Minimum oficiálních informací, takřka nulová možnost ověřování a k tomu čínská propaganda a všeobjímající cenzura. Přesto se koronavirus na sociálních sítích a médiích šíří možná ještě rychleji než ve skutečnosti z člověka na člověka. Těžká situace pro novináře: jak informace a videa z Číny ověřit? S jakými zdroji pracovat? Aktuální „mediální epidemie“ byla hlavním tématem nedělního Newsroomu ČT24.
Lidé, které vir sklátí přímo na chodníku, kde zůstanou ležet. Těla zabalená v prostěradlech ležící na nemocniční chodbě, kde čekají další pacienti. Záběry zvířat a masa z tržiště, odkud se koronavirus měl rozšířit. Tři z mnoha videí, která se teď internetem šíří z Číny. A také tři z mnoha videí, u kterých se prakticky nedá ověřit, jestli zachycují realitu, nebo jsou sehraná, nebo vůbec nejsou z Číny.
„Novináři by s nimi měli pracovat jako s čímkoli, co je těžké ověřit. To znamená nedůvěřovat jim, spoléhat na oficiální informace. Nic z toho, co se na těch videích odehrává, není potvrzeno ani nezávislými zahraničními médii, která v Číně operují, ani oficiálními čínskými zdroji. Jinými slovy je to na 99,99 procent nesmysl, co na těch videích vidíme,“ říká k těmto záběrům redaktor Deníku N Petr Koubský.
Prý a údajně
Sinolog Martin Kříž taková videa přirovnává k lidové tvořivosti. „Není možné se na ně spolehnout, protože to není jako u západních společností, kdy se člověk snaží informovat upřímně o tom, co se skutečně děje. Natočit skutečnost takovou, jaká je, a veřejně ji sdílet, to není v čínské společnosti zvykem,“ říká. Záběry podle něj nemusejí být úplně falešné, jen upravené tak, aby ukojily touhu po senzacechtivosti.
Vedle takových příspěvků se tak v médiích objevují slova jako údajně, prý nebo upozornění, že autenticitu není možné ověřit. Takto je použila například TV Nova nebo Novinky.cz.
„Všechny materiály ze sociálních sítí podléhají editoriální kontrole v Praze. Používáme ty z důvěryhodných zdrojů a ty, které vypovídají o situaci na místě, hlavně záběry z přeplněných nemocničních chodeb, nemocničních hal a podobně,“ popisuje každodenní praxi zpravodajka České televize v Číně Barbora Šámalová.
Pravdivost oficiálních informací
Spoléhat pouze na informace z oficiálních míst se ale novinářům v případě Číny moc nechce. Stejně jako u zmíněných videí totiž nevědí, do jaké míry jsou pravdivé. „U problému s koronavirem se ukazuje, jak silná je cenzura v Číně, protože tam nyní platí trest až sedm let za to, pokud někdo sdílí informace, které nejsou v souladu s tím, co zveřejňuje sama čínská propaganda. Tady se ukazuje to nebezpečí, protože nikdo z nás přesně neví, jak rozsáhlý je ten problém, jestli opravdu nakažených jsou nízké tisíce, jak uvádí čínský režim, nebo zda to je víc lidí, třeba statisíce,“ říká politolog Miloš Gregor.
A tak novináři pátrají. Určité cesty existují. Na internetu, odkud jinak cenzura jakoukoli kritiku maže, si je našli jak zpravodajové, tak lidé, kteří v Číně žijí. „Hledají různé způsoby, jak to obcházet. Například používají kódová slova, místo slova koronavirus používají jiné slovo, které zní podobně. Nebo pořizují snímky obrazovky, aby mohli šířit obsah i poté, co ho cenzura smaže,“ přibližuje Šámalová.
Od SARS ke koronaviru
Byl to právě sinolog Kříž, který před osmnácti lety, kdy celý svět bojoval s nákazou SARS, jako český student v Pekingu spolupracoval s Českou televizí. Získávat informace pro něj bylo tehdy o to těžší, že nebyl profesí novinář. „Trvalo několik měsíců, než se obyčejní lidé a lidé na Západě dozvěděli, že se vůbec něco děje. A to už bylo poměrně pozdě. Co ale byl hlavně problém, jeden čínský doktor tehdy informoval Západ a dodneška je víceméně vláčen bahnem. Je považován za zrádce, protože vyzradil něco, co se čínská strana snažila ututlat,“ vzpomíná.
Podle Kříže komunikuje Čína ohledně koronaviru mnohem lépe. Už jen tím, že relativně brzo začala spolupracovat s mezinárodními organizacemi jako WHO a je víc přístupná radám a pomoci ze světa.
„Tou dobou neexistoval Facebook a tím pádem neexistovaly ani jeho čínské protějšky. Tudíž fámy, falešná videa sehraná pro získávání pozornosti a podobně se neměly příliš kde šířit. Dnes je ta situace úplně jiná, na sociálních sítích jsme celosvětově velice závislí. Mnozí jim nekriticky důvěřují čili epidemie mediální, epidemie zmatku a paniky je mnohem silnější než v případě SARS,“ porovnává obě situace Koubský z Deníku N.
