Plíšková v krabici se nazývá souborné vydání tří sbírek výtvarnice a básnířky Naděždy Plíškové. Nabízí nejen ucelený pohled na jiný aspekt její tvorby, ale i výtečné verše – autentické, upřímné.
A tím pádem i leckdy nepříliš veselé, leckdy bez špetky naděje, temné. Ovšem i přes veškerou bolest, již za verši kreslířky, grafičky a sochařky Naděždy Plíškové (1934–1999) často cítíme, nikdy ne cynické, byť by se tak mohlo někdy na první pohled zdát. A byť by to bylo tak snadné…
„Básně o jediné věci“
V jejích básních se odrážejí jak peripetie manželství s grafikem a sochařem Karlem Neprašem, tak doba normalizace, ale i doba, kdy byla po těžkém úrazu páteře v roce 1982 dlouhodobě hospitalizována v Kladrubech. Můžeme tak – chceme-li – vnímat její verše jako jistou formu deníku, jako zápisy zanechávané cestou.
Ovšem zápisy povýšené, protože vědomě psané jako poezie. A co pro Naděždu Plíškovou toto slovo znamená, můžeme vidět v jedné její básni: „Poesie / nemůže být nic vedlejšího. Je to NEODBYTNÉ vzrušení, nesmrtelné / nutkání, vášeň, a tak je nutno k ní přistupovat. Opatrně a cudně. / Poesie je esence života. / Okolo opravdové básně se musí rozhostit ticho. Její služba je nesmírná, / protože marná, protože na hranici svatosti.“
Mohlo by to svádět k automatickému zařazení Naděždy Plíškové někam k feministické poezii či, obecněji, k poezii ženské, byl by to však omyl a nepochopení – ano, píše o svém ženském (manželském) údělu, stejně tak by ale mohl psát i zklamaný muž, a kromě toho, její verše nijak nebojují, nestaví se na tu či onu stranu. A napsal-li o ní Jan Lopatka, že „píše básně o jediné věci“, měl pravdu: tou „věcí“ je Naděžda Plíšková. Vlastně, napadá nás, jakkoli je to možná vzdálené – dobově, časově, sociálně, literárně –, lze ji v tom připodobnit k Emily Dickinsonové.
Plíšková píše naprosto civilně, nelibuje si v jakýchkoli metaforách, „básnickém“ vylepšování, pozměňování viděného – pouze konstatuje. Ovšem v jejím podání se i z banálních, všedních trampot stává poezie. Poezie života, žitého, prožívaného. „Má neděle má vypíchnuté oči,“ začíná jedna báseň, a již z těchto slov cítíme smutek, beznaděj, samotu. Stejně jako v této básni bez názvu: „Co na tom / jestli je jedna zrána / anebo šest / i v deset večer / jestli chceš / abych se zbláznila / čekám.“
A přesto si nenaříká, neříká si o soucit, ale, jak již bylo řečeno, konstatuje, a je jasné, že každé další snahy o zpoetizování by byly nanic. Trpké seznání (bohatě) postačuje:
HYSTERIE věrnosti až za hrob
hysterie bolení zubů
hysterie výčitek
hysterie čekání
hysterie opilosti nejveselejší
hysterie vzpomínek
hysterie návštěv kin
hysterie rovnoprávnosti
hysterie hysterie
KDYŽ JSI MI BYL NEVĚRNEJ TAK PROČ
„Člověk by nevěřil, co všechno dovedou napsat“
Třísvazkové souborné vydání Plíškové poezie přináší nová, pečlivě editorsky přehlédnutá vydání sbírek Plíšková podle abecedy (1991), Hospodská romantika (1998) a Plíšková sobě (2000), doplněná o další básně a komentáře, ale také o korespondenci s teoretikem Jindřichem Chalupeckým. Tomu v listopadu 1984 psala „bejt s věci a lidmi o samotě“, což můžeme opět vnímat jako popis její situace, to, jak se nejen cítila, ale jak se možná i cítit chtěla.
Čteme ve sbírkách nejen o pokaženém manželství, pokažených vyhlídkách, ale také o dcerce, i to ale zní někdy trpce: „SMILOVÁNÍ / básnička do dlaně / básnička do druhé / je smutnější levá / nebo pravá? / Holčičko moje sladká / CO JSEM TI TO NADROBILA! / Zůstaneš jak kůl v plotě / jako v plotě kůl. / SMILOVÁNÍ.“
Zajímavá je sbírka Hospodská romantika, skládající se ze stylizovaných promluv, monologů a situací z restaurací, texty, upomínající možná na Bohumila Hrabala, ovšem rozhodně nehledající ani nenacházející nějakou tu „perličku na dně“, to spíš naopak.
Jako třeba v básni Víš, vodkud pocházej tydle kytky?, v níž čteme monolog zřízence krematoria, či báseň Rakev nemá kapsy: „Paní, to už lepší nebude, já už tak jenom OLŠANSKÝ BAHNO anebo STRAŠNICKÝ HORKO, lepší už to nebude. / Pani, / já byl v osmnácti tak vošklivej, že jsem měl strach, že neseženu žádnou / holku, a na tu holku, co se mnou začala chodit, jsem měl takovej vztek / a říkal jsem si TA MUSÍ BEJT PĚKNĚ BLBÁ, KDYŽ SE MNOU / CHODÍ, chodím asi s úplnou krávou, a tak jsem se s ní rozešel. / Pani, / já se hrozně vobdivuju spisovatelům. Člověk by nevěřil, co všechno / dovedou napsat. / Je to horší, než jsem myslela. / Pivo teplé, než jsem myslela, / je to horší, než jsem myslela.“
Ano, všechno je to horší, než si možná Naděžda Plíšková myslela, přesto však tvořila, ale i psala – a je jen dobře, že jsou její sbírky, dávno rozebrané, opět vydány. A doufejme, že i čteny.
Naděžda Plíšková: Plíšková v krabici, vydalo nakladatelství Torst v roce 2019.
