V pařížském Grand Palais připravili velkolepou výstavu Henriho de Toulouse-Lautreca. Šlechtic ze známého rodu se proslavil především obrazy lidí z okraje společnosti v okolí Montmartru. Na dvě stě jeho děl na jednom místě bylo naposledy k vidění před třiceti lety.
Na Montmartru strávil Toulouse-Lautrec téměř celý dospělý život. A podobu proslulého místa na konci devatenáctého století ve svých dílech pečlivě vykreslil. S výjimečnou autenticitou dokázal zachytit dívky lehkých mravů, tanečnice, ztroskotané existence i kavárny a kabarety.
„Byl jedním z mála umělců, kteří malovali to, co skutečně zažili. Když se říká, že zdokumentoval období Belle Époque, není to celá pravda. On byl součástí tohoto světa. Světa rozkoší, nevěstinců, všechny ty dívky znal, žil s nimi,“ upozorňuje umělecký kritik Stéphane Guégan, spolupracovník Musée d'Orsay, jež se na přípravě výstavy podílí.
Slavným učinil Toulouse-Lautreca především plakát, který vytvořil pro Moulin Rouge dva roky po otevření kabaretu. Kankán na něm tančí La Goulue, tanečnice, již zachytil i na celé řadě dalších obrazů. „Věděl, že musí udělat především reklamní plakát, proto zdůraznil prvky, které v lidech vyvolají touhu Moulin Rouge navštívit,“ podotýká kurátorka Danièle Devyncková.
„Mít jen o něco delší nohy, nikdy bych nemaloval“
Neřestná a umělecká čtvrť byla přitom dosti vzdálená poměrům, v nichž malíř vyrostl. Pocházel ze starého francouzského šlechtického rodu, do aristokratických poměrů ale nezapadal už prakticky od dětství – narodil se totiž handicapovaný. Trpěl vzácnou vadou zpomaleného růstu kostí, jejímž následkem byl malý vzrůst (měřil sotva sto padesát centimetrů) i deformace nohou a také drobné znetvoření v obličeji, jako mohutné nosní dírky či převislý ret. Navíc šišlal.
Jeho postižení bylo pravděpodobně geneticky dané, způsobené opakovanými sňatky mezi příbuznými. Této verzi nasvědčuje, že obdobnou nemocí trpěly i některé Henriho sestřenice. Další možností je, že šlo o projevy syfilidy, kterou se jeho matka nakazila od svého manžela. Henriho otec o rodinu prý příliš zájmu nejevil, věnoval se hlavně koním a lovu, výchovu nechával na své choti. Nad dominantní a zároveň pečující ženě byl Henri po celý svůj život finančně i psychicky závislý.
Kromě špatných genů zdědil Toulouse-Lautrec ovšem i ty dobré, umělecké. Malbě nebo sochařství se věnovali i další jeho příbuzní, včetně otce, také Henri začal kreslit už jako dítě. Umění mu pomáhalo udržovat si nadhled nad svým handicapem. „Mít jen o něco delší nohy, nikdy bych nemaloval,“ zapsal si jednou. Kompenzaci svého údělu hledal bohužel ale i v prostopášném životě a neřízeném pití. Alkohol také přispěl k jeho brzkému skonu, zemřel ve věku pouhých šestatřiceti let.
Záznam z rychle se měnícího světa
Přestože je jako malíř spojen především s nevázaným Montmartrem, výstava ukazuje, že jeho záběr byl výrazně širší. Intenzivně kreslil a obdivoval svět, který se rychle modernizoval. „Byl naprosto fascinován pohybem a rychlostí. Od samého mládí, kdy maloval pohyb koní,“ potvrzuje kurátorka.
Henri de Toulouse-Lautrec tak po sobě zanechal pestrou kroniku konce devatenáctého století. Ve svých barevných záznamech byl dokonce tak důsledný a přesný, že ho odborníci označují za instagramera tehdejší doby. Na výstavě v pařížském Grand Palais si zájemci mohou jeho „příspěvky“ prohlížet do 27. ledna.
