Írán kromě ropy vyváží i jiné své bohatství – šafrán. Rostlina s fialovým květem je pro nezaměnitelné aroma známá jako nejdražší koření světa. Statistiky by měly svědčit o naprosté íránské dominanci na světových trzích. Té ale částečně brání nezkušenost íránských zemědělců, americké sankce a nedostatek financí na rozvoj farem.
Nejdražší koření světa se na severu Íránu pěstuje už skoro tři tisíce let. „Dnes už se šafrán pěstuje i na polích v Afghánistánu nebo ve sklenících v Číně. Chutí, barvou ani vůní se ale íránskému šafránu nemohou rovnat,“ pochlubil se manažer šafránové farmy Mehdi Hagdádí.
K získání půl kila koření je nutné ručně posbírat na 80 tisíc květů. Rostliny nejprve zamíří z pole rovnou na trh, kde už čekají nákupčí manufaktur. Až v nich se květy opracovávají.
Chuť se ukrývá v červených čnělkách, které se musí opatrně, jedna po druhé, vytrhnout. „Zdejší průmysl navázaný na výrobu šafránu je ve skvělé kondici. Ročně se ho v naší zemi vyrobí kolem 400 tun. To představuje asi 96 procent světové produkce,“ podotkl šéf zemědělské komory Alí Mohamad Šarátí.
Perská kuchyně by bez šafránu ztratila chuť i aroma, a tak polovinu zásob spotřebují sami Íránci. Cestu k většímu výdělku ale farmářům komplikují mimo jiné americké sankce.
Ty se sice přímo šafránu netýkají, některé banky se ale kvůli nim obávají s převážně státními podniky obchodovat. „Velká část íránského šafránu se tak musí vyvážet v nezpracovaném stavu skrze Dubaj, Spojené arabské emiráty nebo třeba naše konkurenty v Afghánistánu,“ vysvětluje Šarátí.
Účinná cesta, jak sankce obejít, má svá úskalí, jelikož velká část výdělku končí u prostředníků. Na farmách tak stagnuje vývoj a příliš se ani neinvestuje do půdy. Pole přitom nutně potřebují moderní zavlažovací systémy kvůli suchu.
