Ve věku 78 let zemřel Jiří Bartoška. Filmografie tohoto herce, oblíbeného i díky charismatu, čítá desítky rolí. Zapsal se například v trilogii z pravěké Osady Havranů, jako lékař záchranné služby v seriálu Sanitka či v komedii Teorie tygra, za niž získal Českého lva. Přes tři desetiletí stál také v čele filmového festivalu v Karlových Varech, který po sametové revoluci pomohl znovu vybudovat.
Na Jiřího Bartošku ve vysílání ČT24 vzpomínali jeho herečtí kolegové či režiséři. Jeden z nich, Petr Zelenka, vyzdvihl především Bartoškovo charisma. „Byl to především obrovský frajer. Nemyslím to, jak vypadal, nebo že si uměl vyhodit z kopýtka, ale byl to férový a čestný člověk. Zažil jsem ho v mnoha konfliktech a vždy se přiklonil na stranu pravdy a slušného chování,“ řekl. Bartoškovou charakteristickou vlastností podle něj byla velkorysost. Jako organizátora festivalu ho ocenil jako člověka světového formátu.
Herečka Magda Vášáryová rovněž zavzpomínala na Bartošku jako na muže s charakterem. „Rovný chlap, to bylo hned vidět,“ vylíčila ho. „Byl originál. Způsobem, jak se choval a vystupoval. Byl elegantní. Nebyl pomstychtivý ani maloměšťácký,“ vyzdvihla. „Žil naplno. Neustále s cigaretou v ruce a nedělal s tím nic.“
S komentáři kolegů souhlasila i herečka Iva Janžurová. „Nebyli jsme si blízcí tím, že bychom spolu hodně pracovali,“ řekla k jejich osobnímu vztahu. S Bartoškou si ale nakonec zahrála v Teorii tygra, ačkoliv předtím roli v této komedii zvažovala. Z jejích slov vyplynulo, že ji přijala i z toho důvodu, že věděla, že by nevyužité příležitosti v případě smrti nemocného Bartošky litovala.
Režisér Vladimír Michálek zesnulého herce připomněl jako velmi ochotného, ačkoliv byl jinak velmi vytížený. „Díky svému talentu byl schopný zahrát všechno,“ sdělil. „Jeho jediný problém byl v tom , aby byl světový, byl jazyk. Kdyby se narodil v Anglii nebo Americe, byl by hercem světového formátu,“ poznamenal.
„Objevil se na jevišti, před rozhlasovým mikrofonem nebo v dabingovém studiu či před kamerou, mohl říci cokoliv, hrát v jakémkoliv filmu jakoukoli roli a vždycky zaujal. Přišlo vždy takové sametové objetí, že jsme ho rádi viděli,“ prohlásil o zesnulém prezident Herecké asociace Ondřej Kepka.
První hlavní role ve třiceti
Podle knihy Filmové profily, vydané Československým filmovým ústavem v osmdesátých letech, Jiřího Bartošku „statná mužná postava a výrazná tvář předurčily k postavám drsných chlapů kladných i záporných“. Nicméně když přišla nabídka na první hlavní roli ve snímku pro kina, byl už téměř třicátník.
Jako stavební inženýr, jehož od scestí zachrání stavba dálnice, se v budovatelské moralitě Hřiště potkal s Karlem Högerem, pro něhož šlo naopak o jednu z posledních hereckých příležitostí. „Když jsem měl rok nato svatbu, tak pan Höger mi napsal dopis. Ale já jsem ten dopis dostal loni. Nestačil ho odeslat, protože zemřel,“ vzpomínal Bartoška v roce 2001 na zvláštní dodatečný pozdrav od svého už zesnulého kolegy.
Z Bartoškových začátků před kamerou reprízy připomínají spíše pravěkou trilogii podle knih Eduarda Štorcha, v níž se vracel jako mladý lovec Sokol. Jeho filmografie začala čítat několik položek každý rok, dramata, kriminálky i televizní inscenace. Například uniformu pohraničníka oblékl v dramatu Drsná planina nebo se objevil v obsazení Páralova Katapultu coby proutník hledající únik ze stereotypu.
„Na svoje filmy nechodím, proto můžu točit další,“ žertoval Bartoška. V osmdesátých letech natočil také své asi nejznámější seriály. Pro diváky se tak stal především lékařem v Sanitce, ale také vlasteneckým tenťákem z Cirkusu Humberto a rodičem z My všichni školou povinní.
Na stejných prknech jako Havel
V listopadu 1989 stál Jiří Bartoška na „balkonu revoluce“ spolu s Václavem Havlem. Hercův podpis se najde na antichartě, ale signoval také prohlášení Několik vět a petici za propuštění Václava Havla z vězení.
Oba také prošli Divadlem Na zábradlí, Havel coby jevištní technik a dramatik, Bartoška o něco později na této scéně hrál. Zůstal až do devadesátých let, kdy spolu s dalšími kolegy odešel a nedaleko založili Divadlo Bez zábradlí.
Před pražským angažmá působil Bartoška v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a krátce v Divadle na provázku v Brně, když dokončil tamní JAMU. Na školu ho prý z hecu přihlásila Jana Švandová s Eliškou Balzerovou, na přijímačky ho tehdy připravoval Bolek Polívka.
Na jevišti byl Bartoška třeba Macbethem nebo Donem Juanem, dvakrát se vrátil v Kunderově variaci Jakub a jeho pán. Mnoho sezon se na repertoáru držela také komedie Moje hra, kterou prakticky celou odehrál v rakvi. Setkal se na prknech s režiséry, jako byli Evald Schorm nebo Jan Grossman. „Divadlo byla šlehačka na dortu a filmem si člověk vydělával na živobytí,“ nechal se slyšet Bartoška.
A devadesátá léta mu přinesla jeho nejvýraznější dramatické role. Nominaci na Českého lva mu vynesla postava faráře ve snímku Je třeba zabít Sekala. Vesnice uprostřed druhé světové války je sužována vedrem i sedlákem terorizujícím své sousedy.
Scénář Jiřího Křižana atmosférou a intimní studií násilí připomíná o dvacet let starší film Stíny horkého leta. V příběhu z poválečného období se objevil v záporné roli jednoho z banderovců (a světlovlasé paruce), kteří drží jako rukojmí rodinu statkáře.
Prezident filmového festivalu
Mezi hercovými tituly je snímek zajímavý ale zejména tím, že zvítězil v roce 1978 na festivalu v Karlových Varech. Tehdy v západočeských lázních soutěžily filmy ob rok, o „áčkovou“ kategorii se totiž Vary střídaly s přehlídkou v Moskvě.
Bartoška tehdy nemohl ani tušit, že v čele karlovarského festivalu bude stát většinu jeho porevoluční historie. Společně s filmovou publicistkou Evou Zaoralovou se chopil potřebného restartu.
„V roce 1993 se stát rozhodl, že festival není perspektivní a že ho zruší. Načež kulturní obec říkala: Probůh, je to druhý nejstarší festival na kontinentu. A tak se založila nadace. Jenže nadace je brouk, který leží na zádech, hrabe nohama a čeká, až ho někdo otočí; popojde pár metrů a zase je na zádech. Když neseženete prachy na zrestaurování goblénů, necháte je v depozitáři a pak je někdy opravíte, ale festival je ve stejný čas na stejném místě. Navíc hodně lidí z východní Evropy, když to řeknu takhle vulgárně, čekalo na to, aby si od nás vzali áčkový festival,“ vzpomínal v Interview ČT24 na začátky.
Náprava komediálního deficitu
Funkce festivalového prezidenta Jiřímu Bartoškovi ale nezabránila hrát. A získal svého prvního Českého lva – za příběh Všichni moji blízcí o osudu židovské rodiny těsně před začátkem druhé světové války, mimo jiné připomíná záchranu dětí z protektorátu Nicholasem Wintonem. Bartoška se kvůli roli v tomto snímku prý naučil hrát na housle.
Na třetí nominaci na Českého lva si musel počkat do roku 2016, kdy diváky bavil v komediální Teorii tygra. V pozdějších letech si tak napravoval deficit komediálních rolí zejména z první poloviny své herecké dráhy, kdy ho režiséři obsazovali spíš do dramatických poloh.
K divácky úspěšným titulům z Bartoškovy filmografie v novém miléniu patřily i další komedie – Líbáš jako Bůh a pokračování Líbáš jako ďábel v režii Marie Poledňákové. S nebem a peklem měla co do činění i jeho vedlejší, ale důležitá role Pána Boha v pohádce Anděl Páně.
V roce 2001 v rozhovoru s Markem Ebenem se přiznal, že hraní se nejspíš nedovede vzdát ani na penzi. „Říká se, že herec umírá na jevišti,“ vysvětlil.
