Od začátku „zapomenuté“ korejské války uplynulo 75 let. První velký konflikt studené války za sebou zanechal společnost rozervanou vedví. Z demokratického Jihu se stal asijský tygr, zatímco obyvatelé Severu žijí v bídě a represích. Diktatura v KLDR mezitím navzdory sankcím dál rozšiřuje svůj raketový a jaderný arzenál. Brutální režim podpírá Čína s Ruskem – tradiční spojenci z dob korejského konfliktu, který stále oficiálně neskončil.
Kořeny konfliktu sahají až ke konci druhé světové války a následného rozpadu japonského císařství. Korea, okupovaná Japonskem od roku 1910, neměla v té době vlastní vládu a o moc tak začali soupeřit exulanti včetně guerillového vůdce Kim Ir-sena, který absolvoval sovětský výcvik.
Když byl po válce poloostrov na základě dohody mezi USA a Sovětským svazem rozdělen na dvě části 38. rovnoběžkou, mělo jít o dočasné řešení. Sever se ocitl pod sovětským vlivem a na jihu měly hlavní slovo Spojené státy. V roce 1948 vznikla na severu Korejská lidově demokratická republika a na jihu Korejská republika. Vlády obou zemí se přitom prohlašovaly za jediné legitimní představitele celé Koreje a pokusy o vyřešení situace diplomatickou cestou selhávaly.
Stalin dal invazi zelenou
Kim Ir-sen se snažil pro svůj plán sjednocení poloostrova získat jak nejvyššího sovětského představitele Josifa Stalina, tak i jeho čínského protějška Mao Ce-tunga. Až na jaře 1950 se mu podařilo Stalina přesvědčit, že v případě náhlého útoku Jižní Korea podlehne a armáda se brzy zhroutí. Před 75 lety, 25. června 1950, tak zahájila Severokorejská lidová armáda invazi a vypukl první velký ozbrojený konflikt studené války.
Dva dny po vpádu komunistických sil na Jih nařídil tehdejší šéf Bílého domu Harry S. Truman bez souhlasu Kongresu americkému letectvu a námořnictvu, aby pomohly Jihokorejcům odrazit útočníky. Americká vláda se totiž obávala, že by válka v případě zapojení komunistické Číny a Sovětského svazu mohla přerůst ve světový konflikt.
Celkem se k silám pověřeným bojem proti invazi komunistického Severu účastnilo 21 členů OSN. Spojené státy poskytly asi devadesát procent vojenského personálu a téměř veškeré finanční prostředky, píše server Politico.
Spojenecké armádě se pod velením amerického generála Douglase McArthura podařilo v říjnu 1950 zvrátit průběh války a zatlačit severokorejské jednotky až za 38. rovnoběžku. Síly OSN dokonce obsadily Pchjongjang. Po několika měsících ale přišel zvrat, protože Peking začal potichu Severu posílat na pomoc desetitisíce vojáků, o čemž Američané nic netušili.
Následná masivní protiofenziva vedla k velkým ztrátám a čínské síly v roce 1951 ovládly Soul. Spojenecké jednotky se nicméně dokázaly vzchopit a protivníky, které postup na jih vyčerpal, nakonec zahnaly zpět na 38. rovnoběžku.
Boje skončily příměřím uzavřeným 27. července 1953. Podle dohody byla mezi zeměmi vytvořena demilitarizovaná zóna a hranici tvoří frontová linie, kde se zastavila vojska znepřátelených stran. Podle magazínu Foreign Affairs ke klidu zbraní přispěly opakované hrozby eskalací, včetně možného použití taktických jaderných zbraní ze strany nového prezidenta USA Dwighta D. Eisenhowera, ale i smrt Stalina v roce 1953.
„Na Severu se slaví ‚konec‘ korejské války 27. července jako Den vítězství. Severokorejci o ní mluví jako o Válce za osvobození vlasti, kdy se – nahlíženo severokorejským diskurzem – KLDR podařilo osvobodit Jihokorejce z područí Američanů. Zatímco pro Severokorejce je v souvislosti s korejskou válkou důležité spojenectví s Čínou, která do války vyslala svá četná vojska, pro Jihokorejce je stěžejní aliance s USA – a na rozdíl od Severu ji Soul velmi aktivně připomíná. Často vidíme například vzpomínkové akce s americkými veterány,“ řekla webu ČT24 koreanistka a předsedkyně Česko-korejské společnosti Jana Chamrová.
„Zapomenutá válka“
Konflikt si vyžádal životy asi milionu vojáků, včetně desetitisíců Američanů, a až tří milionů civilistů. Často se mu říká „zapomenutá válka“, protože ho zastínil pozdější konflikt ve Vietnamu a předchozí světová válka. Kongres USA ji navíc Severu nikdy oficiálně nevyhlásil.
„Válka v Koreji nevzbuzuje (v USA) zdaleka takové kontroverze jako válka ve Vietnamu. K tomu přispívá více faktorů. Jednak Severokorejci provedli agresivní útok na Jih, který se bránil. Dále působila vojska USA formálně pod hlavičkou mise OSN, neboť Sovětský svaz tehdy tuto organizaci zrovna bojkotoval. Formát OSN akci dodával legitimitu jak v USA, tak ve světě,“ řekl webu ČT24 amerikanista Kryštof Kozák z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Názor americké veřejnosti podle něj formoval i poválečný vývoj. „Nezpochybnitelné ekonomické úspěchy Jižní Koreje v protikladu s humanitární katastrofou v KLDR zpětně ospravedlňují obětované životy,“ podotkl Kozák.
Ani tato válka se nicméně neobešla bez kontroverzí, upozornil odborník. „Vedení armády USA vážně navrhovalo preventivní atomový úder na Čínu, která Severní Koreu podporovala, a civilní prezident (Truman) se těmto návrhům musel postavit,“ přiblížil dobu amerikanista.
Propastné ekonomické rozdíly
Jihu poloostrova trvalo desítky let, než se z krvavého konfliktu zotavil. Od šedesátých let se ale země rychle industrializovala a patřila mezi takzvané asijské tygry. Sever naopak zůstává velmi chudou zemí, jednou z nejdrsnějších totalit na světě a trvalým zdrojem nestability. Izolovaná diktatura má hospodářství plně pod svou kontrolou.
„Jižní Korea je čtvrtou největší ekonomikou v Asii a dvanáctou na světě, strukturálně hluboce ukotvenou v globálním ekonomickém světě. KLDR je rozvojová země, která je vlivem domácích podmínek a sankční politiky víceméně zcela neintegrovaná do mezinárodního ekonomického systému. Vliv to má přirozeně i na společnost a obecný vývoj v zemi,“ konstatovala Chamrová.
„Občané obou Korejí jsou na druhou stranu nositeli stejné, tisíce let staré korejské kulturní a národní identity, jejíž společné prvky – například houževnatost a pracovitost – vidíme na obou stranách i dnes,“ dodala koreanistka.
Co však demokratický Jih nezná, je hlad, veřejné popravy a rozsáhlé pracovní tábory, do nichž diktatura Severu posílá politické vězně. V devadesátých letech, kdy ekonomika KLDR trpěla recesí, zavládl v zemi hladomor a zemřely odhadem statisíce lidí. Ještě v roce 2017 neměla podle Světové banky více než polovina obyvatel přístup k elektřině.
Hrůzy ze života v totalitním státě, který financuje jaderný a raketový program na úkor vlastních obyvatel, zprostředkovávají často přeběhlíci. KLDR dlouhodobě čelí tvrdým sankcím ze strany mezinárodního společenství, její přístup to ale nemění.
„Fatálně“ poznamenaná společnost
Podle Chamrové poznamenala válka Korejce na Severu i na Jihu fatálním způsobem. „Když pomineme tragické bezprostřední důsledky války – oběti na životech ve statisícových řádech, zdevastovanou zemi, rozdělené rodiny – tak i duše Korejců je válkou poznamenaná dlouhodobě,“ konstatovala expertka.
Na konflikt je podle ní třeba nahlížet ze dvou různých perspektiv. „Jednak jako válku občanskou, Korejce proti Korejci, bratra proti bratru. S tímto historicko-společenským dědictvím se obě země potýkají a vypořádávají dodnes. V Jižní Koreji je to toto téma například zdrojem pro kulturní produkci – dodnes jsou reflexe korejské války celovečerními trháky,“ upozornila expertka.
Druhou perspektivou je pak geopolitický rozměr. „Šlo o první válečný konflikt studené války USA proti SSSR. To je další ranou pro Korejce, kteří mají pocit, že byli pro tento globální konflikt zneužiti, že se jednoduše řečeno ,bojovalo na jejich dvorku‘. V Korejcích se tak dále upevňuje pocit, že jsou malým národem náchylným na ublížení od velkých mocností,“ vysvětluje Chamrová.
Vztahy znepřátelených korejských režimů se v průběhu času mění. V dubnu 2018 se v demilitarizované zóně setkali lídři obou zemí – severokorejský diktátor Kim Čong-un a tehdejší jihokorejský prezident Mun Če-in –, kteří avizovali, že do konce roku podepíší mírovou smlouvu, jež formálně ukončí válku, připomíná Politico. K tomu ale nakonec nedošlo a KLDR s Jižní Koreou se dosud navzájem oficiálně neuznaly jako suverénní státy.
Po nástupu Jun Sok-jola do prezidentského úřadu v roce 2022 Soul vůči Pchjongjangu značně přitvrdil. Jun v kampani dokonce volal po tom, aby USA v Jižní Koreji znovu rozmístily taktické jaderné zbraně. Loni obě strany měsíce posílaly přes hranici balony a drony s propagandistickými materiály. KLDR dokonce loni zanesla do ústavy zmínku o tom, že Jižní Korea představuje nepřátelský stát.
Změny ve vedení USA i Jižní Koreje
„Po období summitové diplomacie v letech 2018 a 2019 vztahy postupně upadaly na bod mrazu – již několik let neprobíhá žádný kontakt. V souvislosti s příchodem nově zvoleného jihokorejského prezidenta I Če-mjonga, který zastupuje Demokratickou stranu, tradičně více nakloněnou dialogu s KLDR, se může atmosféra pravděpodobně zlepšit, nelze vyloučit ani další prezidentský summit. Mluvíme ale o diplomacii dvou cizích zemí, myšlenka sjednocení je Severem již zavrhnuta,“ konstatovala Chamrová.
Nový prezident už během kampaně avizoval, že bude prosazovat dialog a kooexistenci obou zemí, připomněla koreanistka. „Týden po volbách teď vidíme alespoň malé zlepšení – Soul vypnul tlampače a Pchjongjang okamžitě učinil totéž. Kim Čong-un dlouhodobě deklaruje, že se k Jihu bude chovat ,oko za oko, zub za zub‘. Zatím se to daří,“ podotkla Chamrová.
Určité změny by mohly nastat i s návratem Donalda Trumpa do Bílého domu. Během předchozího mandátu se osobně setkal s vůdcem KLDR. Odhadovat budoucí vývoj je ale podle Kozáka velmi složité. „Situace na Korejském poloostrově je zásadním způsobem ovlivněna mnohem závažnější dynamikou americko-čínského soupeření. Nemyslím si, že Severní Korea vážně uvažuje o útoku na Jih, nicméně pro severokorejský režim je takový scénář užitečný z hlediska zavádění absolutní kontroly nad společností,“ obává se Kozák.
Vlastnictví jaderných zbraní přitom poskytuje Severokorejcům tak velký odstrašující potenciál, že vojenské řešení konfliktu je prakticky nemyslitelné, míní expert. „Válku v Asii si Donald Trump určitě teď nepřeje, nicméně jak se ukázalo v případě Izraele, i přání Donalda Trumpa lze ignorovat,“ dodává s odkazem na nedávný překvapivý útok židovského státu na Írán.
Podle aktuálního průzkumu si většina plnoletých Američanů myslí, že by jejich vláda měla s Čínou i KLDR spolupracovat na posílení vztahů a snížení napětí. Sedm z deseti dotázaných se domnívá, že by prezident měl navrhnout setkání se severokorejským vůdcem a tři čtvrtiny si přejí, aby Washington spolupracoval s Pchjongjangem na repatriaci pozůstatků amerických vojáků. Většina americké veřejnosti i nadále tvrdí, že by se USA měly co nejvíce zapojit do dialogu s Pekingem.
Pokud jde o samotné Korejce, společnost na Jihu je podle Chamrové rozdělená podle generací. „Starší generace, která si pamatuje válku nebo dobu těsně po ní, často stále vnímá Sever jako bratrský národ, zatímco mladí lidé, vyrůstající v digitálně propojeném světě a pod ekonomickým tlakem, o sjednocení spíše nejeví zájem. Pro mnohé z nich je Severní Korea spíše bezpečnostním rizikem než partnerem pro dialog. Pro dvacátníky je KLDR často nenáviděnou koulí na noze, kvůli které je v Jižní Koreji povinná vojenská služba,“ konstatovala odbornice.
„Věřím, že na úrovni běžných lidí na obou stranách existuje určitý potenciál pro usmíření, ale ten je paralyzován oficiální lokálně dlouhodobou nedůvěrou a politikami obou režimů, a ještě víc pak geopolitickou situací: rozdělení Korejského poloostrova hraje zásadní roli pro vztah USA a Číny,“ upozornila Chamrová.
Osa Rusko-Čína-KLDR
Válka v Koreji vytvořila základy dlouhodobé čínsko-sovětské, později čínsko-ruské aliance. I když mezi komunistickými velmocemi došlo na konci padesátých a v šedesátých letech k ideologickému rozkolu, spolupráce byla postupně obnovena a nyní Peking pomáhá Moskvě obcházet sankce zavedené Západem kvůli ruské vojenské agresi na Ukrajině, kterou odmítá veřejně naplno odsoudit.
Obě země také pomáhají zásobovat a udržovat při životě severokorejský režim. Pchjongjang dokonce začal loni Rusy vyzbrojovat a poslal mnohatisícové posily pro boj s ukrajinskými obránci.
Smlouvy Moskvy i Pekingu s Pchjongjangem navíc obsahují doložky o vzájemné obraně, vzniká tak jakási pomyslná třístranná osa, kterou drží pohromadě mimo jiné protizápadní postoje. Někteří experti se ale domnívají, že tento trojúhelník se rozpadne po ukončení rusko-ukrajinského konfliktu. Další pak poukazují na to, že by podobná aliance nebyla v zájmu Číny, podotýká nevládní think tank Foreign Policy Research Institute.
