Leni Riefenstahlová zůstává zapsána jako Hitlerova oblíbená režisérka. V době nacistického Německa byla protežovanou filmařkou, po válce tvrdila, že při natáčení propagandistických filmů o zločinech, jako je holocaust, netušila. Že byla apolitickou filmařkou oddanou umění. Autor nového německého dokumentu s názvem Riefenstahlová, uvedeného na festivalu v Benátkách, je ale na základě režisérčina soukromého archivu přesvědčen, že nebyla oportunistkou. Nacistické ideologii skutečně věřila.
Filmařský talent Leni Riefenstahlové nikdo neupírá. Její dokumenty znalci kinematografie a marketingu z řemeslnického hlediska považují za povedené. Problematicky ale působí účely, k nimž své nadání využila – k propagaci nacismu.
Adolf Hitler označil její filmy za průkopnické. Na Hitlerovo přímé přání vytvořila dokumenty o sjezdu NSDAP v roce 1933, kdy se stal německým kancléřem, a o rok později. Točila i o olympijských hrách, které se konaly v roce 1936 v Berlíně pod hákovým křížem a které nacisté využili k propagandě své ideologie.
Kult dokonalosti
Záběry pořízené Riefenstahlovou oslavují kult těla a nadřazenost vítězů. Podnětem pro natočení dokumentu o této kontroverzní filmařce byl pro autora snímku, německého režiséra Andrese Veiela, kontext současnosti.
„To, co jsme našli v jejích archivech, se nám zdálo tak aktuální, tak relevantní pro to, co se děje právě teď, ať už jde o její pohled na určitou formu hrdinského nacionalismu, její oslavu krásy nadřazených, vítězů, nebo její pohrdání slabými a nemocnými,“ cituje Veiela list The Hollywood Reporter.
Dokument Riefenstahlová se na festivalu promítal mimo soutěž. Před necelými devadesáti lety se po Benátkách procházela i protagonistka snímku. Za svou tvorbu tu obdržela Mussoliniho pohár, dobovou cenu pojmenovanou po italském fašistickém diktátorovi.
Točila bych i pro Roosevelta nebo Stalina, tvrdila
Riefenstahlová zůstává ztělesněním otázky, zda lze talent oddělit od politických názorů. Jaké přesně byly ty její, o tom režisérka mlžila. Bránila se tím, že při natáčení sjezdů NSDAP v polovině třicátých let nemohla předvídat, co vše se stane.
Po válce tvrdila, že o zločinech nacismu, včetně holocaustu, nevěděla. Přestože dokumentovala i německou invazi do Polska. Její žádost o odvedení Židů kvůli lepšímu záběru lze vykládat jako nevinnou režijní poznámku, anebo také ne.
Odmítala nařčení o přátelství s Hitlerem. Dokonce občas nechtěla přiznat autorství svých filmů o sjezdech NSDAP. Kdyby mě Roosevelt nebo Stalin požádali, pracovala bych pro ně, namítala, že její snímky byly čistě práce a láska k umění a neodrážejí autorčinu sympatii k obsahu.
Podle německého listu Die Welt stojí dokument za pozornost ani ne tak kvůli nepřekvapivému usvědčení Riefenstahlové ze sympatií k nacismu, jako spíš právě kvůli ukázce toho, jak se chovají ambiciózní a oportunističtí umělci v době, která v lidech probouzí to nejhorší.
„V Německu se stala takovým plakátem lži,“ uvedla kurátorka Ina Brockmannová u příležitosti výstavy o Riefenstahlové, kterou před deseti lety připravila pro pražskou Galerii Louvre. S filmařkou řadu let spolupracovala, stejně jako spoluautor výstavy Peter Reichelt. „Byla to velmi obtížná osobnost, své postoje měnila stejně často jako nálady,“ charakterizoval Riefenstahlovou.
Co prozradil osobní archiv
Jak se jí podařilo stát se oficiální režisérkou Říše, a zároveň tvrdošíjně popírat jakékoli úzké vazby na nacistického vůdce Hitlera a ministra propagandy Goebbelse, podivuje se Andres Veiel. Při hledání odpovědi vycházel z osobního archivu filmařky, procházel její soukromé záběry, fotografie, dopisy i nahrávky telefonických hovorů uložené v sedmi stovkách krabic.
Veiel má jasno v otázce, zda Riefenstahlová byla přesvědčenou nacistkou, nebo „jen“ oportunistkou, která těsné kontakty s nacistickými špičkami využívala pragmaticky pro svou kariéru. Podle režiséra byla filmařka „hluboce zapojena“ do nacistické ideologie, a to nejen sílu a nadřazenost oslavující estetikou ve svých snímcích, vzdálené ji prý nebylo ani antisemitské přesvědčení.
„Našli jsme rozhovor, který poskytla v roce 1934 The Daily Express, kde řekla, že četla Mein Kampf už v roce 1931. ‚Po jedné stránce jsem se stala nadšenou národní socialistkou,‘ říká – což celý život popírala,“ předkládá Veiel argument pro svůj pohled.
V korespondenci ani při telefonátech s přáteli a kolegy po válce prý Riefenstahlová neprojevuje známky lítosti. Lituje pouze „zavražděných ideálů“, nicméně odhaduje, že za jednu nebo dvě generace nacistická ideologie opět najde v Německu své stoupence. Podle recenzenta Variety Veielův dokument předkládá více důkazů než jakékoliv dosavadní počiny, že Riefenstahlová byla pevně zapletená s nacistickým režimem. Přesto jde o důkazy nepřímé.
Vnímala se jako oběť
Minulost se k ní ovšem neustále vracela. Nálepky Hitlerovy přisluhovačky se Riefenstahlová nikdy nezbavila. Po skončení války několik let točit nemohla, v šedesátých letech začala fotografovat, prosadila se snímky núbijských domorodců ze Súdánu. Nesprávně jí bývají přisuzovány už fotografie ze třicátých let, například z berlínské olympiády.
Po sedmdesátce se nadchla pro potápění a věnovala se podmořské fotografii. „S potížemi po válce to nemělo nic společného,“ tvrdila. „Podvodní svět je pro mě velmi zajímavý, protože je tajemný a plný překvapení.“
Když se jí agentura Reuters u příležitostí stých narozenin zeptala, zda se cítila ve své profesi zavržena neprávem, odpověděla: „Rozhodně, na sto procent.“ Podle novinářky a producentky dokumentu Sandry Maischbergerové dovedla Riefenstahlová způsobem, jakým popírala jakékoliv své povědomí o nacistických zločinech, zahrát „dokonalou oběť“.
Maischbergerovou podle jejích slov šokovalo, když se Riefenstahlové po jednom z televizních rozhovorů dostalo podpory od stovek diváků. Stejně tak se pozastavuje nad tím, jak někdejší tvůrkyni nacistické propagandy stále více akceptovala umělecká obec. Oceňována byla jako vzor pro ženské režisérky.
Žaloba od romské organizace
Ne všichni ale na rehabilitaci Leni Riefenstahlové přistoupili. Ke stým narozeninám dostala také žalobu od romské organizace z Kolína nad Rýnem. Ta obvinila filmařku na základě jejího rozhovoru pro list Frankfurter Rundschau z popírání holocaustu.
Riefenstahlová si ve čtyřicátých letech při filmové adaptaci opery Nížiny jako statisty „vypůjčila“ zhruba sto dvacet Romů jako statisty z koncentračního tábora. Romská organizace uvedla, že většina z nich po návratu do tábora zahynula, Riefenstahlová však v rozhovoru prohlásila, že se jim nic nestalo a že je všechny po válce zase viděla.
Podle státního zastupitelství sice filmařka naplnila podstatu trestného činu znevažování mrtvých, protože zlehčovala jejich smrt, avšak s ohledem na to, že se písemně zavázala, že už to nikdy nebude opakovat, a s ohledem na její velmi vysoký věk bylo rozhodnuto zastavit další vyšetřování.
V problematickém rozhovoru se Riefenstahlová rovněž zmínila, že se cítí unavená a nechce už dlouho žít. „Při stálých bolestech, které mám, by pro mě smrt byla vysvobozením. Doufám, že usnu a už se neprobudím,“ nechala se slyšet. Zemřela rok poté, v září 2003.
Jak funguje přitažlivost nacismu
Hrané filmy o Leni Riefenstahlové chtěli točit Steven Soderbergh či Jodie Fosterová (přičemž Riefenstahlová by se prý na plátně ráda viděla ztvárněná Sharon Stoneovou). Veiel zdůrazňuje, že jeho dokument vznikl i s ohledem na současnou situaci.
„Poskytla nám hluboký vhled do prototypu fašismu, možnost pochopit něco o sílících pravicových hnutích, která nyní vidíme nejen v Německu, ale i v celé Evropě a ve Spojených státech,“ vysvětil. Doufá, že psychologický portrét nejznámější německé propagandistky pomůže nahlédnout do přetrvávající přitažlivosti nacismu.
