Píše se rok 1976 a Bob Marley, trochu naivně, přemýšlí o koncertu, který by na jedno podium svedl znepřátelené politické tábory na jeho rodné Jamajce. Místo toho se on i jeho blízcí stanou terčem násilí. Od těchto okamžiků se odvíjí životopisný snímek Bob Marley: One Love, za nímž stojí rodina hvězdy reggae. Marleyovi příbuzní doufají, že film pomůže oživit zpěvákův odkaz. Po premiéře v Londýně se od poloviny února dostane do kin, včetně českých.
Film Bob Marley: One Love produkuje hudebníkova manželka Rita Marleyová a jejich děti Ziggy a Cedella, jako výkonný producent se zapojil Brad Pitt. Režie se ujal Reinaldo Marcus Green, jenž se jako tvůrce životopisných příběhů osvědčil už ve snímku Král Richard: Zrození šampionek.
Za převyprávění osudů otce a trenéra špičkových tenistek Richarda Williamse obdržel nominaci na Oscara mimo jiné za nejlepší film. Sošku si nakonec odnesl jen představitel hlavní role Will Smith. Pozornost ten večer ale oceněný herec přitáhl spíše zapojením do incidentu, kdy udeřil v přímém přenosu komika Chrise Rocka za vtip na účet své ženy.
Šíření poselství
Točit o Bobu Marleym je podle režiséra Greena jiná disciplína než převést na plátno příběh Richarda Williamse. „Jak natočit film o někom, o kom si všichni myslí, že ho znají? Pro mě nebyl důležitý ani tak scénář, jako práva na Marleyho písně, a tedy možnost nechat je zaznít. Ty jsou klíčem k poznání jeho neuvěřitelného života,“ vylíčil.
Pro potomky jamajského muzikanta je důležité předání odkazu. „(Film byl natočen) hlavně proto, abychom více šířili jeho poselství, abychom jeho poselství převedli do jiného média, do filmu, abychom oslovili další generaci,“ prohlásil Ziggy Marley během londýnské premiéry.
Bobem Marleym se ve filmu stal britský herec Kingsley Ben-Adir. Ve ztvárňování skutečně žijících osobností tmavé pleti má už poměrně bohatou praxi: hrál duchovního a bojovníka za lidská práva Malcolma X ve snímku Noc v Miami… a prezidenta Barracka Obamu v minisérii The Comey Rule z prostředí americké politiky.
Podle Ben-Adira nebylo snadné ovládnout Marleyho způsob chování a vyjadřování, tedy jamajský patois – formu angličtiny, kterou se mluví na tomto karibském ostrově. „Byl to tvrdý muž a byl i jemný. Bylo v něm tolik odstínů,“ uvedl herec o Bobu Marleym. Při přípravě role – během natáčení diváckého hitu Barbie, kde se objevil jako jeden z Kenů – se prý pokoušel nalézt Marleyho zranitelnost.
Doléhala na něj nejspíš nemalá očekávání spojená s rolí, vzhledem k tomu, že pokusů o filmové zpracování příběhu Boba Marleyho bylo už několik. Oživit legendu reggae na velkém plátně chtěla třeba i režisérská esa jako Martin Scorsese či Oliver Stone, ovšem neuspěla.
Kdo chce zabít Boba?
Sedmatřicetiletý Ben-Adir je nyní zhruba ve věku, kdy slavný reggae muzikant, k jehož hitům patří No Woman, No Cry nebo I Shot the Sheriff, zemřel na rakovinu. Film začíná šest let před jeho smrtí, v roce 1976.
Představuje Boba Marleyho, na Jamajce už hudební hvězdu, jako věčného idealistu a neúnavného propagátora rodného ostrova, jehož trápí všudypřítomné násilí rozdmýchávané dvěma hlavními znepřátelenými politickými tábory a na ně napojenými zločineckými gangy. Hlavním a největším městem Kingstonem otřásaly přestřelky a bombové útoky, protože do ulic se přenesl boj mezi vládním Michaelem Manleym a opozičním Edwardem Seagou.
Násilí zasáhlo přímo i Marleyho. Do jeho domu vtrhli ozbrojenci ve chvíli, kdy zkoušel s kapelou. „Don Kinsey (americký kytarista, který nahrával s Marleym – pozn. red.) říká, že ten střelec přišel s automatickou zbraní, podíval se na Boba a zřejmě ho mohl zabít, protože Bob stál v rohu. A že místo toho, aby na Boba zamířil a střelil ho, zamířil tak nějak neurčitě, obecně, a velmi lehce ho škrábl do hrudníku. Kulka mu pak uvízla v levé paži,“ popisuje dramatickou situaci úryvek z knihy So Much Things to Say: The Oral History of Bob Marley, kterou napsal znalec reggae scény Roger Steffens a zveřejnil časopis Rolling Stone.
Kulce neunikl ani manažer Don Taylor, asistent kapely Louis Griffiths a postřelena byla i Marleyho manželka Rita. Všichni přežili.
Šlo o zřejmě politicky motivovaný útok napojený na politickou opozici, která tvrdila, že Marley podporuje premiéra Manleyho. Hudebník totiž přislíbil účast na koncertě Úsměv pro Jamajku (a pár dní po pokusu o atentát na něm skutečně zahrál), který organizoval předseda jamajské vlády s cílem zastavit boje pouličních gangů.
„Bob si byl vědom, že by to mohlo být interpretováno politicky. Myslím, že s tím byl do jisté míry ochoten souhlasit. Ale nechtěl se nechat zatáhnout do něčeho, kde by byl zneužit,“ předpokládá ve zmíněné knižní ukázce hudební novinář Jeff Walker.
Jen si potřást rukou
Marley následně odešel do londýnského exilu, kde své pocity zrady, hněvu a nakonec i naděje přetavil do nového alba Exodus, přelomové nahrávky nejen pro reggae, ale i rokenrol. A z ambasadora jamajské hudby se stává vlivný a známý muzikant i jinde ve světě.
Na mírový koncert 22. dubna 1978 do Kingstonu se tak Marley vrátil jako mezinárodní celebrita. Šlo o jeho vůbec první vystoupení v rodné zemi poté, co Jamajku opustil kvůli pokusu o atentát.
Show paradoxně organizovali vůdci gangů, které stály v politickém násilí proti sobě, nyní si ale říkali mírový sbor, diváci mohli zakoupit vstupenky do sekcí nazvaných pospolitost, láska a mír. Vláda poskytla policii a vojáky pro případ potíží. Na Národním stadionu, kde se akce konala, byl dokonce zakázán prodej pomerančů, protože exotické ovoce bylo považováno za potenciální zbraň.
Koncert One Love Peace se opravdu podařilo odehrát bez eskalace napětí, i přes otevřené výroky hudebníků na adresu přítomných politiků. Mírové snahy vyvrcholily za úplňku v časných raných hodinách, kdy se objali vůdci konkurenčních gangů i političtí nepřátelé poté, co je Marley zavolal na pódium se slovy: „Chci si jen potřást rukou a ukázat lidem, že se sjednotíme.“ Bob Marley hrál a přihlížející rastafariáni vypouštěli oblaka marihuany.
Pro Kingston šlo o mimořádný, leč krátký okamžik naděje, politické násilí totiž pokračovalo i nadále. Film o Bobu Marleym se ale soustředí především na intenzivní dva roky před koncertem a během něj, kdy hudebník čelil mnoha kritickým okamžikům.
„Můžeme si posvítit na člověka, jakým byl,“ vysvětluje režisér Green. Přiblížit hudební ikonu jako člověka považuje za důležité tím spíš, že může být těžké si u „takového boha“ představit, jak se potýká se svou identitou, obavami či odpovědností spojenou se slávou.
