Před sto lety začal Josef Váchal tisknout Krvavý román, svou poctu brakovému žánru. Výtvarník, spisovatel, mystik, řezbář a filozof své knihy vydával sám a jen v malých nákladech, popularitu získaly až po jeho smrti. Výročí připomíná nové vydání jeho nejznámějšího díla a výstava Váchalova muzea v Litomyšli – v Portmoneu, které malbami a řezbami opatřil sám Váchal rovněž před stoletím.
Váchalova tvorba, vyrůstající ze vzrušené představivosti, nočních děsů a snů, přinášela v českém umění ojedinělý a zcela nový obraz vnitřního světa nespoutaného vizionáře. Krvavý román, s podtitulem Studie kulturně a literárně historická, je obhajobou toho, co je označováno za brak, ale i parodií na lidové čtivo.
Humor podle Váchala
„Vtipné jako vše, co V. napíše a nakreslí. Měl dělat ex libris, které by mu zaplatili, to nedělá. Ale nějakou legraci zadarmo, k tomu má vždy chuti dost,“ poznamenala si Váchalova družka, výtvarnice Anna Macková, když jí autor z románu předčítal. „Ve stejném roce, kdy knihu psal, četl také Haškova Švejka,“ podotkla k Váchalovu humoru kurátorka Portmonea Hana Klimešová.
Váchal proslul právě především jako tvůrce originálních autorských knih. Vytvořil vlastní jedinečné písmo, které vždy navrhl, odlil či vyřezal, vysázel, knihu ilustroval nejčastěji barevnými dřevoryty, dílo pak svázal a kolportoval.
Kromě Krvavého románu vydal monumentální cyklus dřevorytů Šumava umírající a romantická nebo spolu s Mackovou Receptář barevného dřevotisku, kterého se tehdy prodal jediný výtisk za 16 tisíc korun. Milovník mystiky, okultismu a magie a obdivovatel baroka své knihy vydával jen v několika málo exemplářích. Krvavých románů bylo sedmnáct.
Krvavý román a Portmoneum
Z této knihy se stal především díky jejím dalším vydáním jinými vydavateli fenomén, který měl vliv na řadu dalších událostí. Jednou z nich byla i záchrana Portmonea v Litomyšli. Dům i nábytek vyzdobil Váchal svými až démonickými vizemi v letech 1920 až 1924 na zakázku pro svého obdivovatele Josefa Portmana.
Amatérský tiskař a sběratel umění v něm chtěl zřídit muzeum a nazvat ho po Váchalovi. Přátelé se ale nepohodli. Portman neoprávněně užíval k tisku Váchalovy štočky. Umělec zase v Krvavém románu vytvořil škudlivého hraběte Portmona, který přebývá v Portmoneu.
Jako muzeum Josefa Váchala byl dům otevřen před třiceti lety. Vlastní ho Pardubický kraj, který ojedinělou stavbu koupil od dědiček nakladatele Ladislava Horáčka. Ten Portmoneum po sametové revoluci obnovil a také Váchalovo dílo zpopularizoval. Navíc své nakladatelství pojmenoval podle jedné z postav Krvavého románu.
„Táta si tuhle knihu tak oblíbil a rozhodl se, že si ji vydá, a založil si kvůli tomu – samozřejmě trochu s nadsázkou – nakladatelství. Prostě se do Váchala zamiloval a ovlivnilo to celý jeho život,“ říká majitelka a ředitelka nakladatelství Anna Horáčková.
Paseka ke stému výročí Krvavého románu připravila nové vydání. Knihu přibližuje také aktuální výstava v litomyšlském Portmoneu, která má i svou putovní verzi.
Solitér navzdory
Váchal dnes mnohé fascinuje. Doboví výtvarní kritici ale jednoho z nejpozoruhodnějších českých umělců první poloviny dvacátého století přehlíželi. Jeho tvorba ovšem neměla velký ohlas ani u průměrných návštěvníků výtvarných síní, které odrazovala zejména zobrazovaná témata: smrt, utrpení, šílenství či válka.
I když v polovině šedesátých let bylo Váchalovo dílo znovu objeveno, on už se světem zúčtoval a odmítal návrhy na uspořádání výstav. Jako osamělý podivín ve Studeňanech u Jičína na statku u své družky Anny Mackové. „Už jako mladý v sobě cítil potenciál, věnoval se mu, ale vždycky narážel. Takže si z toho udělal potom už programový přístup. Vymezil se proti autoritám,“ míní kurátorka Hana Klínková.
Zasloužilý opomíjený umělec
Přesto se Josefa Váchala podařilo Anně a jejím přátelům přemluvit: v roce 1966 uspořádali soubornou výstavu na Staroměstské radnici. Macková zemřela 4. května 1969 v novopacké nemocnici, o šest dní později svou družku následoval i Váchal. Oba jsou pochováni na hřbitově v Radimi nedaleko Studeňan.
Několik dní před smrtí byl Váchalovi přiznán titul zasloužilého umělce, přitom do velké výstavy na Staroměstské radnici žil v nuzných poměrech a zapomenutý a prakticky od konce druhé světové války netvořil. Jeho dílo zůstalo fakticky na indexu až do roku 1989.
O zaplňování mezer ve Váchalově díle se snaží třeba i Muzeum literatury, kde je knižní tvorba tohoto uměleckého solitéra vystavena do konce roku. Muzeum rovněž nedávno vydalo Váchalovo pojednání o Christianu Heinrichovi Spiessovi, autorovi loupežnických a strašidelných románů. Dosud existovalo jen patnáct výtisků z roku 1933.
