlavních politických cílů, jednání ale zatím nejsou úspěšná.
„Neschopnost režimu reagovat na požadavky na změnu spustily tyto nepokoje, ale většina Íránců v Íránu nechce násilnou změnu systému,“ míní investigativní novinářka Sorája Lennieová. Západní sankce, maximální tlak a protiíránská hysterie podle ní způsobily v minulosti spíše opak a usnadnily Islámské republice ospravedlnit svou existenci a represe.
Podle hollywoodské herečky íránského původu Nazanin Boniadiové je třeba, aby se Západ přestal soustředit pouze na jaderné ambice a vojenskou aktivitu Íránu na Blízkém východě a přestal zavírat oči před utrpením samotných Íránců. „Abychom mohli řešit příčinu, kterou je samotný režim, musíme se zavázat k tomu smysluplně podporovat touhu íránského lidu mít reprezentativní vládu,“ cituje herečku web televize Al Arabíja.
Sankce proti íránské mravnostní policii za poslední měsíc přijala řada evropských západních států, ale i Spojené státy a Kanada. Evropská unie jako celek zatím umístila na černý seznam jedenáct příslušníků morální policie, včetně ministra informací, a zmrazila jim majetek. Podporu íránským demonstrantům vyjadřují lidé po celém světě. Minulý víkend protestovalo jen v ulicích Berlína na sto tisíc lidí. Jednalo se zřejmě o doposud největší zahraniční akci tohoto typu.
